... minulosti je základ - prý. Povídal mi to před časem u vína jeden doktor. Průs-švih je v tom že jednak, zapomněl jsem čeho že základ a druhak to byl doktor práv.
Když vyjdu ze skutečnosti, že ve své minulosti pořádek mám, není tu vlastně důvod k nějakému bádání a pořádání. Také si mohu být celkem jist, že je tu ZÁKLAD někde přítomen, ať již je tím míněno cokoli. Nó - pěkně začínám a vzhledem k tomu, že důvodem tohoto sepisování není má vlastní potřeba, nýbrž snaha ulehčit čtenářům (do budoucna) pochopení mých postojů a reakcí na svět kolem nás, nezačínám zrovna šťastně a přehledně. Srozumitelně. Jo jo, ale kudy na Kokořín? Tady je jasně vidět nedostatek vzdělání a jeho důležitost. Nevím ani zda píšu fejeton, poznámku, esej, nebo co vlastně a stejně - i kdybych to věděl, není mi jasné jak se ten který literární útvar tvoří, jaké má zákonitosti a atributy. Ono není jenom: "píšu esej". Také aby čtenář poznal co to právě přečetl. Nejvíc mne právě v této chvíli zaráží potřeba "vědět to". Dosud jsem jen tak vypravoval a bylo to. Tak nevím, nevím co se děje a pokud nevím, řeším to oddychem - nejlépe v leže na gauči. Třeba na to přijdu. Nebo mne to přejde, což by bylo nejlepší řešení.
Tož - oddechl jsem si, počítám tak třicet hodin, ale na tom málo sejde protože to vezmu velice zkrátka. Nejenže jsem si zdřímnul, obložen psem, také jsem přemýšlel a dělal si poznámky, což normálně nedělám. Dvě áčtyřky rukou psané a to všechno jen abych došel k poznání, že to nejde. Určitě ne tak, jak jsem si představoval. Domníval jsem se, že ve dvou, třech odstavcích prostě shrnu nějaká fakta o době a o mně. Dále z toho mělo vyplynout i cosi o mých postojích a důvodech těchto postojů. Cha chá - až do smrti budu "BEZELSTNÝM NAIVKOU".
Zjistil jsem mimo jiné, že jsem si své postoje a činy jednoduše nezdůvodňoval. To všechno se prostě dělo - docela přirozeně. Takže abych komukoliv cizímu srozumitelně zdůvodnil proč jsem udělal to a nebo ono, nebo naopak proč jsem to nebo ono neudělal - musel bych začít dětstvím a pokračovat a pokračovat, až bych se úplně zamotal. Navíc bych něco takového psal nejméně měsíc - se značně pochybnou nadějí na úspěch.
Takže je to "passé", jak říkáme u nás v sudetech a já popsal celou stránku úplně zbůhdarma. Navíc bych asi měl smazat celej začátek. Jenže to jsem vlastně nemusel psát nic. Aby tedy nebyl nikdo ošizen a mně aby nebylo líto zbytečné "práce" nechám vše jak je a navíc přidám "story" o tom, jak jsem byl dneska fotit západ slunce.
...pouštění. Akorát že já žádného draka po kapsách nenosím. Teda většinou ne. Zato foťáček, tak to ano. Dneska, ačkoli ještě v jedenáct to vypadalo že zůstanu v pelechu, jsme se s Besinkou vybatolili před barák. Dneska už po druhé. Ráno, když slunko vycházelo, pokusil jsem se ty nádherné barvy vyfotografovat zrcadlovkou - jenže ty větve, TY VĚTVE ! Musel bych jít v pyžamu až někam mezi paneláky, pokud by měl obzor vypadat dle předpisu. Inu co nadělám.
Foukalo a slunce svítilo o závod. Řekl bych, že pouze nad Rumburkem a okolím. Když jsem se vyplahočil za hřbitov, zatím co fenečka vesele pobíhala sem i tam, všude po kopcích válely se mraky a stékaly do údolí. Po louce pobíhaly maličké figurky a při bližším "ohledání" se ukázalo proč. Pouštěly tam draky - děti a snad ještě někdo větší. Okouzleně jsem je chvíli pozoroval a pak i fotil. Bez valného úspěchu. ZOOM v ruce neudržím, tím chci říci, že fotky jsou vždycky rozmazané a z dálky nebylo nic vidět. Vůbec jsem se pokoušel zachytit nějaká ta PANORÁMATA - což kompaktem nejde - kvůli mrakům na obzoru a také světlo bylo takové jiné, kouřové.
