Tož tak. Minulou neděli domluvili jsme se s klukama, že hned po ránu vyrazíme na ty "VRTULE", co vyčnívají na východním obzoru z německého lesa. Skutečně jsme vstali a v plném počtu a v dobré náladě vyrazili k cíli. Nezdálo se to složité, ale. Co zprvu se zdá být brnkačkou, "vrbí" se náhle jako problém a čím blíže k vrtulím jsme byli, tím obtížnější bylo se k nim dostat. Nakonec - vedeni nejschopnějším "navigátorem" - tedy mnou, jsme cestu našli a bylo to.
Tady se musím pozastavit nad podivným úkazem. Ledva jsem vystoupil z auta a pobral do náruče fotovýbavu, vymizela ze mne veškerá energie, radost a také invence. Zatímco se kluci rozběhli a začali fotografovat, koukal jsem na ně a dost dobře nechápal co, ale hlavně proč mám fotit něco tak banálního. Vrtule. No dobře. Vrtule vyrábějí elektriku. Nebo taky naopak, vyrábějí vítr. Kdo ví. A co je mně vlastně do toho. Jasně, žlutá řepka, zelené topoly a ztepilé stožáry nesoucí VRTULE. Kdo tohle nezažil, stejně nepochopí. Veškerá moje energie se někam ztratila, nejspíš vysáta právě těmi vrtulemi. Jasně že jsem fotil, když už jsem tam byl, ale obávám se, že fotky budou k ničemu a že to každý pozná.
No drželo mne to, ta chandra s depkou, celý týden. Nebyl jsem schopen něco nafotit, natož upravit ke koukání. Nebyl jsem schopen něco napsat, nebo si o tom s někým pokecat. Nebyl jsem, ne - naopak, byl jsem zcela neschopen. Ani pořádně nevím jak jsem ten týden přežil a co jsem dělal. Až najednou ve čtvrtek!
Ve čtvrtek, napsal mi Jiří eSSMku, že už je čas. Bouře se blíží a je to jen na nás. No taková výzva se nedá odmávnout jen tak rukou. I když, přesně v intencích mého duševního rozpoložení, jsem měl právě to v úmyslu. Prostě a zkrátka, abych to nezdržoval, krátce po sedmé hodině odpolední nasedli jsme do auta a celkem ve shodě, jsme zamířili na Křížový Vrch (oblíbenou-to destinaci), tentokrát dokonce ve čtyřech.
Nebe na západě bylo šedivé, obzor se ztrácel v podivném oparu a v ovzduší se vznášelo napětí. Myslím tím napětí elektrického typu, protože nálada byla výborná, sršela optimismem a vtípky - všeho druhu. Když pominu normální zmatky při rozestavění se - to aby jeden druhému nelezl do záběru - byla to pohoda a radost vyššího řádu. A já jsem s blížící se bouřkou cítil obrovskou úlevu někde uvnitř. Energie a chuť do díla byla zpět.
Je celkem zanedbatelné, že se mi podařilo "CHYTIT" jenom jeden pořádný blesk, důležité je, že ta bouře vrátila mne zpátky do života.
Vítr dával v minulosti svou sílu a energii na pomoc lidem, kteří byli dost moudří na to aby postavili mlýny a čerpadla. Může a dává ji i dnes. Těm moudrým. Hlupáci a ziskuchtivci jsou proti. Není mi dáno abych zcela chápal jejich pohnutky a jsem již dost starý, než abych po tom pátral.
Bouřka a ne ledajaká, nás nakonec z "Křížáku" vyhnala. Ve chvíli, kdy auto opouštělo lokalitu (mimochodem bohatou stříbrem, mědí a železem v podobě rud) již do vrcholku a jeho okolí bušily "HROMY". Unikli jsme v poslední minutě - nejspíš. Trochu nerozum a trochu furiantství - co taky chtít od party fotografů, že......
