.........ano, je to tak a deset dnů uplynulo jako voda v Mandavě. Také čas svátků vánočních je pryč i smutek "národní". Doufám, že pryč je také důvod, proč nic nefotím ba ani nepíšu a přicházím tak o nitku, na kterou bych navázal..............
Po bolesti těla zůstává poněkud tupá úleva. Po bolesti duše - chlad.
Snad mi vydrží úleva déle než jen pár dní. Potřeba tvořit je dost silná na to, aby překonala otupělost a nechuť žít. Také to, že mám psa a musím se s ním venčit, nutí mne, bolesti nebolesti, alespoň ob den vyjít za město a tam, zatím-co pes běhá, skáče, čenichá a občas v zemi hrabe, dívat se nahoru na mraky. Také na stromy, jak mění vzhled. Mohu to všechno fotografovat a pak doma srovnávat a přemýšlet o tom, jak něco zůstává a trvá, zatím co něco se mění v závislosti na ročním období, nebo počasí. Kolik různých emocí může vzbuzovat jedna a ta samá cesta březovým hájem. Ono vůbec je to záhada.
Zatím co mně bolest nedovolila ani chodit, ani sedět u PC déle než půl hodiny, ani přemýšlet, ba ani řádně slavit Vánoce, natož abych řezal a štípal dřevo na otop, řezal a štípal jsem dřevo na otop, slavil jsem s Martinou Vánoce, přemýšlel o tom, co se kolem děje a vzpomínal. Také s Besinkou po humnech se plahočil. Nebylo jiné volby. Co se udělat musí, to se udělá a pokud toto platí a funguje - pak ještě není tak zle, jak by se mohlo zdát.
V souvislosti s "odchodem" Václava Havla vzpomněl jsem na rok sedmasedmdesát. Nejen na Chartu 77. On je to také rok, kdy jsme se s Martinou vzali. Vlastně tenkrát vznikla docela "srandovní" situace.
Ta atmosféra "po Chartě", štvanice v novinách a v televizi hned po Novém Roce, tak to bylo NĚCO!! Na "pracovištích" se začaly "SPONTÁNNĚ" podepisovat petice odsuzující Chartu jako takovou a její tvůrce a signatáře každého zvlášť. SAMOZVANCI, to slovo ve mně uvízlo dodnes. Průboj a Rudé Právo z jedné strany - Svobodná Evropa a Hlas Ameriky z druhé. V té době - koncem února, nebo začátkem března (fakt už se nepamatuju přesně), přišel k nám V.M., celý nadšený a přinesl opis prohlášení Charty 77 i s podpisy. Když jsem si to přečetl, musel jsem se smát. Především pro to, že celá tehdejší situace byla zde popsána naprosto přesně. Navíc text formuloval v několika větách můj (náš) životní pocit a postoj, který jsem do té doby prožíval.
Aniž bychom se s Martinou nějak dlouho rozmýšleli, podepsali jsme to oba. Tenkrát ještě každý jiným příjmením. Vzali jsme se až v červnu. Navíc byl Vladimír naprosto nadšený lidmi, od kterých text Charty77 dostal, a nedal jinak než že musíme jet do Prahy s ním, že nás seznámí. No nebudu to natahovat - když jsme do té Prahy konečně přijeli, uvítali nás, k velikému překvapení, lidé, které jsem znal už pár let. Svět je opravdu malý a tak se nakonec není čemu divit.
Jak ubíhaly měsíce (stihli jsme se s Martinou vzít) a nikde žádná represe ze strany režimu, mysleli jsme, že naše podpisy se někde cestou k mluvčím ztratily. V té době se to mohlo lehce stát. Komunikační "cesty" vznikly až později a fungovalo to bezvadně (většinou). Tak došlo k tomu, že jsme podepsali Chartu 77. dvakrát, aniž bychom to tušili.
Hodně jsem odbočil. Jaká je tu souvislost s Havlem? Myslím, že to byl on a prof. Patočka, kdo zformuloval a napsal základní prohlášení Charty. I kdyby nenapsal a neudělal už nic jiného, pro mne to stačí. "DAL JMÉNO" tomu, co jsem do té doby jenom cítil. Jak to v písničce "Havlíčku Havle" zpívá Hutka: " tys uměl pěkně říct, co mi jen mysleli"...... No a jak ukázal čas, nebyl jsem sám kdo žil a chtěl žít "V PRAVDĚ" i za cenu, kterou bylo třeba zaplatit. Nikdy jsem nelitoval ani v nejmenším a jenom proto mohu vyprávět o tom, jak přišel Ježíšek na celu č. 333.
