sobota 27. července 2013

POTKALI SE DARMODĚJ A DARMOJED NA CESTĚ.

Ta cesta byla lesní. Teda, on to až tak nebyl les, spíš park. Ovšem park značně zanedbaný, nicméně park. Vím to proto, že voní zde, naprosto omamně Lípy. Nevím jak kde jinde, ale u nás v lese Lípy nerostou a rostou-li, nevoní. Zato v parcích, álejích, kolem cest a silnic, v chumlech u kostelů, kapliček a na hřbitovech - tam Lípy kvetou a voní.
Proč tak obšírně? Inu proto, abych mohl oznámit lakonicky: KVETOU LÍPY.
Tak tedy, potkali se Darmoděj s Darmojedem na takové cestě. Pozdravili se slušně navzájem i když se neznali a po chvíli posadili se na lavičku. Seděli tak bok po boku a omamná vůně lip nejspíš způsobila, že pocítil jeden k druhému něco jako náklonnost, neřku-li důvěru.
Mlčení. Oba dva mlčeli a naslouchali - jednak bzučení hmyzu, druhak šumění stromů i když vítr, zdálo se, nevál. Také vůně smůly, lip a ozónu, na který se v tom horku štěpil vzduch v okolí. Další kolemjdoucí docela neomaleně přerušil tu chvíli klidu a snad i štěstí svým pozdravením. :" Dobrý den přeji ve spolek. Darmošlap jméno mé a prosím, kdyby se našlo místečko, rád bych si přisedl a chvíli nechal odpočinout svým oudům znaveným.
Posléze dali se ti tři do hovoru, hodnotíce situaci hospodářskou, politickou a konec konců i situaci svou. Shodli se na tom, že nejenže mají jména, která lid používá coby nadávku, ale i na tom, že když se to tak vezme kolem a dokola, nestojí to všechno za nic. 
Darmoděj, nejaktivnější z nich, přišel s nápadem jak situaci změnit k lepšímu.: " Chlapi, mi musíme udělat něco, abychom se dostali NAHORU, aby na nás kde kdo nemohl ukazovat prstem. Mi musíme získat MOC, moc jak zákonodárnou, tak tu druhou, co si teď zrovna nemůžu vzpomenout, jak se jí říká. Mi prostě musíme založit partaj a vyhrát tyhle volby.!"
Darmošlap i Darmojed zůstali němí, s otevřenou hubou. Až za hodnou chvíli, když si to nechali projít hlavou, ošil se Darmojed a pochybovačně kroutil hlavou. Darmošlap naopak pookřál a dával Darmodějovi za pravdu.:  "Já tomu rozumím! Víš kolik nás v týhle zami je? Jenom se musíme spojit a ne si pořád vzájemně nadávat a se osočovat." Jen si představte, všichni darmošlapové a darmojedi v jednom šiku. To je síla, které nic neodolá a když nás podpoří i darmodějové, já myslím, že to musí klapnout."
Až do západu slunce seděli tam na lavičce, obklopení líbeznou vůní lip a spřádali plány.

Inu, protože jsem v poslední době nezaznamenal žádný zásadní pohyb na politické scéně, ba ani náznak pohybu, myslím, že se někde něco zašprtlo, nebo nepovedlo. Darmo jsem pročítal deníky, týdeníky, ba i bulvár, nikde ani zmínka. Bylo mně to divné.
Až jednou, k podzimku, kráčel jsem znovu tou cestou - tou ani park, ani les - kochaje se barevností listí i trav, ba i vůní časného tlení. Když dospěl jsem až k lavičce, na které jsem chtěl spočinout, hle!, k mému úžasu, byla obsazena trojicí rokujících pánů. Při bližším pohledu, byli to oni. Spřádajíce plány a tvoříce body budoucí ÚSTAVY, ani si nevšimli, že je pozoruji a že je poslouchám. Tak byli zabráni v hovor.
Jo, jo, pokýval jsem hlavou, co já taky čekal, bloud, vždyť jsou to Darmoděj, Darmošlap a Darmojed. Pochybuji v hloubi duše, že se někdy dohodnou a uskuteční své plány. Na to by potřebovali ještě někoho. Silnou osobnost, schopnou činu. 