Kvůli psovi, který se potřebuje "vyběhat" jsem po té louce bloumal sem a tam a mimo to, že jsem tu a tam zmáčkl spoušť, dumal jsem o věcech které mne hrozně štvou a dráždí. Opravdu. Když mi na jedné straně chodí EMAJLY o tom kolik stojí, či stálo to a to, kolik berou tam či tam, a jaké odměny dostává ten a nebo tamten "potentát" a na druhé straně informace o různých akcích a pozvánky na ně. Také slovo Boží, tu a tam a opovaž se nepřeposlati je dvanácti, dvaceti i více přátelům. Mám z toho v hlavě "šumění až hukot" - a dá mi dost práce, než oddělím plevy od zrna abych eventuelně nezareagoval tam, kde je třeba ignorovat, ale i naopak. Když mne pak některý z kamarádů označí za levičáka, který se bratříčkuje s "mladejma komoušema" je mi smutno.
Dneska ne, ale opravdu asi zveřejním tu část mého života, která se týká "doby nesvobody" a jaký byl vlastně můj osobní podíl na celém tom "třetím odboji" - co mne vedlo k životnímu postoji, který jsem zaujímal a když tak o tom teď přemítám - nikdy jsem svou filosofii neopustil a nezměnil. Jen už jsem starý, nemocný a líný. Neudělám to proto abych byl zajímavý, ani abych se vytahoval, ale proto aby bylo jasné kde a jak mám nastavené hodnoty a tudíž i můj postoj k tomu, co se v této zemi děje dneska. Skutečně to není ZÁVIST kamaráde P.
Honem pryč od vážných věcí - zpátky na louku. Nad kruháčem vymejšlel jsem místo, odkud budu fotit teoreticky již "hotovou" fotografii aut, za rozbřesku jedoucích všemi směry - na hodně dlouhý čas. Pokud se ten pokus povede..... no slibuju si od toho "vyvoněnou" fotéčku.
Domů to mám od kruháče z kopce, ale nohy už moc nechtěly spolupracovat a pes naopak, jak byl (byla) rozlítanej, považoval ty dva kilásky za třešničku na dortu a vlíknul mou potácející-se figuru jak figurínu. AJVAJS. U Teska poručil jsem zabrzdit. Domníval jsem se, že koupím nějaké "čůčo" ovocného typu na večer. OMYL. TESCO - banda podvodníků a lhářů - no nevadí, koupil jsem si ve slevě pytlík mandarínek. Je to konec konců zdravější a také ovocné - no né?
Tak zase někdy - na vážné téma - gdo ví, třeba si vzpomenu i na nějaký hrdinský čin a budu se moci ucházet o MEDAJLI. dědaIvan
...co není pro děti. Ostatně, i pro dospělé nic moc.
Jak teda začít - psát o tom kde jsem byl a co jsem dělal před víc než dvaceti roky - nevím, nevím jestli dělám dobře. Včera (vlastně dneska) v noci, než jsem usnul, promítal jsem si tu vzpomínku a nezdálo se to tak složité. Nyní mi dochází, že to nebude jen tak. Sám sebe znám, znám souvislosti, vím kde se tam vzali ti lidé a co jsou zač. I o době v které se to všechno odehrávalo by neškodilo prohodit pár slov. Jenže to bych potom mohl začít psát román, nebo něco na ten způsob. Tož úspornost a stručnost, při tom aby tam byl ten příběh. Ale jaký příběh mám vyprávět.......
Sedmnáctého listopadu jsem nebyl doma. Byl jsem na lesní brigádě kdesi v Krušných Horách. Byla to tenkrát taková "móda". Mladí lidé, teda většinou mladí, kterým nebylo lhostejné v jak žalostném stavu je příroda, organizovali takovéto akce. Byla to příležitost něco pro životní prostředí skutečně udělat a zároveň příležitost setkat se. Nebudu to rozebírat, ale těžko říci co bylo důležitější. Nejspíš jak pro koho, že. Setkávali se tady, téměř legálně, lidé z undergroundu, chartysti a vůbec všelijací aktivisté nejrůznějšího zaměření. Diskuze probíhaly neustále a večer navíc zahrálo pár kapel, které by do žádného "KULTURÁKU" nepustili. Ne snad, že by hrály špatně. Ty kapely. No a právě po takové radostné brigádě, někdy nad ránem, dorazila skupina něčích kamarádů. Přijeli z Prahy a říci že byli OTŘESENI byl by eufemismus. Ještě pořád byli v řádném šoku a dostat z nich nějaké informace, no byl to problém.
Nakonec jsme to dali dohromady a shrnuto, sečteno: Studenti a další demonstranti na oslavách dne studenstva, dostali na Národní třídě, neuvěřitelným a brutálním způsobem do držky. Nejvíc šokující však byla (zatím nepotvrzená) informace o jakémsi mrtvém studentovi.