Ale to zase až příště dědaIvan
....vskutku, jak napsat MLČENÍ.
Mlčím, však i z domu jsem se odpoledne vytratil mlčky. Mlčky fotím jako jindy věci kolem, jen na psa musím občas promluvit a i ta slova příkazů lezou ze mne jak z chlupaté deky.
Rád bych, aby se ticho rozhostilo i uvnitř, ve mně. V srdci, nebo v duši, či kde vlastně se ozývá ten zmatený a překotný "hovor". Vzpomínky na prožité, vzpomínky na viděné i slyšené ve změti s drby a pomluvami. Vztek i lítost nad skutečností, že velicí a dobří mizí jeden po druhém, zatím - co hajzlů a bezcharakterních zmrdů rojí se kolkolem čím dál víc.
Jsem si jist, že média, politici a další a další, budou dnes i zítra mluvit a mluvit.... Také přátelé. Oni dohromady to řeknou všechno - zhodnotí i politují - shrnou a úhledně zabalí. Také národ - lid, mne jistě nezklame a dá jasně a důstojně najevo - kdo že to vlastně ODEŠEL.
Ano, Václav Havel, člověk, se pro tento národ stal zosobněním HODNOT, které skutečně hodnotami jsou a snad i zůstanou.
Toto platí i pro mne. Jsem součástí tohoto Lidu, Národa. I já vyznávám a na přední místa v žebříčku hodnot dávám - POCTIVOST, PRAVDOMLUVNOST, ODVAHU, ČEST a MRAVNOST, ve smyslu MORÁLNÍM.
Tato hrst fotografií je mojí ZAPÁLENOU SVÍČKOU u paty sochy Sv. Václava - když jinak nemohu. Nejsou ani nejlepší, ani k tématu - jen náhodně vybrané a také z dnešního odpoledne.
Mám smutek .............. a o tom se mluvit nedá tak snad někdy jindy dědaIvan
P.S. Snad se nedopouštím nějakého prohřešku proti zvyklostem, ale
rád bych popřál UPŘÍMNOU SOUSTRAST Vám všem, stejně jako
sobě a celé této zemi - jejíž hranice ostatně daleko převyšoval svou
velikostí - jako ČLOVĚK, a to především. I.K.
.... no - je už zase skoro půlnoc a já teprve začínám psát - to to zase bude vypadat........................
Jasná věc je, že člověk nemá číst na facebooku všechny komentáře a snažit se pochopit ty pochody (myšlenkové) a kterak lidé docházejí k poznámkám, které pak píší ..... :-) Aha já už jsem jinde. Je to obrovská i když zajímavá ztráta času. No nic, to jen tak na okraj. Chystal jsem se dneska napsat, vlastně popsat jednu příhodu.
Na tu vzpomínku přivedlo mne nahlédnutí do denního tisku. Tuším Mladá fronta, nebo rudé právo? Nejsem si jistý. V každém případě to byl docela šok. Nebylo tam nic, ale zhola nic, čemu by se člověk mohl od srdce zasmát. Nebo alespoň pousmát. Jo úšklebek, nebo hořkej úsměv to ano. Kde to žijeme? Co se to děje? A kdo tam píše do těch novin! Však já vím, proč to nekupuji.
Byly časy, a hrozně rád na to vzpomenu, ba někdy si o tom vyprávíme s Martinou, mou ženou. To k nám na soboty, neděle a svátky jezdili přátelé. Ne na všechny, samozřejmě a někdy byla ta prodleva dlouhá až k nesnesení, ale jezdili. Z Prahy i odjinud - jednak vozili zprávy a druhak věci na rozmnožování, rozepisování, rozšiřování a jiné podvracení. Třeťak (no to už přeháním) z prostého přátelství. My jsme pookřáli novinkami a drby, oni si odpočali v přírodě, v klidu naší domácnosti a všichni jsme se potěšili setkáním s lidmi, které máme rádi. Někdy to u nás vážně vypadalo jako v oáze, kde se potkalo několik karavan naráz. Jasně, ne vždy, ale když byla nějaká významná příležitost, sešlo se u nás v domečku deset i více lidí na nocleh a několik místních k tomu. Chodili jsme na výlety do skal, na houby a taky na pivo. Samozřejmě.
Ovšem na co vzpomínáme nejraději - to byla sobotní rána. Vždycky někdo, ten co se vzbudil první, odešel do sámošky nakoupit snídani. Rohlíky, salám, sýr, máslo a několikery noviny. Jednak celostátní tisk - Rudé právo, Mladou frontu, Zemědělské noviny a pak také tisk okresního a krajského formátu - Průboj, Jiskru severu. No a to je důvod proč o tom píšu.
