JÓ POHÁDKY - TY JÁ RÁD .............

........ nejen pro dobrý konec. I když - těžko říci od jakého věku, od které chvíle života, "mohu" i pohádky z koncem špatným, ba tragickým. Vzdělání v oboru nemám, ba ani pohádky nesbírám, jako Němcová, nebo Hrubín. Co ale dělám celý život, pohádky vnímám. Čtu je, sleduji jejich filmová zpracování a dokážu se jimi dodnes těšit. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že v pohádkách, mimo lidovou moudrost a zkušenost, je obsaženo ještě cosi víc. Něco daleko staršího, ba přímo prastarého. 
            Je to pár dní, vracel jsem se domů v podvečer z neúspěšného fotografování a mezi paneláky překvapilo mne krákání vran. Také se občas nebem přehnalo celé hejno těch krásných a "hrozivých" ptáků. Málem jsem se kvůli nim přerazil na schodech. Jednak proto, že jsem se díval vzhůru a ne na cestu a druhak, nechal jsem se unést a duchem nepřítomen, respektive přítomen poněkud mimo realitu, šlápl jsem do prázdna. I když to prázdno nebylo hlubší než dvacet centimetrů, každý jistě ví, jak to dovede rozhodit chůzi a stabilitu vůbec. Nemít hůl, sletěl bych dozajista po hubě až dolů. Otřesen touto událostí a také tím, že mně nešel z hlavy příběh o sedmero krkavcích, seděl jsem pak doma v zadumání.............

           Nejinak jsem dopadl, když přemýšlel jsem o návštěvě Prahy, o tom co napsat a o čem naopak pomlčet. Také o věku mém, ve vztahu k věku lísky, která roste na zahradě a k stromovému kalendáři vůbec. Tak se mi najednou pospojovaly nitky, od popelčiných oříšků ke starým Keltům a Germánům, jejichž zem dneska obývám a jejichž geny, mimo jiné nosím. Od příběhů, které bych mohl vyprávět já, k příběhům pohádkovým. Také k číslům, která tvoří nedílnou a podle mne nejdůležitější součást pohádek. Za to v mých příbězích žádná čísla nejsou. Alespoň ne tak důležitá, aby bylo nutno se nad nimi zamýšlet. Jo jo, měl jsem toho plnou hlavu.  Navíc, končí léto. Nejen že bych měl přehlédnout stodoly a sýpky, je-li v nich všechno jak má být. Něco dávného a hlubokého mne nutí "dát počet" - něco jako - "až se zima zeptá" - ačkoli nemám žádných stodol, ni sýpek a zima se bude ptát zase jenom mě. 
         Jen ty lískové oříšky. Jen je. No a už jsem zase zpátky. Proč zrovna v lískových oříšcích, potažmo ve třech by se mělo cosi skrývat. "Keltský" stromový kalendář a z něj plynoucí "horoskop", či lépe, povahopis lidí narozených ve znamení ( stínu) toho kterého stromu, určuje vlastnosti člověka. Lépe řečeno přenáší střídavě vlastnosti stromu na člověka a naopak.

         Tady začíná ta "věda", kterou jsem nestudoval a která mi teď chybí. Zajisté, vím že u lísky se to má tak, že každý jeden oříšek je nositelem tajemství, co se obsahu tejká. Šaty ani zbroj jsem sice nikdy nenašel, zato tučný červík není až takovou vzácností. Také může být ořech, plně vyvinutý a vybarvený, docela prázdný, dutý, nebo vyplněný výstelkou, popřípadě i miniaturním jadérkem. 
       Ta trojka, sedmička, dvanáctka nebo čtyřicítka - inu kde ty se vzaly, tu se vzaly, jsou tak, nebo tak obsaženy v každé pohádce a nehrají v ní malou roli. Takové ty úvahy, že jsou to KŘESŤANSKÉ symboly, tak ty já neberu tak docela za fakt. Domnívám se, že pohádky, základ těch dnešních, jsou mnohem starší než Křesťanství. Že jsou to odezvy příběhů skutečných. Ovšem tak starých, že se v nich skrývají "archetypy" dějinných událostí a ta čísla mají nějaký, mně tedy naprosto nepochopitelný, význam. 
        Na druhou stranu jsou tato čísla součástí našeho myšlení, naší kultury, ať chceme nebo ne a ať tomu rozumíme nebo nerozumíme, používáme je neustále, stavíme na nich a počítáme s nimi. Dál jsem se zatím nedostal a moje úvahy tím končí. Nekončí ale moje obliba pohádek. Ani příběhů s koncem dobrým, nebo špatným - rád je čtu a rád je poslouchám.
        Jak to tak po sobě čtu, jasně vidím, že jsem to ani psát nemusel, protože jsem se nikam nedostal. Ani nemohl - protože nic nevím a tom, jak se k problému staví lingvistika, jak historici a jak archeologové - chybí mi, jak už jsem řekl, vzdělání. Co mi nechybí je snění, představy a někdy i hluboké prožívání jak sněného, tak žitého. Ale o takových věcech se jen těžko píše a pokud nenajdu formu, která by moje povídání trošíčku pozvedla z úrovně intimní k poněkud obecnějšímu sdělení, nemohu nic psát, bo se ostýchám.
         Tak - jsem rád, že jsem se alespoň okrajem dotkl něčeho, co mne fascinuje a vážně se těším, že příště to bude - možná, zase o krůček dál. 

