Například ten nový železniční "koridor" z Děčína do Prahy. Ale. Co mně je platné, že cesta trvá jen něco přes hodinu, když na to, abych se od nás z Rumburka do toho Děčína dostal, potřebuji téměř hodiny tři. O ceně nemluvím, protože jako důchodec mám poloviční slevu. I když jezdím vlakem rád - těch pět hodin cesty mne odradilo a já zvolil autobus, kterým jezdím nerad. Z mnoha důvodů. Jednak - je to po silnici a každý ví co se tam dnes a denně děje. Druhak a to je ještě důležitější, vadí mi že musím sedět na jednom místě a namáčknut na sedadle mezi ledovým oknem a spolucestujícím, modlím se tiše aby na mne nepřišla některá z tělesných potřeb. Nebo všechny naráz.
Zkrátka a dobře v pátek ráno podupával jsem v mrazu na zastávce autobusu, odhodlaný a vyzbrojený cucavými bonbony značky Slavia. S mírným zpožděním se nakonec objevil "stroj" vybavený pohodlnými sedačkami a úplně prázdný. Nevěřícně jsem zíral. Pak jsem se usadil hned vepředu, rozhodnutý cestou fotografovat vše co mne zaujme. Ve Varnsdorfu zachytil jsem odraz východu slunce. V Podluží "NEOBYČEJNÝ" vykřičený dům a potom a hlavně přejezd přes "Šébr". Pravda, nebyl tak dramatický jak jsem očekával. Žádné kamiony v příkopu, žádné závěje, nic co by stálo za zmínku. Jen snad to, že autobus přestal topit a sotva jsme dosáhli obce Svor, zastavil a vypnul motor. Šofér chvíli cosi "kutil" vzadu a pak nám oznámil, že se dál nejede a že vyčkáme příjezdu náhradního vozidla. Vyčkali jsme. Tu, zhruba hodinu, trávil jsem zachumlán do bundy a podřimoval. Byl jsem tak smířený s osudem, že jsem se ani nerozčílil, ba ani nefotografoval Klíč, horu která se tyčí nad Svorem.
V náhradním autobusu byl jiný zasedací pořádek a tak jsem přišel o možnost fotit čelním sklem. Zalezl jsem do kouta a sladce usnul. Spal jsem jako miminko až do Holešovic, kde jízda končí.Inu, jedna část cesty za mnou - došlo mi během ní, že je pátek a že zpátky to bude nejspíš problém. Místenka by možná nebyla od věci, ale když člověk neví kdy pojede.....
Teď mi dochází - zdlouhavě popisuji obyčejnou cestu autobusem a při tom ani slovo o důvodech, proč takovou štrapáci vlastně podstupuji. Tak tedy, v soutěži Fotograf Roku podařilo se mi hned v prvním tématu oslovit tolik čtenářů a spolusoutěžících fotkou "Krkavčí skála", že se umístila na prvním místě. K mé velké hrdosti - samozřejmě. No a k tomu se také váže věcná odměna od redakce Atemi, která soutěž pořádá. Jen si pro ni musí člověk osobně dojít. Mám to sice daleko, ale jsou lidé, kteří to mají dál a potom - poznat osobně paní Zlámalíkovou, vypít s ní kávu přímo v srdci redakce a ještě si, mimo hezký pocit, odvézt plno krásných a praktických dárků. To přeci za cestu stojí.
No a pak tu byla ještě věc druhá. Návštěva Ministerstva Obrany. Docela zážitek. Když jsem konečně ten barák našel, otevřel ty obrovské dveře, chtěl jsem zase rychle vypadnout. Ve dvoraně, zvící závodní jídelny, stáli dva "PO ZUBY OZBROJENÍ EMPÍCI", nebo něco takového a životní zkušenosti mi velely zmizet. Už už jsem se otáčel když jsem vrazil do dámy středního věku v brýlích. Omluvil jsem se a na otázku, co že tam pohledávám, jsem jí po pravdě odpověděl. Ujala se mne a tak záležitost na kterou jsem plánoval minimálně hodinu, byla za čtvrt hodiny vyřízená.Jo jo, zbývalo mi plno času na procházku zmrzlou Prahou, dokonce jsem občas sundal rukavice a vyfotil pár záběrů. Jen v centru, na Staroměstském a Václavském náměstí jsem se necítil dobře. Tak jako pokaždé už dvacet let. Ty časy - ále to už je pryč a nikdy se nevrátí......
Zpátky na holešovickém nádraží jsem byl něco po třetí a tak jsem se na tu dobu, než mi měl jet nejbližší spoj, posadil na lavičku u nástupiště č.8 a nechal se zahřívat popoledním sluncem. Při tom jsem si konečně v klidu snědl housku, kterou jsem si ráno namazal nacestu. Taky jsem si vyfotil budovu nádraží i s komínem v pozadí. Ta hodinka uběhla, ani nevím jak. Mezi tím už se začali trousit cestující a to v hojném počtu. Protože znám páteční návaly z dob kdy jsem v Praze pobýval za mlada, honem jsem zaujal místo, které mi právem náleželo a stoupnul jsem si do fronty jako první. Tím pádem jsem se dostal do autobusu, nestál ale seděl a ačkoli ne příliš pohodlně docestoval jsem do Rumburka přesně dle jízdního řádu.
Přežil jsem to všechno ve zdraví a s trochou nadsázky mohu říci, že se těším zase na nějaké to cestování.
To je celé a příště zase o něčem jiném dědaIvan 