Stůl byl naplněn lahůdkami, sedělo se všude kolem a každý měl v ruce nějaké noviny. Co chvíli někdo zavil smíchy a předčítal ostatním to, co jej zaujalo. Takže společnost, místo aby se sytila, svíjela se v záchvatech smíchu. Nádherné chvíle. V podání Petra P. nebo Míši B. se banální žvásty o úspěších v budování, nebo o práci s mládeží a jak se daří, měnily v podařené šprýmy. Navíc, dodnes nechápu jak, dokázali najít v té změti zhovadilostí ZHOVADILOST, opravdu hodnou toho jména. Články, které, když už jsem je někdy četl, mne iritovaly a naplňovaly nechutí, se v podání a interpretaci Honzově měnily v absurdní a černý humor. Nešlo se nesmát. Bylo to ÚLEVNÉ.
Síla, kterou jsem načerpal díky takové snídani, vydržela mně několik dní. "Pražáci" odjížděli odpočatí a my jsme se při uklízení a mytí nádobí smáli nahlas, až se děti, tenkrát ještě moc malé, budily a "zlobily. Vlastně - o těch jsem taky chtěl psát.
Nevím už v kterém roce, jestli před a nebo po "kriminálu", přišlo nám "vhodné" nechat děti pokřtít v kostele. Vhodná doba takového křtu jsou Velikonoce. Bílá Sobota - myslím. A teď mi dochází (podle velikosti obou chlapců), že to muselo být až když mne z basy pustili.
Křest proběhl zdařile a byla to poměrně veliká sláva. Kostel byl téměř plný a Pater Efrem si tu slávu užíval, jako málo kdy. Estébáci, kteří se krčili u dveří, zajisté taky. Byl to velký den a něco jsme také popili - samozřejmě.
Když jsme pak, večer, přišli do chalupy, rozjaření a plní euforie, bylo nám třeba zatopit v kamnech. Já měl nějakou práci vedle v kuchyni, asi jsem připravoval občerstvení a Martina ukládala děti (což se jí samozřejmě nepodařilo) a zatápení se ujali "PRAŽÁCI". Jo jo - syrová borovice voní a je plná pryskyřic, jenže nehoří a právě ta padla do oka Petrovi, či Honzovi - to já už dnes nevím. Jejich pokusy byly, jak jinak, jen velmi málo úspěšné. S podnosem dobrot jsem vstoupil do pokoje plného lidí - tentokrát nás tam muselo být tak ke dvaceti. Rozesazení kde se dalo, pozorovali vědecky činnost u kamen a žalovali, že to ještě nehoří. Když jsem zjistil čím zatápí, vyhnal jsem všechny snaživce od kamen a aniž bych MYSLEL, jsa velký, venkovský, zkušený lesní muž. Nenapadlo mne nic lepšího, než namočit kus hadru do benzínu a vložit do kamen místo novin. Vůbec mi nedošlo, že kamna jsou už přeci jen trochu teplá a benzín se rychleji vypaří.
Škrtnul jsem sirkou. HOUKLO TO - PAK JEŠTĚ JEDNOU. Ze zdi vypadla roura a na pokoj i na nás všechny se pomalu snášel černý a mastný SNÍH. To ticho - tak to bylo opravdu TICHO. Jenže jen chvilku. Podívali jsme se jeden na druhého a začali se smát. SMÁT tak šíleně a nezastavitelně, že kdyby byl přítomen psychiatr nechá nás všechny odvézt do Beřkovic. Všechny - kromě Martiny. Tiše stála a po tvářích ji tekly slzy. A my se smáli. ŘIČELI smíchem. Nevím jak se mně to podařilo zarazit. Všichni museli pomalu vstát a opatrně opustit dům. Zatím-co postávali venku a sdělovali si dojmy, nasadil jsem rouru a zatopil. Martina luxovala a luxovala. Díky tomu, že nikdo nic neutíral a ani jinak se nesnažil, šlo to uklidit docela dobře. Po půl hodině intenzivní práce - zatím-co si "pražáci" vyklepávali venku saze z oděvů - pustila nás moje dobrá a uplakaná žena Martina do koupelny a posléze i do pokoje. Nebudu lhát když prohlásím, že na náladě tato tragédie neubrala vůbec nic, spíš naopak. Setrvali jsme v družné zábavě, vesele diskutujíce, až do brzkých hodin ranních. Mou ženu nevyjímaje. Uklidnila se, když jsem odpřísáhnul, že ty knížky jí pomůžu vybouchat a utřít. No - málo jich nebylo. Knihy. Velikonoce. Děti, pokřtěné děti. Vzájemná láska a přátelství. Byl to nádherný den. Požehnaný svátek.