                                                                                _  // _

No jo, to je taková náhradní pohádka, protože se mi nechce psát o tom, co děje se na naší scéně a jenom s největší nechutí to sleduji v TV. 
Na své zdraví a potíže z něj plynoucí, tak na to se mně taky nechce stěžovat a to že prakticky nefotím, protože ani za humna se nevykulím, tak to je snad jasný. Jenom nadějí se kojím, že se vše zlepší, že Mustang bude opraven, že lidem dojde oč se jedná a svrhnou včas tu partu pučistů v čele se ZEMANEM a mi ostatní se konečně domluvíme na něčem pozitivním.
Jen BACHA na VELKÉHO BRATRA z východu.                                     tak zatím a se těším dědaIvan.

 







 



 

pátek 10. května 2013

PRŠÍ a PRŠÍ .....

řekne-li se to takhle, není to ono. Kdežto pan Komárek mohl si klidně dovolit prohlásit to dnes již slavné: "chčije a chčije". Obávám se jen, že ten pan SERVR, nebo NĚKDO PODOBNÝ, nesmíří se s tím, že používám slova "sprostá" a tudíž nepovolená a při ukládání do paměti ta slova prostě nepřijme a nebo, k mojí smůle, nepřijme celý odstavec. Bojím se dokonce, že pokud nedám si na to pozor, vyloučí mne z řad BLOGERŮ a já, náhle vypuzen ze společenství, bídně zahynu.

Tak, tak - když člověk, aniž si je vědom nebezpečenství, která číhají na cestě k poznání a sebepoznání, spustí se s něčím tak záhadným a nepochopitelným, jako je INTERNET a mnohé jeho odrůdy a odnože, neměl by se divit, že je zčistajasna omezován a "OTESÁVÁN" nenápadně do tvaru a podoby, která se pohodlně vejde a nikde nevyčnívá z FORMY.
Jasně - jsou to jen nuly a křížky - nebo co. Univerzální, globálně přeložitelné a tudíž všem srozumitelné nuly a křížky, převlečené ovšem do "OBRAZŮ". No jo, aby to tak bylo a fungovalo ve všech případech, musí se i vyjadřovací jazyk a tudíž i myšlení, stát univerzálním a globálně přeložitelným. Pod rouškou zjednodušení, pokouší se ten podivný a tajemný systém nul a křížků, úplně nás připravit o bohatost jazyka, o POEZII naší mluvy.
Prý lidský jazyk, mluva, vznikl z potřeby organizace činnosti - tedy práce. Lidé v tlupě se potřebovali domluvit. Inu proč ne:  "eka - eka - mamutí ruka". to si pamatuje každý, ale na to by vážně stačily ty nejjednodušší výrazy a jejich vazby. Domnívám se že ŘEČ, tak jak ji známe, musela vzniknout jinak, z vnitřního přetlaku. Z nutkavé potřeby sdílet vzájemně svoje pocity. Zjednodušeně řečeno:  " ne jen proto se domluvit, ale hlavně POKECAT SI " . Hmmm to jsem zlehčil, nicméně budu nejspíš trvat na tom, že řeč je výrazem ducha a že tak jak získávala na barvitosti, významuplnosti a kráse, nebyla ničím jiným, než odrazem velikosti a bohatství lidského ducha.
Dospěli jsme tak daleko, že abychom mohli komunikovat se stále složitějšími stroji a přístroji, vymysleli jsme tento strojový jazyk, tuto soustavu nul a křížků (no dobře - tak nul a dvojek!!). Dokonalost sama, o tom není pochyb, ale pozor. Tím, že jsme dokázali "jednoduše" a rychle převádět do této SOUSTAVY prakticky všechno, včetně obrazů a myšlenek, dospěli jsme k nevídanému skoku ve vzájemné KOMUNIKACI. Ke skoku, který nás pohltil a který nás, obávám se, kousek po kousku drtí a mele. 
Nejsem, ani se necítím býti povolán k tomu, abych, byť jen náznakem pojmenoval všechna nebezpečí a všechna ale, která z tohoto NOVÉHO stavu společnosti plynou. Jen bych se rád zastal JAZYKA. Toho našeho, protože jiný neznám. Jazyka se vší jeho barevností a krásou.  Spousta informací, která se na člověka sype a hrne ze všech stran, nedá se zákonitě ani pojmout, ani správně utřídit. Tím jak se informace kolem nás hromadí, máme tendenci je vytěsnit a nebo zjednodušit. Myslím, že to vede k jistému zjednodušení a povrchnosti i našeho myšlení. Že se vytrácejí některé "ZBYTEČNÉ" pocity. Nebudu to tady nějak složitě rozebírat, ale jsem přesvědčen, že tak jak řeč vznikla z potřeby sdělit si pocity, touhy a představy a tím se rozvinula do své krásy a bohatství, tak tím, že ji budeme zjednodušovat a "otesávat", dojdeme někam zpátky. Aby se nám nestalo, že najednou již nebudeme mít představy ani pocity o které bychom se chtěli podělit. Že se z nás stanou sice výkonné články systému, ale bez citu, krásy - bez toho DUCHA, který nás udělal LIDMI.