DLOUHÝ DEN SE PSEM .........

----- : musím zde předem upozornit, že přepisuji ten svůj výtvor z "almanachu - ZTICHLÁ KLIKA" - jehož vydání k dožité  sedmdesátce Ivana Wernische, je důkazem, že "ANDROŠ" 
dosud žije a to zcela spontánně. Na textu nic neměním, ani nezkracuji, byť bych chtěl. (kdo nemá chuť číst, ať tak s Pánem Bohem nečiní - mezi námi: o nic nepříjde.          

                                                                         .....................................            Popocházím pomalu, krůček za krůčkem, stále se ohlížeje po svém psovi. Občas si poskočím a jenom ten, kdo se kdy musel spoléhat při chůzi na hůl francouzského typu, ví, jaké euforie je potřeba k takovému výkonu. Čekám na tu kouzelnou chvíli, kdy se nad lesem vlevo pozvedne záře, aby vzápětí vyšlo slunce.
           Aparát, přichystaný na stativu, čeká až poprvé zmáčknu spoušť. Nikde se nic nehýbá a nebýt vzdáleného hučení řady kamionů směřujících do Německa, bylo by snad úplné ticho. Ani ptáci nedutají, všechno v krajině čeká. Pozoruje to i můj společník a přestane pobíhat a čuchat zde i onde. Posadí se mi k nohám a pozorně hledí. Střídavě kupředu a na mne. Neví a ze své psí podstaty ani vědět nemůže co pohledáváme na té nudné, rovné cestě, ačkoli kousek odtud černá se lesní houští plné zvěře. Pes o té zvěři dobře ví, jeho smysly jsou ve střehu, ale neopustí mne. Čeká se mnou.
            Všechno se dává do pohybu naráz. Já přistupuji k aparátu a poprvé exponuji. Ptáci, jako na povel, spouští svůj ranní koncert, který se v okamžiku mění v těžko představitelný lomoz. Pes, ačkoli se tváří, jako že nic, že jen něco očuchává, nenápadně a kousek po kousku blíží se k lesu. Fotografuji. To znamená - zkouším různá nastavení, celkem nahodile a jen s chabou představou, co které znamená a v konečném důsledku způsobí. Je to celkem jedno. Mohu exponovat a byl by v tom rarach, aby alespoň něco nevyšlo.
             Když slunce, jehož zdánlivý pohyb je téměř vidět, popojde po nebi natolik, že už se fotit nedá, sbalím stativ do podpaždí a na poněkud toporných nohách se pomalu vracím. Město v údolí se mění. Každou vteřinu září víc a více. Znovu rozkládám stativ a fotografuji tu málo pravděpodobnou scénu. Nebude to k ničemu, protože tak jako tak, je to kýč jak prase. Panoráma.
           Ohlížím se po psu, ale ten je již kdoví kde. Z obavy, aby někde něčemu neublížil, volám a pak i pískám na malou "psí"  píšťalku náš signál. K mému údivu pes přibíhá z jiné strany, šťastný a obalený jakýmsi neurčitelným sajrajtem. Trochu jej hubuju, ale pak se rozesměju. Jsem spokojený a plný těžko pojmenovatelného pocitu. Také se trochu vznáším nad zemí. Jen trošičku a můj společník skáče na mne ze všech stran a šťastně mi maže bahno po tvářích i šatech. "máma nás pochválí" - říkám psovi poněkud ironicky a pak drahnou chvíli přemítám o záhadné psí duši a o tom, zda rozumí co říkám. Jestli vnímá ironii, nebo sarkasmus, když zcela zjevně rozpozná smutek, nebo zlobu.
          Láskyplně spolu rozprávíme, když balím stojan a foťák do brašny. Potom, s ruksakem na zádech, belhám se o holi dolů z kopce. Pes pobíhá kolem mne a plete se mi pod nohy.
          Na náměstí, kde se stavuji pro cigára, stojí strejci a tak jako pokaždé, i dnes rokují. I téma mají stejné. Hospodářská a vnitropolitická situace a její srovnávání s dobou, kdy pivo bylo za korunu sedmdesát a máslo za osm. Žehrají a nadávají. Jejich kardiostimulátory jsou na pokraji svých technických možností, ale oni nepoleví. Mnohokrát jsem dumal nad záhadou, kolik je vlastně let těmto "strejcům". Postávají na tomto místě sobotu co sobotu a ani v neděli tomu není jinak. Připadá mi, že jsou již hodně staří a teprve onehdá, když jeden z nich, místo na svém postu u podloubí, ocitl se na nástěnce firmy "ASTRA", s údivem musel jsem konstatovat, že byl o pár let mladší než já.