Konec konců - smích léčí. To věděli i staří Egypťané, prej - ale Vikingové jistě, Slovani a Keltové.
Tak vida, budou dvě a to nemám vybranou jedinou fotku. Dneska to budou obrázky poněkud jiného typu. Ilustrační nemám - kde bych je také nabral, že ........ no nevadí a příště dědaIvan
jo jo ..... blizoučko, ale to je vlastně jedno. Zatím. Včera nebylo mně do skoku, jakož i celý týden zpátky. Navíc, bylo mi cestovat sanitkou do Liberce navštívit pana Doktora přes bolesti. To je taky vlastně jedno - jen snad že jsem se cestou pokoušel fotografovat SKRZOKNO ty krásné a dramatické oblohy nad žitavskou pánví. Bez valného úspěchu a to "vokno" by taky mohlo být ....no jo, na silnici sajrajt, co bych chtěl.
Je už hodně pozdě, všechno bolí a já jsem hrozně rád, že dneska ani jenom náznak nějaké "glosy" k politickému dění. Hurrrá.
Několik fotek ILUSTRAČNÍCH z cesty do Liberce a pak také cosi, co jsem zaznamenal pod vánočním stromem na náměstí rumburském a nakonec úvaha u oprýskaných dveří mého domu.
Přeji hezký a příjemný den a zase někdy
"děda"Ivan
i něco o skocích do lesa.
koukám na ty poznámky, které jsem si onehdá udělal a napadlo mně dát k dobrému vzpomínku. Ono to vlastně je taky trochu o tom, že tvrdohlavost už jsem musel mít v povaze dřív než v pubertě. Jestli ano, chudáci rodiče.
Člověk to s odstupem času tak nevnímá a pokud si vzpomínám tak problémy se mnou určitě byly, jen asi ne způsobené tvrdou palicí. Ale možná, že zarputilost s jakou jsem se tehdy pustil do boje s fobií z výšek pramenila z potřeby a potřeba, jak známo, je relativní pojem.
Šlo zcela určitě o holky a jakmile jsem dosáhl "jistého věku", začalo mně vadit, že se bojím výšek. Jo jo - vadilo mně to čím dál tím víc a když mne museli prakticky snést z Frýdlantského Cimbuří. ( to byla taky "sranda veliká") rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a že se NAUČÍM NEBÁT SE NA SKALÁCH.
Celé následující jaro a prázdniny trávil jsem každou volnou chvíli a den tím, že jsem cvičil. Na střeše kůlny, na skalce pod trianglem, v lomu a když byla možnost i ve skalách brtnických. Postupně dosáhl jsem nejen toho, že jsem se bez zachvění pohyboval po samém okraji "propasti" a dokázal i sedět, nohy maje volně v prostoru, ale dokonce jsem na ten okraj dokázal vylézt. Myslím tím odspodu - sice bez lana a cestou co "nejlehčí", nicméně vylézt.
"MATURITOU" a METOU NEJVYŠŠÍ mělo být pokoření asi patnáctimetrové skály, která trčí z lesa (stav před cca. padesáti lety) na levém břehu Křinice. Jsou to vlastně skály dvě, těsně vedle sebe. Vypadá to jako "VYKOTLANÝ ZUB". Sám, bez lana, či jiného vybavení jsem šplhal až k místu, kde skála počíná být naprosto kolmá. Jediná možnost byla - použít (viděl jsem to na fotografiích i ve filmu) "ŠPRAJC". Nebudu si vymýšlet nějaké drama, stejně si to už nepamatuju, jen to říci musím: - "nějak jsem se tam na ten vrcholek vysoukal a zažil si ten nádherný pocit - těžko popsatelný, ale o to silnější".
Jak už to u jinochů bývá - na prvním místě je cíl, ale o tom co dál, o tom se uvažuje až když nic jiného nezbývá. No - najednou jsem stál na vrcholku, ale kudy dolů? Ať jsem dumal jak jsem dumal - dolů to bez provazu nešlo. Po hodině, už bez vítězných pocitů, zvolil jsem jedinou, velice riskantní, ale asi fakt jedinou možnost návratu. (pokud jsem se nechtěl naprosto "znemožnit" voláním o pomoc, na kolemjdoucí turisty) Skok do vrcholku stromu. Několik smrků, rostoucích kolem, dosahovalo svými vršky až téměř nahoru - k vrcholu skály. Jo, opravdu jsem skočil. Skočil a nespadl. Docela "DORVANÝ" potrhaný a odřený, dodrápal jsem se po těch "strašných" větvích ke kmeni a posléze až dolů. No - nechtěl bych to zažít ještě jednou, a vejprask doma za roztrhané kalhoty a košili, to bylo opravdu to nejmenší.
