Jak teda začít - psát o tom kde jsem byl a co jsem dělal před víc než dvaceti roky - nevím, nevím jestli dělám dobře. Včera (vlastně dneska) v noci, než jsem usnul, promítal jsem si tu vzpomínku a nezdálo se to tak složité. Nyní mi dochází, že to nebude jen tak. Sám sebe znám, znám souvislosti, vím kde se tam vzali ti lidé a co jsou zač. I o době v které se to všechno odehrávalo by neškodilo prohodit pár slov. Jenže to bych potom mohl začít psát román, nebo něco na ten způsob. Tož úspornost a stručnost, při tom aby tam byl ten příběh. Ale jaký příběh mám vyprávět.......
Sedmnáctého listopadu jsem nebyl doma. Byl jsem na lesní brigádě kdesi v Krušných Horách. Byla to tenkrát taková "móda". Mladí lidé, teda většinou mladí, kterým nebylo lhostejné v jak žalostném stavu je příroda, organizovali takovéto akce. Byla to příležitost něco pro životní prostředí skutečně udělat a zároveň příležitost setkat se. Nebudu to rozebírat, ale těžko říci co bylo důležitější. Nejspíš jak pro koho, že. Setkávali se tady, téměř legálně, lidé z undergroundu, chartysti a vůbec všelijací aktivisté nejrůznějšího zaměření. Diskuze probíhaly neustále a večer navíc zahrálo pár kapel, které by do žádného "KULTURÁKU" nepustili. Ne snad, že by hrály špatně. Ty kapely. No a právě po takové radostné brigádě, někdy nad ránem, dorazila skupina něčích kamarádů. Přijeli z Prahy a říci že byli OTŘESENI byl by eufemismus. Ještě pořád byli v řádném šoku a dostat z nich nějaké informace, no byl to problém.
Nakonec jsme to dali dohromady a shrnuto, sečteno: Studenti a další demonstranti na oslavách dne studenstva, dostali na Národní třídě, neuvěřitelným a brutálním způsobem do držky. Nejvíc šokující však byla (zatím nepotvrzená) informace o jakémsi mrtvém studentovi.
Pamatuji se naprosto přesně jak se mnou lomcoval vztek. Musel jsem se hodně ovládat, abych nekřičel, nebo abych rovnou nejel do Prahy......
V neděli kolem poledne jsme se všichni shodli na prohlášení a podepsali petici, přiloženou k otevřenému dopisu prezidentovi a vládě. Nepamatuju si už co tam pěkného stálo, jen to mi uvízlo v paměti, že všech cca 150 brigádníků souhlasilo s tím, že začneme vážně pracovat na "KONTRAREVOLUCI". K mezinárodnímu dni lidských práv, tj. 10.12. jsme se měli pokusit zorganizovat každý ve svém regionu, masové vystoupení občanů a pokusit se o státní převrat. Ať to stojí, co to stojí. Jasně, museli jsme počítat s tím, že režim se jen tak nevzdá.
Když jsem si v pondělí ráno pustil Svobodnou Evropu, nevěřil jsem vlastním uším. No a nevěřil jsem jim čím dál tím víc. Ve velkých městech to vřelo. Už nepamatuju přesně, ale v úterý, myslím, vzniklo OF.
Jenom v Rumburku jako by se nic nedělo. Měl jsem na to dopal, ale bylo mi jasné, že se té věci musí někdo ujmout. Že někdo musí začít neb občané sami od sebe.....těžko.
No co jsem měl dělat - napsal jsem na "blánu" krátké provolání a pozval lidi na středu odpoledne na náměstí. Na rámečku s monofilem jsem tu "pozvánku" množil a množil, dokud se originál úplně nerozpadnul. Potom již stačilo polepit (jasně že kamarádi pomáhali) a poházet to všude, kde se dalo - včetně autobusů, čekáren, hospod a dokonce i na MNV se dostalo.
Ve středu jsem s obavami čekal kdy mne přijdou EseNBáci, nebo STBáci sebrat, ale nic se nedělo. Po obědě přepadl mne opravdový strach. Strach, jaký člověk zažije jen párkrát. Neustále vzrůstal a odpoledne jsem se na to shromáždění už jen šoural, jak mne nohy strachem nenesly. Jasně, že jsem se nebál o sebe, že mne zavřou a tak....bál jsem se, že na tom náměstí budu stát sám. Maximálně s několika přáteli a zvědavci. Ten kámen co mně upadl ze srdce - no to se nedá vypovědět - když jsem zahnul kolem Lužanu a uviděl něco neuvěřitelného. Náměstí bylo plné lidí - co plné, NARVANÉ tak, že jsem se k Morovému sloupu musel prodírat. Obavu vystřídala euforie a dobře tak, protože na mně bylo, vylézt na podstavec sochy a promluvit. Nikdy před tím jsem nemluvil k tolika lidem a navíc jsem si zapomněl cokoli připravit a musel hovořit z patra. Dobře to tenkrát dopadlo - nebyl jsem tam najednou sám a lidé kteří hovořili po mém zahájení demonstrace připravení byli.
Jo jo - tak to je moje vzpomínka. To co přišlo potom, kam se to všechno začalo zvracet - tak to jsem přátelé ovlivnit nemohl. Ale kdo ví, možná mohl - místo mluvení KŘIČET - místo psaní dopisů známým, kteří se dostali nahoru, jít jim vrazit FACKU nebo dvě.
Fotky z té doby žádné nemám, bo jsem nefotil a navíc mi z té revoluce praskly vředy a tak, zatím co ostatní vesele otáčeli kolem dějin, já ležel na ÁRU a nebylo mi dobře - jó dobře mi tak.
"blána" to byl takovej perforovací papír. Co se napsalo (na stroji, třeba) to pak dalo se na tzv cyklostylu rozmnožovat. A protože cyklostyl byla docela drahá, velká a zakázaná mašina, dělalo se rozmnožování rámečkem ve kterém byl napnutý monofil a stěrkou se protlačovala barva .....propánakrále, proč to tady povídám, koho to zajímá.......tak pardon
Žádné komentáře:
Okomentovat