           Zdvořile zdravím. Pes se vzpírá. Zřejmě se mu směrem vpravo nechce, a když povolím vodítko a následuji ho, zjišťuji, že mne táhne do PIVNICE. Jenomže tam je ještě zavřeno. Musím mu to vysvětlit a usedám na schody. Volám psa k sobě, až úplně k sobě a někam do chlupů na krku a hlavě, mumlám cosi o pracovní době, o tom, že kellnerka tam ještě nebude. 
V tom se otvírají dveře a Marcelka, pusu od ucha k uchu, lépe řečeno od kudrn ke kudrnám, se ptá zda víno či prazdroj, jestli na schodech nebo kde to chci pít. Je docela chladno a tak jdeme dovnitř. Marcela vypráví cosi ze včerejšího večera. Smějeme se spolu. Jen chvíli, protože vchází "tlusťoch" a vykazuje psa před hospodu. Poukazuje na samolepku na dveřích a navíc argumentuje, zcela nesmyslně tím, že pes může někoho pokousat a vůbec : " Není to hygienické". V restauraci není při tom ani noha. Pes během placení očuchává "tlusťocha" a znenadání se postaví na zadní a olizuje mu obličej. Smějeme se, já i kellnerka.
           Doma chvíli otálím než opucuji psovi tlapky a pak si lehám na kanape. Zavírám oči a mžurkou sleduji, jak pes číhá. Sedí u mne a čeká na to, až pokrčím nohy. Pokud tak učiním, je jedním skokem na kanapi a už se točí do klubíčka v mých nohách.
           Ještě než se ponořím do spánku, promítá se v mé hlavě "film" o dnešním ránu. Není to dokument. S údivem zjišťuji, že krajina nabývá podivných, velice nezvyklých tvarů a barev. Obrazy, jako by "slideshow" fotografií hodně slavného umělce, defilují jeden za druhým, jsou stále abstraktnější až nakonec uvíznu v jakémsi prostoru. Je tam modro, šedobílo a krajina, zborcená do .... jako by střepů. Chybí linie, chybí cokoli čeho bych se chytil, žádné stéblo. Pátrám v temných zákoutích a potím se strachem, když nikde nenacházím svého společníka a přítele. Volám. Křičím téměř nepříčetně a holýma rukama se pokouším obracet hromady střepů. Jsou mokré, měkké tak, že nejdou uchopit. Nehty kloužou a zároveň se lámou. Potom i prsty a kosti v rukou.Probouzí mne bolest. Křeče. Podkolenní šlachy a lýtka jsou křečí napnuta, ale protože mám letitou zkušenost, jediným pohybem shazuji nohy na podlahu a vzápětí si stoupám na špičky. Křeč mne propne, jako když natahujete luk a opadá. Pes vyrušený ze sladké dřímoty, byv surově sražen na zem, poštěkává. Není spokojený a mám dojem, že se o mne bojí. Stejně - zajímalo by mne, jak je to se psí psychikou a jestli si nenamlouvám nějaké nesmysly.
         Pes vyskakuje a opřen tlapama o moje ramena, dívá se mně do očí. Také by mne chtěl olíznout a zblízka na mne dýchá. Odstrkuji ho. Smrdí mu z tlamy. Musím hned do kuchyně pro kousek kedlubny. Pes žvýká a já si vařím kafe. Pak spolu sedíme na kanapi a díváme se na pohádku. Je čtvrt na dvě. Ptám se Martiny kdy bude oběd, pokud bude. Odmítavě cosi mručí. Před chvílí snídala, takže se jí ani nedivím. Ani tomu, že prospala takové krásné ráno a dopoledne. Mít její povolání já, nejspíš bych už byl dávno chovancem v některém z našich pověstných zařízení, zvaných blázinec.
         Po poradě na téma - CO DÁL - odcházím do kuchyně, abych se ujal vaření. Žádný problém a jde mi to od ruky. Pes sedí a vědecky mne pozoruje. Pokud něco spadne na zem, je tam pes vždy dřív, než já se ohnu. Vařím a je s podivem, že záda, potvory, dnes nebolí. Raduji se z toho. Také se raduji, že dílo pokračuje rychle kupředu. Ostatně na řízcích s bramborovou kaší, není nic těžkého, ani složitého. Obědváme o půl čtvrté.