Důležité bylo, že jsem to dokázal. Překonal jsem v sobě strach, závratě a další projevy fobie z výšek a to natrvalo. Důkazem budiž, že po mnoha letech, živil jsem se jako pokrývač a natěrač.
Možná jsem se tenkrát naučil i mnohému, co jsem nevnímal. Překonávat strach. Že se mně taková dovednost mnohokrát hodila, o tom nemusí nikdo pochybovat.
No vida - pěkná vzpomínka z mládí, jen adekvátní fotky nemám. Tož nějaké obrázky sem umístím - je to přeci obrázkové povídání - i když nejsou k tématu.
Tak někdy příště a třeba zase ze vzpomínek, ono jak je počasí čím dál horší, chodím ven málo a tak o čem bych pořád psal. dědaIvan
Snad mi vydrží úleva déle než jen pár dní. Potřeba tvořit je dost silná na to, aby překonala otupělost a nechuť žít. Také to, že mám psa a musím se s ním venčit, nutí mne, bolesti nebolesti, alespoň ob den vyjít za město a tam, zatím-co pes běhá, skáče, čenichá a občas v zemi hrabe, dívat se nahoru na mraky. Také na stromy, jak mění vzhled. Mohu to všechno fotografovat a pak doma srovnávat a přemýšlet o tom, jak něco zůstává a trvá, zatím co něco se mění v závislosti na ročním období, nebo počasí. Kolik různých emocí může vzbuzovat jedna a ta samá cesta březovým hájem. Ono vůbec je to záhada.
Zatím co mně bolest nedovolila ani chodit, ani sedět u PC déle než půl hodiny, ani přemýšlet, ba ani řádně slavit Vánoce, natož abych řezal a štípal dřevo na otop, řezal a štípal jsem dřevo na otop, slavil jsem s Martinou Vánoce, přemýšlel o tom, co se kolem děje a vzpomínal. Také s Besinkou po humnech se plahočil. Nebylo jiné volby. Co se udělat musí, to se udělá a pokud toto platí a funguje - pak ještě není tak zle, jak by se mohlo zdát.
Ta atmosféra "po Chartě", štvanice v novinách a v televizi hned po Novém Roce, tak to bylo NĚCO!! Na "pracovištích" se začaly "SPONTÁNNĚ" podepisovat petice odsuzující Chartu jako takovou a její tvůrce a signatáře každého zvlášť. SAMOZVANCI, to slovo ve mně uvízlo dodnes. Průboj a Rudé Právo z jedné strany - Svobodná Evropa a Hlas Ameriky z druhé. V té době - koncem února, nebo začátkem března (fakt už se nepamatuju přesně), přišel k nám V.M., celý nadšený a přinesl opis prohlášení Charty 77 i s podpisy. Když jsem si to přečetl, musel jsem se smát. Především pro to, že celá tehdejší situace byla zde popsána naprosto přesně. Navíc text formuloval v několika větách můj (náš) životní pocit a postoj, který jsem do té doby prožíval.
Jak ubíhaly měsíce (stihli jsme se s Martinou vzít) a nikde žádná represe ze strany režimu, mysleli jsme, že naše podpisy se někde cestou k mluvčím ztratily. V té době se to mohlo lehce stát. Komunikační "cesty" vznikly až později a fungovalo to bezvadně (většinou). Tak došlo k tomu, že jsme podepsali Chartu 77. dvakrát, aniž bychom to tušili.
Hodně jsem odbočil. Jaká je tu souvislost s Havlem? Myslím, že to byl on a prof. Patočka, kdo zformuloval a napsal základní prohlášení Charty. I kdyby nenapsal a neudělal už nic jiného, pro mne to stačí. "DAL JMÉNO" tomu, co jsem do té doby jenom cítil. Jak to v písničce "Havlíčku Havle" zpívá Hutka: " tys uměl pěkně říct, co mi jen mysleli"...... No a jak ukázal čas, nebyl jsem sám kdo žil a chtěl žít "V PRAVDĚ" i za cenu, kterou bylo třeba zaplatit. Nikdy jsem nelitoval ani v nejmenším a jenom proto mohu vyprávět o tom, jak přišel Ježíšek na celu č. 333. 