Pamatuji se naprosto přesně jak se mnou lomcoval vztek. Musel jsem se hodně ovládat, abych nekřičel, nebo abych rovnou nejel do Prahy......
V neděli kolem poledne jsme se všichni shodli na prohlášení a podepsali petici, přiloženou k otevřenému dopisu prezidentovi a vládě. Nepamatuju si už co tam pěkného stálo, jen to mi uvízlo v paměti, že všech cca 150 brigádníků souhlasilo s tím, že začneme vážně pracovat na "KONTRAREVOLUCI". K mezinárodnímu dni lidských práv, tj. 10.12. jsme se měli pokusit zorganizovat každý ve svém regionu, masové vystoupení občanů a pokusit se o státní převrat. Ať to stojí, co to stojí. Jasně, museli jsme počítat s tím, že režim se jen tak nevzdá.
Když jsem si v pondělí ráno pustil Svobodnou Evropu, nevěřil jsem vlastním uším. No a nevěřil jsem jim čím dál tím víc. Ve velkých městech to vřelo. Už nepamatuju přesně, ale v úterý, myslím, vzniklo OF.
Jenom v Rumburku jako by se nic nedělo. Měl jsem na to dopal, ale bylo mi jasné, že se té věci musí někdo ujmout. Že někdo musí začít neb občané sami od sebe.....těžko.
No co jsem měl dělat - napsal jsem na "blánu" krátké provolání a pozval lidi na středu odpoledne na náměstí. Na rámečku s monofilem jsem tu "pozvánku" množil a množil, dokud se originál úplně nerozpadnul. Potom již stačilo polepit (jasně že kamarádi pomáhali) a poházet to všude, kde se dalo - včetně autobusů, čekáren, hospod a dokonce i na MNV se dostalo.
Ve středu jsem s obavami čekal kdy mne přijdou EseNBáci, nebo STBáci sebrat, ale nic se nedělo. Po obědě přepadl mne opravdový strach. Strach, jaký člověk zažije jen párkrát. Neustále vzrůstal a odpoledne jsem se na to shromáždění už jen šoural, jak mne nohy strachem nenesly. Jasně, že jsem se nebál o sebe, že mne zavřou a tak....bál jsem se, že na tom náměstí budu stát sám. Maximálně s několika přáteli a zvědavci. Ten kámen co mně upadl ze srdce - no to se nedá vypovědět - když jsem zahnul kolem Lužanu a uviděl něco neuvěřitelného. Náměstí bylo plné lidí - co plné, NARVANÉ tak, že jsem se k Morovému sloupu musel prodírat. Obavu vystřídala euforie a dobře tak, protože na mně bylo, vylézt na podstavec sochy a promluvit. Nikdy před tím jsem nemluvil k tolika lidem a navíc jsem si zapomněl cokoli připravit a musel hovořit z patra. Dobře to tenkrát dopadlo - nebyl jsem tam najednou sám a lidé kteří hovořili po mém zahájení demonstrace připravení byli.
Jo jo - tak to je moje vzpomínka. To co přišlo potom, kam se to všechno začalo zvracet - tak to jsem přátelé ovlivnit nemohl. Ale kdo ví, možná mohl - místo mluvení KŘIČET - místo psaní dopisů známým, kteří se dostali nahoru, jít jim vrazit FACKU nebo dvě.
Fotky z té doby žádné nemám, bo jsem nefotil a navíc mi z té revoluce praskly vředy a tak, zatím co ostatní vesele otáčeli kolem dějin, já ležel na ÁRU a nebylo mi dobře - jó dobře mi tak.
"blána" to byl takovej perforovací papír. Co se napsalo (na stroji, třeba) to pak dalo se na tzv cyklostylu rozmnožovat. A protože cyklostyl byla docela drahá, velká a zakázaná mašina, dělalo se rozmnožování rámečkem ve kterém byl napnutý monofil a stěrkou se protlačovala barva .....propánakrále, proč to tady povídám, koho to zajímá.......tak pardon
a zase někdy nashle děda
ale vážně jen trochu. Jak mne postupně zrazuje tělo, zdá se mi, že i v hlavě dochází k nějaké devastaci. Také postupně, samozřejmě, bo jinak bych o tom nevěděl. Nemusíte se bát, o tom doopravdy psát nehodlám a zmínka je tedy hlavně pro porovnání. Zde bod A) a za měsíc, v bodu B) mohu porovnat kterak se mně hroutí "intelektuální schopnosti" - čili nic.