        Spouštím počítač, ačkoli to není nic jednoduchého. Po prvé, po druhé, po třetí i čtvrté. Teprve na pátý pokus ozve se, mimo hučení větráku i takové to typické zavrzání, zatikání a mám opět vyhráno. Pes mi dává tlapy na záda, dýchá mi za krk a dožaduje se další, dle jeho názoru, večerní procházku. Vybírám poštu a poznamenávám si na co budu odpovídat. Ostatní mažu. Chci stáhnout dnešní fotky, ale pes jew jiného mínění. Poštěkává, pobíhá, poskakuje. Rád bych se vzepřel, aby mu bylo jasné, kdo že je tu pánem, ale přemáhá mne. Nevím jak by to dopadlo, kdybych se opravdu rozhodl vzdorovat. Jenomže já chci jít ven, stejně jako pes a tak znovu balím aparát i stojan. Není to jen tak nějaký stativ. Dřevěný a docela těžký a neskladný, vyrobený před dlouhými lety v NDR. Půjčil mi ho pře lety Ludvíček a myslím si, že mi ho v podstatě daroval. Beru si boty a jdeme.
         Kráčíme kolem hřbitova, směrem k popravišti. Právě opačným směrem, než ráno. Psovi je to jedno, ale už se blíží večer a tak jdu na západ, aby mezi mnou a sluncem nebylo město. Nehodí se mi do kompozice. Mám jistou představu, co bych dneska rád "ulovil". Mumlám si nějakou písničku pod fousy a po očku sleduji počínání svého průvodce. Nerad psa omezuji, ale chci mít kontrolu nad tím, co dělá a kam směřuje. Jednak, aby neskončil pod autem a druhak, aby nenapadl nějakého kolemjdoucího. Ne, není zlej, ale při jeho velikosti se i nevinná hra může stát nebezpečnou záležitostí, zejména pro cyklistu, nebo dítě.
           Je ještě čas a tak, když rozbalím "vercajk", jdu si sednout na lavičku, která stojí při popravišti "rumburských vzbouřenců". Je to docela dojemný příběh a přemýšlím o tom, zda se někdy veřejnost doví celou pravdu. Za "TOTÁČE" se jednostranně a nejspíš naprosto lživě vyložená událost, stala nástrojem propagandy. Nejméně dvě generace odmítají, byť jen myslet na to, co se zde v roce 1918 stalo.. To je výsledek nucených oslav a dalšího mozku vymejvání. Nebo spíš "VMEJVÁNÍ".  Inu.... bolšáni.
           Sedím, pokuřuji a pozoruji psa. Také slunce, kterak se kloní k západu. Uvažuji o tom, že jsem tady dneska nepotkal žádné mladé lidi. Co jim dneska zabránilo přijít? Vždy tu minimálně páreček sedí. Myslím, že sem také chodí, nebo spíš jezdí dát si "ŠPEKA", aby se to doma nevědělo. A kdo ví, co se tady ještě odehrává. Je to dobré místo. Daleko vidět a šance ujet autem na všechny možné strany - cestou i necestou.
           Nebe na západě, ale i na jihu, poznenáhlu rudne, dostává barvu. Celá škála barev. Začínám pomalu fotografovat. Jenomže po chvíli je váhavost ta tam a zmocňuje se mne, tak jako téměř po každé, něco jako vášeň. Poponáším stojánek sem a zase tam, přepínám z automatiky na manuál a zase zpátky. Konečně mám dobré místo a fotím příběh o tom, jak slunce noří se mezi stromy, aby posléze úplně zapadlo. Nebe hýří barvami až je mi "blbý" něco takového fotografovat. Je to vyloženě kýčovitý a nepravděpodobný pohled. Takový ZÁPAD.
          Volám psa, který o sto metrů dál hrabe a řádí mezi myší populací. Začínám balit. Po západu slunce nastává zase taková ta chvíle ticha. Jako ráno. V tom tichu slyším odněkud změť hlasů. Jako by hádka velkého počtu lidí. Takové zamumlané, vzdálené lomození, do kterého z čista jasna zazní policejní siréna. Sanitka to není, na to mám sluch. Tohle jsou policajti. Počítám auta a vychází mi číslo pět.
