Sedím u okna a dívám se do mlžného šera. Poslouchám jak kapky ze střechy vyťukávají svůj tajný kód, určený kdoví komu, na všelijaké harampádí, opřené o stěnu domu. Dumám. Ano dumám, kde to vlastně žijeme. Co je určující pro zařazení našeho života do běžícího času. Nebo do času, který náhle, z čistajasna se zastaví. Někdy dokonce mám neodbytný dojem, že to, čemu říkám čas, se otáčí a plyne zpět.Obracím se na ANDĚLA - stále častěji s dotazem. Iracionální? Inu ano, ale co.. Kolikrát je naše jednání zčásti, nebo úplně mimo nějakou racionalitu a nepozastavíme se nad tím. Tak já si povídám se svým ANDĚLEM. Konec konců dostal jsem ho právě proto, abych se na NĚJ obracel - ovšem, otázka musí být položena tak, aby odpověď byla již dopředu zřejmá. U toho mého okna funguje komunikace mezi mnou a ANDĚLEM docela dobře a vůbec nevadí, že mluvím vlastně sám se sebou.
Omlouvám se - teprve teď mi došlo, že Vy vlastně nevíte nic o tom, jak ANDĚL stal se součástí mé domácnosti. To mne jednou dopoledne, někdy před čtrnácti dny, nejspíš, probudilo z dřímoty zabušení na okno. Člověk z dopravní agentury, podal mně oknem BALÍK proti podpisu a odešel. Žádné vysvětlení, krom pozdravu ani slovo. Když jsem se prodral až k útrobám zásilky, překvapilo mne, jak čistě a esteticky působí krabice uvnitř. Taky - žádná krabice, ale krásná "krabice" - a uvnitř, v hedvábném lůžku barvy růžové, ležel, jako jezulátko v jeslích, skleněný ANDĚL. Mimo certifikátu, který potvrzuje pravost a originalitu skleněné sošky, nic. Žádný dopis - slovo vysvětlení. Odkaz na web pomohl mi pouze tím, že potvrdil skutečnost, že Jakási Výtvarnice Vlastnoručně Vytváří Ze Skla a plátkového Zlata, skleněné sošky - ANDĚLŮ POMOCNÝCH - ANDĚLŮ STRÁŽNÝCH - AVŮBECANDĚLŮ.Ovšem ani slovo o tom PROČ a hlavně PROČ JÁ???? Jméno sochařčino neříkalo mně nic. Skoro jsem si zoufal. Radost z nádherné věci kalilo mi podezření z nějakého "podrazu". Štěstí z toho, že dostal jsem DAR, co chvíli pohltil smutek. Navíc, nadával jsem si do nevděčných a podezřívavých hajzlů, kteří neumí se radovat - jsem zkažený dobou a to je zlé.
Nakonec se všechno vysvětlilo. Mohl jsem, konečně, být šťastný a věděl komu být vděčný. Také jsem si, vlastně poprvé, pořádně prohlédl ANDĚLA, dal mu jméno a pokusil se nafotit několik obrázků. Ono sklo přátelé, to je hlavolam sám o sobě a fotografovat je bez zkušeností, toť dobrodružství s neznámým výsledkem.Za ten týden, nebo dva, stali se z nás intimní přátelé. Ledacos jsem mu prozradil, o sobě, o svém životě a on, ANDĚL, svou zneklidňující přítomností, pomáhá mi překonávat zlé období.
Že se to stane, že mne to čeká, inu vím to. Doktoři v Ústí nad Labem připravili mne na skutečnost, že jednoho dne postoupí ta prokletá nemoc s poetickým názvem "ASTROCITOM" až tak daleko, že vlastní nohy mne neunesou a tělo od pasu dolů, začne se odcizovat, až se nakonec odcizí té horní polovině docela. Neumím si ten stav představit, ale i tak mne děsí dost a dost.
Není to ani měsíc zpátky, na každodenní a pravidelné procházce se psem, vlastně se psou, zradily mne z čista jasna nohy tak, jako nikdy před tím. Svalil jsem se v parku do podzimního bahna a ležel tam na zádech jak brouk na krovkách. Besinka kolem mne poskakovala, olizovala mi nos a i jinak snažila se mi pomoci na nohy. A že dobří lidé ještě nevymřeli, kde se vzal, tu se vzal pán a pomohl mi na lavičku. Inu tak, zavolal jsem do zdravotnických potřeb a za pár minut už mi pomáhal pan Nikitin do vozejku. Od té chvíle mám půjčenou "káru" a jak to tak vypadá, bude mne provázet po zbytek života.
Když teď sedím u okna a pozoruji sníh, který už před týdnem napadal, připadá mi, že čas, který trávím zde, pozorováním proměn venku, opravdu existuje. Zatímco to, co zažívám ve městě, mimo domov, rozplývá se v jakémsi bezčasí. Už třetí den jsem ovšem nikde nebyl a pokud sníh neroztaje, nebo ho někdo neuklidí......
No jo, venku mrzne až praští, každou dírou a že jich je táhne zima a dřevo mizí v kamnech, jako v bezedném chřtánu. Celý den podřimuji, nebo se dívám oknem na zahradu a čas pospíchá kolem a odměřuje dny. Pokud se mi chvílemi daří trochu se probudit, přemýšlím o uplynulém životě, ale abych se pustil do fotek, kterých čekají desítky na konečnou úpravu, nebo napsal něco smysluplnějšího, než tento podivný "blábol" o ničem, nemám dost energie ani sil. No a do rána, kdy jsem ještě tak schopen nějaké práce, většinu toho, co jsem večer "vymyslel", zapomenu. Je to smutné a tak se nelze divit, že si povídám s Andělem. Snad se to změní časem a já se znovu pustím do něčeho, co má smysl.
na to se těším - dědaIvan.