No to jsem tomu dal - kam až se dá dojít, když se člověk nechá unášet představou. Inu tak - dneska myslím, že již dost bylo blogu i dědyIvana - ostatně záda mne již hodinu bolí jak cyp a od okna táhne na mne vlhkost a chlad. Kliďánko mohl bych stoupnout si do dveří a konstatovat s panem Komárkem: " chčije a chčije."  Místo toho nejspíš zatopím, aby alespoň chvíli měl jsem tu útulno a přívětivo, navzdory počasí. 

Tož tak přátelé - končím a zase někdy, doufejme že brzy  -   dědaIvan









čtvrtek 2. května 2013

PRVNÍ MÁJ - PRÝ LÁSKY ČAS -

No to by se jeden po...l. Proti tomuto sloganu mám v šupleti tolik argumentů, že snad nemá ani cenu šuplík otvírat. To bych totiž mohl psát a psát, až bych se upsal (nedej Bože třeba i Ďáblu). Nemá to vážně cenu. Důkazů o tom, jak současnost málo fandí LÁSCE, má každý jistě dost z vlastní zkušenosti a i kdybych se snažil sebevíc, nemohu zachytit a popsat všechno. 
Proto snad bylo by na místě použít pranostiku, která hodí se víc. Třeba: "STUDENÝ  MÁJ - V  STODOLE  RÁJ." Ne že bych si dělal iluze o postavení našich farmářů. Navíc, protože nejsem schopen nějakého cestování, vidím jenom farmáře místní. V tomto kraji, kde během několika let zanikla většina polí, popásá se hovězí dobytek  tu i onde a místo brambor nebo žita, rostou bodláky. Abych nekřivdil - je vidět, že někteří farmáři stávají se skutečnými hospodáři a protože studený máj je v těchto končinách téměř pravidlem, nevidím důvod k obavám. Jenom jedna věc mne leká. Tak jako zmizela obdělaná pole, zmizely i stodoly. Ty krásné dřevěné i ty méně krásné, ba obludné železné objekty, kryté vlnitým plechem.
Hmmm - ztratil jsem několik chvil sněním. Vzpomínky na dětství a jinošství. Stodoly byly nám  hřištěm i hernou. Ne ne, nenechám se strhnout. Tohle téma ponechám si na jindy, ať je sebevíc lákavé a hříšně milé.