Pes mohl volně běhat a tak mi nic nebránilo ponořit se do "tvůrčího transu". Plahočil jsem se bodláčím a vysokou travou a snažil pochytat zbytky světla. Teprve když slunce úplně "zalezlo" zklidnil jsem "hormon" a začal hledat berlu, kterou jsem v zápalu někam odhodil. Díky psímu čichu to nebyl problém a mohli jsme se ploužit k domovu. Šlo to ztuha, protože námaha, byť jen krátkodobá, způsobí, že nohy nechtějí fungovat a nenesou a nenesou.
Cestou přemýšlel jsem o zítřejším svátku a o lidech kteří nejspíš vyjdou do ulic. S jakými hesly a požadavky, kolik jich asi bude v Praze a kolik u nás v Rumburku. Také jsem si představoval jak president a další potentáti budou mlet pantem na Národní u památníčku. Napadlo mne, že by bylo pěkné, kdyby se v tu chvíli zem otevřela a pohltila všechny ty "NEHODNÉ". Jenže - to pro nás Pán Bůh ani Ďábel neudělá. Proč by taky. Všechno je to naše věc a pokud chceme žít v ladu a pořádku, musíme si ten lad a pořádek udělat sami.
Těch pár tisíc mladých lidí, ochotných mrznout venku s transparentem v ruce, přesvědčilo mne, že doba není ještě úplně zralá. Fiasko (u nás v sudetech se říkávalo "KATASTRÁLNÍ FIAKR") které zaznamenala generální stávka, jsem očekával, neb něco takového svolat a ukočírovat, to není žádná legrace.
Při té příležitosti jsem vzpomínal i na sebe. Co já jsem dělal v ty dny "revolučního Listopadu 1989". Je problém poskládat to všechno den po dni, bo paměť je potvora a vypouští některé události, zatím co jiné zdůrazňuje. Možná že se vzchopím natolik, abych o tom napsal. Kdo ví, třeba se i o sobě dovím něco nového.
Dneska je ale již dost pozdě a tak zase příště děda Ivan
...no jasně, dnes všechny blogy, plnej FEJSBŮK, ba i rudý právo, možná - ukápne nějakou tu slzu ...konečně, i ten tvrďák z tvrďákova co mně sedí po pravici v tabuli temného okna, je ňákej hin
...jak už mně paměť slouží špatně, nemůžu si připomenout chvíli, kdy by mne nesral - strašně
...ty jeho chytrý, zasvěcený řeči, jak z Babylonu zmatky v palici,: "NA MAMNÉ KRSY ŽÁRNÍCÍ"
...teď pláču po druhé - to poprvé, to bylo horší, poničil jsem "Jeho Písně Labutí" průklepák arci
...slzám neodolá a tam poprvé jsem rozuměl a věřil - jó to se pak odpouštějí opilecké soudy
...jak se mám vyrovnat - s tím, že prostě není - a jak s tím, že taky nebudu - mám jenom šanci
...dát tomu slovu - co bylo od Boha - dost víry, pokory a snad i naděje - za nás, za oba.
Tak, nějak jsem musel za sebe reagovat na Magorův odchod. Za nikoho ani ve jménu nikoho dalšího. Já vím, Honzo, Vráťo a vy ostatní Ivanovo kamarádi, nic moc. Alespoň nežvaním nesmysly jak televize. O smíření, na které bylo furt dost času, najednou není ani pomyšlení a budu mít co dělat, abych se postíhal smířit sám se sebou. Hodně těžko se mně hledají slova a tak to nechám plynout. Ivan věděl hodně o českém Baroku, no a tak teda - měj Magore tyhle fotky s sebou, na tu cestu, která, kdo ví zda má nějaký pokračování.........
Tož - oddechl jsem si, počítám tak třicet hodin, ale na tom málo sejde protože to vezmu velice zkrátka. Nejenže jsem si zdřímnul, obložen psem, také jsem přemýšlel a dělal si poznámky, což normálně nedělám. Dvě áčtyřky rukou psané a to všechno jen abych došel k poznání, že to nejde. Určitě ne tak, jak jsem si představoval. Domníval jsem se, že ve dvou, třech odstavcích prostě shrnu nějaká fakta o době a o mně. Dále z toho mělo vyplynout i cosi o mých postojích a důvodech těchto postojů. Cha chá - až do smrti budu "BEZELSTNÝM NAIVKOU".
Takže je to "passé", jak říkáme u nás v sudetech a já popsal celou stránku úplně zbůhdarma. Navíc bych asi měl smazat celej začátek. Jenže to jsem vlastně nemusel psát nic. Aby tedy nebyl nikdo ošizen a mně aby nebylo líto zbytečné "práce" nechám vše jak je a navíc přidám "story" o tom, jak jsem byl dneska fotit západ slunce.