            Chvíli stojím na místě. Poslouchám a snažím se určit lokalitu, kde  v tu chvíli dochází k něčemu "NENORMÁLNÍMU". Posléze vyrážím a pes si mne obíhá, jak stádo ovcí. Je mně jasné, že ani na silnici do Krásné Lípy, ale ani na sídlišti se nic neděje. Vychází mi nemocnice Podhájí. Bývalé vzdušné lázně, nyní interna a pavilon LDN. Zvědavost mi nedá. Vím, že bych neměl klid a tak volím dlouhou zacházku.
           Už když se blížím, je mi jasné, že jsem neudělal dobře a že se stejně nedostanu dál a budu se muset vrátit po svých stopách. A ještě rád, že si nebudu muset uhryzávat vlastní tlapu.
Policejní auta blokují celou šíři ulice z obou stran a policajtů se tu hemží takové množství, že tolik jich snad není ani v celém Výběžku. Přicházím co nejblíž a vytahuji kompakt, že udělám pár snímků. Jakási policajtka mi pokynem ruky dává najevo, že jako fotit, tak to opravdu NE!! Ve středu všeho toho dění, je hustá skrumáž mladých lidí.
          Stojím, koukám a vážu psa na vodítko. Došlo mi to všechno naráz a je mně to už všechno jasné. To ten strom. Na kraji nemocničního areálu, přesně v horním rohu "parku", se tyčí modřín. Jeho stáří i rozměry jsou impozantní. Pokud já pamatuji - takových třicet pět až čtyřicet let - vypadá ten strom pořád stejně. I ta jeho "VADA" je podle mne stejná. Někdy koncem šedesátých let, dostal modřín přímý zásah bleskem. Ta jizva, vedoucí od špičky až ke kořenům, tak ta za ty roky zarostla. Jen mezi dvěma kořeny, v místě, kde blesk vyštípnul třísku, tlustou jako chlap, tak tam se usídlila nějaká hniloba, nebo co. Je mi jasné, že celé ty roky musela ve dřevě "pracovat" k celkové zkáze. Jenomže modřín je silný a ani dnes tomu není jinak. Jenomže jakýsi předpis nařizuje, že strom ohrožující bezpečnost, musí být odborně a neprodleně utracen. Pardon pokácen. Jacísi aktivisté, posíleni několika místními, odsouzence obstoupili a vzájemně se k sobě připoutali " punkerskými řetízky". Firma, která měla zajistit odborné pokácení, musela zavolat policii. Zmatek, výkřiky aktivistů a tlumený a klidný hlas vyjednávače. Pomalu jsem se propracoval blíž, až mohu komunikovat s lidmi, kteří obklopují strom. Chtějí, abych fotografoval. To ale nepřipadá v úvahu, pokud jsem v dosahu policistů. Vysvětluji jim svou situaci. Také se jim pokouším docela důrazně říci, že nedělají dobře a že ten stošedesát let starý modřín, prostě MUSÍ BÝT POKÁCEN. Že zatím co oni tady překážejí a brání dělníkům v práci, běží čas a že tu ztrátu budou oni, demonstranti, nakonec muset zaplatit. A kdo ví, třeba jim napočítají i ten výjezd zásahovky. Je to zbytečné a drahé - opakuji důrazně. Jejich "heslovitý" pokřik nemá valné ceny. Je mně to všechno líto a vysvětluji psovi, který jediný mne poslouchá, proč musí ten strom PADNOUT. Demonstranti, kterým došly argumenty, mi začínají sprostě nadávat. Je mi trapně a lituji své zvědavosti. Že jsem sem lez ...... mručím do vousů a snažím se nenápadně vyklidit budoucí "bojiště". Vidím policii, jak se formuje a vyzbrojena kleštěmi na drát a metrovými obuchy, postupuje pomalu k demonstrantům. Mám vztek. Taky mám chuť zakřičet:  "JEN JIM NANDEJTE!!". Nic nezakřičím. Odcházím zpátky - k domovu. Pomalu popocházím a opírám se o svou hůl. O hůl francouzského typu. Také se pokouším diskutovat se psem a snáším argument k argumentu.. Vysvětluji, nejspíš sám sobě, že takový způsob odporu, ochrany přírody a vůbec .... vždyť je to celé kravina! Pes se po mně pozorně ohlíží a když nemohu jít a odpočívám, sedne si mi k nohám.