Velice mne mrzí, že slabost těla brání mně v tom, čím jsem začínal. Dědovo obrázkové povídání mělo přece za cíl opravdu jen to občasné zachycení příhod a zážitků při focení, doprovázených obrázky. Když se podívám zpátky, je mi jasné, že takhle to dál nepůjde. Popisovat nějaké příhody s pětitýdenním zpožděním, vybírat k tomu fotky - kdepak. Nejde to a ani cenu to nemá. Ztrácí se "pel"  autentičnosti a místo abych psal, ještě plný emocí, musím pátrat v paměti, kdy se co stalo, pokud vůbec a co jsem si v ten čas myslel, co hýbalo národem a proč vlastně fotografoval jsem to či ono. Ne ne - tudy cesta nevede. Navíc zvykl jsem si používat fejzbůk. Poslouží mi to k okamžitému  "kontaktu" ba k vybití napětí a dojmů z chvil. Místo abych obden sedl ke svému blogu a pěkně pomalu a s rozmyslem podal ucelenou zprávu o sobě, dění kolem a o vzniku té, či oné "vzácné" fotografie, plácnu cosi o svém stavu, či o tom co honí se hlavou a celkem bez rozmyslu a bez řádné úpravy, přidám něco fotek. A je to. Snad právě proto, že není to tak náročné. Jenomže, kde zůstává to obrázkové povídání.?  Není sil..

Inu - je prvního, vlastně již druhého máje, venku zima jak v rusku a psinka moje zlatá kňučí a chodí dokolečka pokojem, poštěkává a rozumná řeč s ní není. Díky jakési kouzelné vlastnosti televize, vypnulo se z čistajasna vysílání a je ticho. Hmmmm, hned se lépe žije, když člověk nemusí poslouchat ty řeči o ničem, brífingy a podobné "vylomeniny". Kdybych to dokázal poslouchat pozorně a lovil mezi řádky, možná že dopídil bych se smyslu. Pochopil bych tu neodvratnou "pravdu" a nutnost. Jenže už dávno nemám tu sílu charakteru, tu odolnost a vůli. Ne snad, že by mi bylo jedno, co děje se v této zemi. 
Byly doby, kdy jsem uměl předvídat a z plků  "vládců našich, sluníček...." (a dost!!) dokázal jsem vyšpekulovat o co jde doopravdy a mohl jsem se včas obrnit proti bezmoci a zklamání. No jo, asi lenost a pohodlnost blížícího se stáří, protože jinak neumím si to vysvětlit.

Budou tři odpoledne a ani ještě nejsem po O. Když člověk vstává v deset, uteče den jak voda v potoce a týden zdá se být jako chvíle. Mám na dnešek ještě hodně úkolů, které jsem si předsevzal splnit již včera. K tomu přibylo ještě cosi z dneška. Tož do večera mám co dělat. Tudíž - končit! Dopsat! Pomalu se obléknout, vytlačit Mustanga a hurrá do ulic.


Právě přišla Martina, moje dobrá žena, s nápadem dát si panáka. Jsem pro, neboť slivovice je lahodná a vysoký tlak je určitě lepší, než tlak nízký - tak jako charakter - nebo postavení?
Končím pro dnešek a budu se těšit zase někdy - brzy.   Váš dědaIvan.








pátek 12. dubna 2013

DO PRAHY - UŽÍT SI CHVILKU SLÁVY

(jako by pokračování minulého) .... jo, jednou jsem si to předsevzal a tak to mám. Alespoň každý vidí, proč jsou předsevzetí nebezpečná věc.

Když mne dostihla zpráva, že "KRKAVČÍ  SKÁLA" nakonec přeci jen zvítězila a stala se "fotografií roku", místo radosti byla mou první emocí STAROST. Ještě jsem neměl v ruce ani pozvánku na  "SLAVNOSTNÍ  VYHLÁŠENÍ VÍTĚZŮ" a už mne přemáhalo pomyšlení, jak se pohybuji po Praze na KÁŘE, bez doprovodu a odkázán jen na svoji sílu paží. (i charakteru) 
Ještě že má člověk PŘÁTELE. Jistě, ne mnoho, ale on stačí jeden, když je opravdový. Jak se blížil ten slavný den, bylo všechno zařízeno, domluveno a připraveno. Dokonce i na Ministerstvu Obrany měli pochopení a přesunuli mně termín svědecké výpovědi. Měl jsem tím pádem docela nabytý program. 

Ráno a ani ne tak brzo, odvezl mne taxík k autobusu a ani jsem dlouho nečekal. Protože již jsem hrdým držitelem S karty, seděl jsem na svém oblíbeném místě bez výčitek svědomí. Jako pokaždé, když někam jedu, pokoušel jsem se fotografovat. Skrze špinavé sklo a když je dobré světlo, může se tu a tam podařit zajímavá fotka.
V Praze už mne čekal Honza, který mne odvezl až k ministerstvu, počkal tu půlhodinku potřebnou k výpovědi a konečně jsme v ZTICHLÉ  KLICE zasedli v klidu ke kávě a vlídnému rozhovoru. 
Mimo jiné jsem se dozvěděl, pro mne novinu, že zemřel Rudla Battěk a že má dneska pohřeb. Honza souhlasil, že na pohřeb takovému člověku půjdeme spolu. Konec konců byl to disident a jeden z mála politiků, který zachoval si slušnost a poctivost. To, že sdělovacím prostředkům nestál pomalu za slovo, je příznačné pro dobu a zem, ve které jsou na prvních stránkách skandály a umělé kozy kdejaké konkubíny a teprve někde vzadu, pakli vůbec, najde člověk informaci, která je skutečně důležitá.
Díky tomu, když mne Honza vysadil z auta ve Školské, měl jsem půlhodinku zpoždění. Navíc jsem na první pohled nenašel místo konání té Fotografické Slávy. Točil jsem se dokola a když už mně docházely síly a berlička přestávala stačit, teprve mi svitlo. Všechno se to odehrává v hospodě. Pardon, v KAVÁRNĚ a GALERII. Nojo, venkovan - to je tím, že nejsem zvyklý rozlišovat. Hospoda jako hospoda a pak přehlédnu věc tak zřejmou, že totiž kde jinde, než právě v takovéto kavárně a galerii, musí být  to správné místo.  Tož dorazil jsem pozdě, ba právě v nejlepším a nemálo mne překvapilo vřelé přijetí. Bylo mně trochu trapně a nevěda kudy-kam, chystal jsem si omluvu za přerušení rozjetého programu. Místo nevraživých pohledů, dostalo se mi potlesku a co mne nejvíc překvapilo, všichni vítali mne jako starého známého. Já vím, ono to souvisí s "tím autoportrétem", ale stejně - bylo to milé.
Jako ve snách přijal jsem cenu, jako ve snách nějak poděkoval za gratulaci. Jako by někdo jiný sledoval jsem předání těch nejprestižnějších ocenění, fotografoval a ve finále odbelhal jsem se co nejblíže k "OBLOŽENÉMU STOLU", kde obletován a obsluhován, hověl jsem si uprostřed sladkostí a pozornosti. 
Inu - to přece nemohla být pravda a mně se podařilo, být na nějaký čas v "kůži" koho-si jiného. Abych se vzpamatoval, požil jsem něco bílého vína, snažil se konverzovat a soustředil se na to, abych něco nepřevrátil, nepokydal, nevylil a hlavně - abych neupadl na zem, neboť síly mne rychle opouštěly.
Je mně jasné, že málo kdo uvěří mému tvrzení, že přítomen sice byl nějaký pan Kožíšek, amatérský fotograf, pro tu chvíli jeden z oceněných v soutěži Fotograf Roku, ale skutečný JÁ, to všechno z "povzdálí", (jako-by z venku) pouze sledoval a nevěřícně kroutil hlavou.
Jak jinak by se mohlo stát, že jsem vůbec nepohovořil s panem Stáhlichem, což jsem měl v plánu, ani s vítězem v hlavní kategorii, se kterým jsem se těšil zavzpomínat na z
ápadní Čechy a na kolegy z Aše a okolí.