       Konečně jsem doma, zouvám boty, propojuji foťák s písíčkem a stahuji ty skoro dvě stovky obrázků, které jsem dneska nafotil. Než se to všechno "udělá" sedím se psem na kanapi a ptám se ho.: "tak co Besinko, co tomu všemu říkáš?" "Co......"?. Pes se na mne vážně zadívá, dlouho se dívá - a pak najednou, docela nahlas odpoví:  " HOVNO".

VŽDYCKY VE DNE MAJÍ MOJE MYŠLENKY

       moc řečí, ale když večer usednu k psaní je ticho po pěšině. Při tom, dá se říci, mám toho hodně na srdci. Také příběhy. Jsou tu - každodenní a všední, ale i ty kouzelné a plné jinotajů.
       Nikdy nevím jak začít a také pochybnosti o tom, zda vůbec má cenu je vyprávět, mne brzdí.
Skoro měsíc, a možná i déle, nenapsal jsem ani řádku. Jednak nemoc, která mne oslabuje a nedá člověku posedět. Druhak rozpaky - někdy mne slova připravují o skutečné prožívání a někdy naopak odhaluji, snad příliš,  svoje nitro a soukromí. Naučit se uměřenosti a vážit slova. Tomu se vyučuje na vysokých školách. Nejspíš. Nebo je to dáno darem, Boží přízní, ale i tak je třeba se učit a v tomto případě je nezbytný učitel. Mistr. Bohužel nikoho takového neznám, nemám a když hledal jsem pomoc a inspiraci v knihách, jako mnoho dalších "adeptů", došel jsem k jedinému. Nemá to cenu. Je tolik popsaného papíru a to nemluvím o médiích nové doby. Dumám o těchto věcech, o svých ambicích, o smyslu psaní už nějaký čas a vychází mně jediné. Budu pokračovat v "DĚDOVĚ OBRÁZKOVÉM POVÍDÁNÍ" aniž bych si kladl větší cíle. Ono už jenom tak nějak komentovat fotografie a přibližovat divákovi jejich vznik, je úkol, mnohdy nad mé síly.
        Tuto sobotu, v druhé polovině září, v den mých čtyřiašedesátých narozenin, uskutečnilo se něco nepravděpodobného. Setkali se tváří v tvář soutěžící a tedy RIVALOVÉ, bojující o titul FOTOGRAF ROKU. Jasně, je to jen soutěž časopisu FotoVideo a nezáleží příliš na tom, kdo zrovna vede. Alespoň mně ne a  pokud mohu soudit, žádná řevnivost a nevraživost se nekoná. To co mne téměř uhranulo, je fakt, že se doopravdy sjelo asi třicet fotografů z celých Čech, aby spolu pobyli pár hodin. Aby se seznámili, nejen imaginárně, skrze médium, ale z očí do očí. Krásný záměr paní Michálkové, která myšlenku na naše setkání vyslovila první nahlas, se podařilo uskutečnit.

           Jistě,  první "ROČNÍK",. Záměr projít se po pražském nábřeží a "POKECAT".  Vzájemně se poznávat a také si zafotit na atraktivním místě, to vše poněkud troskotalo. Malá strana, až po okraj narvaná turisty z celého světa. Ani v jediné hospodě a že jich zde je jak máku, nenašlo se dost místa k posezení.  Tudíž se nekonalo to hlavní - pobýt všichni pospolu. Není to ovšem chyba ani paní Reny, ani Vlaďky. Nedostatek místa a davy lidí - inu -  příště již budeme chytřejší a setkání se uskuteční buď jinde, nebo jindy - mimo turistickou sezonu a to, že se nás sešlo tolik a opravdu i z velkých dálek mne naplňuje nadějí, ba téměř jistotou, že další setkání uskuteční se dříve než za rok.  Musí - už jen z toho důvodu, že mne osobně to všechno naplnilo radostí. Fotografie poví (možná) víc. Nicméně již teď přemýšlím o tom, jak se zapojit do přípravy našeho příštího "SJEZDU".

         To je tak asi všechno, mé osobní dojmy si tentokrát ponechám. Pomlčím také o neradostném stavu mých nohou. Pro tentokrát - :-)

Co nejdříve si dovolím na těchto stránkách publikovat svůj pokus o povídku, či co to je za útvar. Takže už se těším - především na Vaši reakci - fotky jsou tentokrát téměř bez úprav.

Nebyl čas  -   dědaIvan.   