Jediné, co se alespoň trochu blížilo mému záměru, byl rozhovor s paní Ivanou Vostřákovou. Jenže místo abych se jí kořil, (pro pána co je to za slovo?) místo toho, abych se vyznal z obdivu k její TVORBĚ, cosi jsem banálně plkal. Štěstím zůstává, že vlastně vůbec nevím co jsem říkal a jenom doufám, že i ostatní účastníci rychle zapomněli.
No, ale abych nepřeháněl a byl spravedlivý - setkání to bylo jistě krásné, plné přátelství a o cenách, tak o těch by se daly pět ódy. Vždyť jsem si odtamtud odnášel plnou náruč značkového zboží a Pepa Malý, ten odvážel na západ tolik cen, že musel jít třikrát. Sponzoři i Časopis se "UKÁZALI".
Škoda je, že opravdu, díky lékům a nervozitě z toho, že jsem tak bezmocný a že vypadám, tak jak vypadám, neužil jsem si  "slávy"  tak, jak jsem mohl. Inu příště - když se budu hodně učit a snažit - kdo mi zabrání...........
Jak odpoledne pokročilo k večeru, cítil jsem, že se co nejdříve sesypu a to jsem určitě nechtěl. Tam, přede všemi - kdepak. Stejně jsem měl neustále hrůzu z toho, že to "neustojím", a proto možná,  jsem i někoho svým chováním zklamal. Vytratil jsem se po "anglicku" a odpotácel se za roh, kde usedl jsem na parapet výlohy. Když se mi přestala točit hlava a odezněly i příznaky krize, povolal jsem AAA - TAXI a nechal se odvézt do ZTICHLÉ KLIKY. Tam je ta oáza a přátelský azyl. Honza uvařil mi kávu a při skleničce ("pozdního sběru") jsem se pomalu dal zase dohromady. Nejkrásnější pak bylo, že mně Jan, v přátelském gestu odvezl autem až domů, do Rumburka. Cestou povídali jsme si i mlčeli a bylo nám fajn. Tím, že jsem mohl být v takové pohodě, podařilo se mi utřídit myšlenky a pocity nastřádané za celý den natolik, že před Martinu předstoupil ten vyrovnaný člověk, na jakého je zvyklá.
 
Uléhal jsem unavený, plný dojmů a vzpomínek. Jenom škoda, že  v současné době vzpomínky brzy mizí a naprosto svévolně blednou a prchají. Prý to má cosi společného s tou mojí Chorobou - (čert ji vem). Také se mi někdy stává, že mne z čista jasna přepadne cosi jako dojetí, spuštěné vůní, hudbou, nebo jinou asociací a najednou se objeví vzpomínka jak malovaná. Jo jo, lepší už to nebude a já slibuji, že už se přestanu o CHOROBĚ zmiňovat a na ni se vymlouvat.
Tak - když po sobě pročítám napsané, mám neodbytný dojem, že vypracoval jsem  "ŠKOLNÍ SLOHOVOU PRÁCI" na téma - "JAK JSEM BYL V PRAZE" - místo nějakého zamyšleného povídání o cestování, plném náznaků a tajemství, mám tu před sebou holý popis. Ale ať si nikdo nemyslí, že budu to psát znova. Nebudu. Nikoho neubude, když si přečte "SLOH".

Příště se mně to třeba podaří lépe a tak si čtenář vynahradí ztracený čas.  Tak jo, někdy příště.
dědaIvan



středa 10. dubna 2013

PO VELIKONOCÍCH - JAKO PO VÝPRASKU.

  dívám se z okna. Jde z toho na mne smutek, deprese a zima. Jindy zas, v noci, když ležím na zádech s hodně podloženou hlavou, abych ulevil si od bolesti, pozoruji různé obrazce a podivné siluety. Někdy to dokážu a nejenže zaženu bolest, ale dokonce vážně uvažuji o způsobu, kterým bych pomocí fotoaparátu, zachytil všechna ta znamení a taky tvary.


Kdyby mi před pěti, šesti lety, někdo vyprávěl o tom, jak budu prožívat počátek roku 2013, jaké priority budu mít a čím se budu zabývat v myšlenkách a čím v praxi, nedůvěřivě bych takového "proroka" poslal do patřičných míst. Také bych se, někde uvnitř, velice polekal.

No vida, je jaro Léta Páně 2013 a ani ta nejšílenější "zahulená" vize, nedostihla by skutečnost. Nejpodivnější je, že mně to všechno ani nepřipadá divné. Možná proto, že nic se neděje naráz a tak byl čas přivyknout. Když mne někdy zmáhá chandra a depka z toho, že  "JÁ, TRAMPÍK A TULÁK, KTERÝ MĚL REPUBLIKU PROCHOZENOU A EVROPU VÝCHODNÍHO TYPU PROJEŽDĚNOU STOPEM, KTERÝ V DEVĚTAPADESÁTI VYŠPLHAL S KAMARÁDY NA TRIGLAV A PRO KTERÉHO UJÍT PATNÁCT KILOMETRŮ TAM, VYFOTIT A ZASE DOJÍT ZPÁTKY, NEBYL PROBLÉM", najednou mám velikou potíž dojít doma na záchod a venku - jen na vozejku. Když pomyšlení, že už nikdy nebudu se brouzdat podzimním lesem a sbírat houby, mne dožene k pláči a to k pláči hořkému - vždycky mám sílu narovnat hřbet, i když jenom ten vnitřní. Nejspíš je to tím, že bolesti, které k tomu patří, mám již pomalu třicet let a že, i když jsem nevěděl o co jde, připravovalo se cosi uvnitř mně na chvíli, kdy to "praskne" a dožene mne choroba.

Moc rád bych dokázal už jednou provždy, nemluvit o chorobě, ani o tom jak nemůžu tohle, nebo onohle - opravdu. Potíž je v tom počasí, nejspíš. Až se venku zazelená a nebude všude plno marastu a špinavých zbytků sněhu, tak věřím, že se pozvednu jako ten divnej pták z Haryho Pottera a že ta vyhořelost prostě zmizí. No - uvidím. Je mně jasné, že takhle bych přišel o všechny čtenáře - ostatně i tak Vás nejspíš mnoho nezbylo.


Tak. Další věc, která mne docela trápí, má souvislost s tím, o čem se chystám už dva týdny napsat. Stalo se, že jedna moje soutěžní fotografie, díky "hlasování" čtenářů, nebo lépe, díky velmi kladnému hodnocení ostatních účastníků soutěže Fotograf Roku, vyhrála a stala se tak FOTOGRAFIÍ ROKU.  Inu, nevím jak pro koho, ale pro mne, naprostého laika a amatéra, je to důvod nejen k radosti a pýše, ale také k vážnému zamyšlení.  Jde o náhodu? Nejspíš ne. Má tedy cenu jít za tím cílem a vyhledávat neobvyklé přírodní scenérie, ozvláštněné světlem a počasím. Vím ale, že při mém zdravotním stavu jest to cíl PRAKTICKY NEDOSAŽITELNÝ. Ale co, to mne koneckonců netrápí až tak. Chtěl bych napsat o mé návštěvě Prahy, o tom slavném dni, kdy šéfredaktor časopisu FotoVideo pan R. Stáhlich veřejně vyhlásil moje "KRKAVČÍ SKÁLY" Fotografií roku. Jenomže, co mohu skutečně napsat a o čem mám pomlčet, abych třeba neublížil.? 
Ne každý člověk je rád, když se o něm píše, aniž by měl možnost ovlivnit psané. Zrovna tak zástupce a šéf instituce, jako je Odborný časopis, nemusí být nadšením bez sebe, když se dočte o tom, že je mi zcela zjevné to, o čem se nemluví, ba ani nenaznačuje.
Proto si nechám tyto myšlenky pro sebe a den, pro mne zcela výjimečný, popíši co možno nejstručněji a hlavně příště.