21. SRPEN A HNĚVU NOŠENÍ

.... aniž bych patřil k té sortě lidí, kteří ohánějí se "SRPNOVOU OKUPACÍ" skoro v každé debatě politického rázu, je pro mne výročí této události připomenutím HNĚVU, který po všechny ty roky nosím s sebou. 
       Takové pocity, jako nenávist, hněv a křivda, jsou pro člověka přítěží v každém případě a nosit je v "duši" celá desetiletí - no to je "PRÁCE HODNÁ CHLAPA". Ježto nejsem ani blázen, ani žádný silák, vyřešil jsem "problém" jednou pro vždy tím, že hněvám se pouze v den výroční. Někdy vydržím přemýšlet o té neblahé události dalších pár dnů, ale to ne pokaždé. Jednak se tím chráním před duševní újmou a potom, důvodů ke hněvu je dneska tolik, že "slušný člověk", který by si to všechno bral, dávno by se zmítal s pěnou u huby v některém z ústavů pro choromyslné. Znal jsem člověka, který snad neustále přemýšlel o fenoménu 21.8. a dopadech normalizace na všechno kolem. Tvrdil - mimo jiné, že bez okupace v roce 68. by nebylo normalizace atd. a tak podobně - aby se z toho kolotoče nezbláznil, hojně požíval lihové nápoje, pivo i víno. Zemřel na selhání jater ve věku53 let.
   Proč to píšu - OSMAŠEDESÁTÝ je bezesporu národní trauma. Bez ohledu na nemalou skupinu obyvatel, kteří na tom vydělali a vlastně určitým způsobem ještě vydělávají, je to NÁRODNÍ NEŠTĚSTÍ a zůstane to tak, dokud poslední pamětník nevyhyne po obou způsobech. Tím nechci říci, že by toto období našich dějin, nemělo být fundovaně zpracováno a předáváno dál. Naopak a po nahlédnutí do různých "diskuzí" na "FEJSU", myslím, že je nejvyšší čas. Nejsa historikem, neumím nahlédnout všechny aspekty problému. Také se o to nepokouším. Jenže právě bez toho zůstává celé to období TRAUMATEM. 
     Takže i když mně slouží paměť dobře, i když myslím, že dodnes dobře vidím kolem sebe, odmítám se zbláznit z pocitu bezmoci. Taktéž odmítám uchlastat se k smrti, jen proto, že hajzlové a zmrdi mají navrch. No a na otevřený boj, tak na ten už nemám sílu. Co s tím!

    Ejhle, tři neděle utekly jak voda a teprve se dostávám k tomu pokračovat v psaní.
Ne že bych u této stránky neseděl obden, bezmocný a bezradný. Pokračovat? Začít znova? Nebo se na to ....... a nepsat vůbec - to je nejčastější a nejfrekventovanější (doprčic no to je slovo) - tak jinak.
   Článek o srpnové okupaci a důsledcích této události, no bylo to dlouhé na dvě stránky. Hodně jsem proškrtával a nakonec, jak čas běžel dál a naplňoval se událostmi, chtěl jsem to vyzmizíkovat všechno, jako neaktuální. Nakonec jsem to udělal tak, jak to je. Ponechal jsem část a pokračuji jinde. Ono to sice nebude na první pohled dávat smysl - nicméně si myslím, že tu nějaká souvislost je, dle poučky - "všechno souvisí se vším" - a basta.
   