Tak tak - ono bude lepší, když nechám pro dnešek psaní. Budu mít alespoň důvod vrátit se sem co nejdříve.
Kdo je na Facebooku, ten konečně ví v čem je pes, když ne zakopaný, tedy alespoň ukrytý. Popisuji prakticky denně svůj "STAV" včetně foto doprovodu a motivace psát ještě někde něco a vybírat k tomu fotky se prostě ztrácí.
No nic, končím pro dnešek a těším se - zas NĚKDY            DědaIvan









středa 13. března 2013

SLOUŽÍM LIDU ......

teda, mi jsme na vojně sloužili již jen socialistické vlasti a o lidu, tím méně o lidech, nebylo tam ani slechu. Když třeba velitel uznal za vhodné pochváliti vojáka, nebo celou jednotku, museli ti nebožáci zvolat jako jeden muž.: " SLOUŽÍM SOCIALISTICKÉ VLASTI !!!!!! ". Nejen zvolat, ale zvolat řízně - a ne jako když se sypou brambory. No jo, ale to už je dávno, že. Nikdo nás nic volat nenutí, taky nás nikdo nepochválí, jak je rok dlouhej a ven koncem, kdo  z mejch vrstevníků je dosud voják. No ano - jsou tady ti jenerálové a podobně, ale to nejsou ti co volají a slouží, to jsou ti chválící.
Proč zrovna takhle a o tomto píšu po předlouhé době odmlky.? No přece právě proto. Přihodilo se toho tolik a "MŮJ LID" , moji spoluobčané za ty, pomalu tři měsíce, projevili tolikrát svou vůli, že už nikdy nemohu stihnout události nějak glosovat, ani jinak se vyjadřovat. Jen to ironické: "sloužím lidu".   No uvidíme, komu vlastně bude sloužit ten náš lidem zvolený a prý lidu sloužící..... Už léta nevidím nic jiného, než pýchu a samolibost. O tom, že "král a kníže" především chránit má svůj lid a ve vší skromnosti mu sloužit, nikde ani hlesu. To jsem si s dovolením vypůjčil z šerého dávnověku. Už dávno nic takového neplatí, Bohu žel, ale pokud platit nebude a pro každého, nebude dobře. Marně hledám, byť i jen náznak pokory.... a právě, jaká podivuhodná náhoda, když toto píšu, proběhlo ve Vatikánu požehnání nového Papeže, lidu tam shromážděnému, ale i lidu u televizí a rozhlasů - tedy i mně, neboť já se tiše, v duchu modlil za něj, za sebe a také za své spoluobčany, aby konečně prohlédli a srovnali si v hlavách priority své a zamysleli se nad světem v kterém je jim dlužno žít.
 Jak to tak cítím mohu zakončit svůj dnešní úvod a vůbec - mohu dneska zakončit i svoje povídání. Příště, bude-li jaké, začnu z místa, na kterém zrovna bude se nacházet má mysl. Taky vidím, že zdraví nedovolí psát delší texty. Nevydržím sedět dlouho, nevydržím se ani dlouho soustředit na jednu věc.  Tož budu se muset podřídit stavu a psát krátce, stručně, ale k věci.
Nějaké fotky, tentokrát bez ladu a skladu sem umístím - jen zimu a možná i trochu z toho podzimka.









Je těžké začínat zase znova, ale tak už to je na světě uděláno a tak se těším zase někdy dědaIvan.