Protože druhá půle srpna bývá již tradičně naplněna událostmi, nezbývá, než se s tím vyrovnat i na tomto místě. Od setkání v Lipníku, teď vážně nevím zda jsem se na blogu zmínil, nebylo týdne, respektive víkendu, aby nedošlo k nějakému setkání, k nějaké akci a zatím se nezměnilo nic, ačkoliv už je tady září. Protože jsem nebyl schopen zaznamenávat akce jednotlivě, tak jak se udály, neb opravdu nebyl jsem natolik zdráv, pokusím se v poněkud zmateném povídání udělat takovou jako ZA SRPNEM TEČKU. Takové shrnutí ve -"zkráceném procesu" - nebo jak to nazývají ti naši "zástupci" v parlamentu. Jo - jasně, zapomněl jsem slovo LEGISLATIVNÍM. Bez toho slova, no, leckdo by se mohl domýšlet kde čeho a vyvozovat závěry.
    Když tak přemítám o tom, co napsat o Lipníku nad Bečvou, o návštěvě přátel v Turnově či na chalupě v Lučanech, mám velikou chuť opsat povídání loňská a pouze fotky dodat nové. Jo - a když už jsem tak daleko v úvahách - proč bych pro pána krále něco opisoval, když si může každý čtenář příslušnou pasáž lehce vyhledat a přečíst. Cha chá - to bych chtěl vidět a zapojím-li trochu fantazii ..... už to vidím úplně jasně. Člověk, náhodný návštěvník a potenciální čtenář blogu, zahlcený informacemi a mající svých starostí nad hlavu, listuje historií mého blogu jen proto, aby se dověděl, že jsem vloni navštívil přátele v Lipníku a byl okouzlen výzdobou města železnými plastikami. Také se snad dočte " chvály přátelství a vzájemného SETKÁVÁNÍ  -  SE."  Tož to tak! Vidím, že alespoň těch pár fotografií potřebuje komentář.
    Letos, když zcela pominu povídání o tom, jak dobře bylo na zahradě, tentokrát bez "HLUČNÝCH KAPEL", jen při kytáře a s Karlem Krylem a tak podobně, zaujalo mne, jak město Lipník VZKVÉTÁ. Něco takového se vidí opravdu jen zřídka. Městské historické centrum je čisté (dokonce i bez vajglů) nádherně vyzdobené kovanými sochami. No a zámecký park se svým "OPIČÍM STROMEM" - těžko hledám slova. Fotky, i když málo povedené, snad vypoví více. Také výstava místního sochaře, jehož jméno jsem ?ŽEL? zapomněl, oslovila to lepší ve mně a naplnilo mne to všechno dohromady jakousi NADĚJÍ. Nic konkrétního, jen pocit. Ovšem pro takový pocit dobrá hospodyňka přes plot skočí a člověk, kterému hrozí den co den "VYHOŘENÍ" a osobní "úpadek", PŮJDE SVĚTA KRAJ atd...... (všichni znají, předpokládám) :-)  Ačkoli jsem nemocný chromajzl, tato cesta na Moravu stojí mně vždycky za to.
   Tak, podobně mohl bych pokračovat, i když je to jiné, o návštěvě Turnova. Rok od roku kratší, žel. Nicméně pokud zůstane ten pocit, že jsme se potkali docela nedávno a můžeme navázat hovor "v půli věty", je to v pořádku a na přátelství nic se nemění. Také vždy navštívím v Jizeře ryby. Tam u mostu, v poledním slunci, zhotovuji poslední dobou fotografie "krajiny rybí" takovým způsobem, až mrazí mne nad "GRAFIČNOSTÍ" té scenérie. Ostatně, když špatně chodím a věčně je mně zle, nic jiného, než věci blízké fotit nemohu. A je to. Kozákov se beze mne obejde - inu a já si musím zvyknout. Třeba, až budu mít "vozejček", vypravím se tam znova.
   Výstavě v přírodě, tak té by zasloužilo věnovat prostor větší, mnohem větší než mohu tady.
Honza P. jinak majitel a duše antikvariátu ZTICHLÁ KLIKA v Praze, kousíček od náměstí Betlémského, se úspěšně pokouší již několik let o spojení přírody a umění v Lučanech. Na své chalupě pořádá koncem srpna výstavu výtvarného umění spojenou s hudbou, divadlem a přírodou. Všechno se totiž odehrává pod širým nebem. Navíc v areálu rok od roku přibývají sochy, které již natrvalo zůstanou jeho součástí. No a o tom, že se zde setkávají lidé, aby diskutovali o umění nebo si jen tak pokecali, tak o tom snad netřeba hovořit. Vždy, rok co rok, je toto setkání krásnou ukázkou síly ducha a důkazem, že umění, když na to přijde, obejde se bez nákladných budov a výstavních síní. Navíc je Honza můj dlouholetý přítel a díky této akci máme důvod a možnost se potkat. S ním i s dalšími lidmi, od kterých mne dělí vzdálenost a mnohdy i další "osudovosti".
     Mezi tímto vším děním odehrává se samozřejmě ještě život všední. Takzvaná každodennost. Mohlo by se zdát, že proti těmto událostem zcela zanedbatelná. Omyl. Každý den se dějí zázraky a tak je třeba být neustále ve střehu, aby nám neuniklo nic, co stojí za záznam a fotku.
Jo jo - snažím se a i když nemohoucí, občas se k něčemu, co zázrak alespoň připomíná, namanu. Někdy také mne přátelé, téměř proti mé vůli, k zázraku přisunou a mně nezbývá, než alespoň tady vyjádřit svůj veliký dík.  OPRAVDU

   protože síly ubývají, svůj pokus o shrnutí ukončím s nadějí, ŽE ZASE NĚKDY PŘÍŠTĚ dědaIvan.