RUKÁVŮ.... a taky za límec. Je při tom jedno, zda je pátek nebo čtvrtek, o středách ani nemluvím. I když tuhle středu jsem cestoval do Liberce. Ve čtvrtek zase do lesa vůbec nedošel a to jsem se holedbal, jak natrhám houby - PODÉL CEST - za to dneska, v pátek, vstával jsem už o půl šestý abych byl v lese, dokud je slunce nízko a mezi stromy drží se trocha ranní mlhy.
Já blb, nevzal jsem si stativ, ani zrcadlovku - a to jsem měl. Jenže to je to - je to všechno těžký a neskladný materiál a já šel, teda jako prvoplánově, na houby. Hovno - na žádný houby, protože jednak žádný houby nerostou, mimo masáky a nějakou tu holubinku. Leda lozit kvůli kozákům po krajích lesa v hluboké trávě a v břízkách plných hmyzích potvor. Taky je v té trávě po ránu mokro. Jednak večer pršelo a druhak padla rosa. I tak jsem po kolena promočený a o botách - darmo mluvit. No zpátky k fotografování - bylo v lese plno ranního oparu a ZKRZE ty opary a stromy, dělá slunko nádherné pruhy. Zdá se na první pohled, že světla je dost a dost - není. Světelné podmínky jsou naopak složité a ještě složitější. Když Vám k tomu navíc leze do očí a vůbec po obličeji spousta všelijakých brouků a létajících hmyzů, tak jak má to focení k něčemu vypadat. Proti přímému slunci je všechno ostatní černé a tak, když chci aby bylo něco vidět, musím se obrnit delším časem. Nojo, jenže já už jsem tak vyklepanej, že mám problém udržet aparát v klidu. Jo jo, vím to, už jsem si to vyzkoušel několikrát a taky několikrát litoval své lenosti. Darmo mluvit - ale to dělají ty moje nohy. Nebohý a chromý nohy. Ostatně právě kvůli nim a naději, že se může něco zlepšit, jel jsem na svoje náklady do Liberce, riskujíce, že mi někde uprostřed bulváru plného lidí vypovědí službu. Naše zdravotnictví, abych neklel, to je teda zařízení. I když - možná je to jenom vztek a nepřízeň mojí "felčarky". Já jsem si totiž dovolil tu "DRZOST" a objednal se na vyšetření a eventuální operaci tepen v nohách, sám a o své vůli, za přispění Doktora Krcha. Aniž bych poníženě škemral u OBVOĎAČKY a aniž bych se nechal vláčet někam, kam prý dle nároku patřím. Hovno, prosím pěkně, když se ukázala naděje, šel jsem tentokrát za ní, nehledě vpravo, vlevo. Na to, abych podruhé dopadl jako sedlák u Chlumce, nebo u čeho, jsem již příliš starý. Co bylo to poprvé, je snad jasné. Dvacet pět let chodím ke své "felčarce" s úpornou bolestí zad. Minimálně dvacet pět let trpím jak "ZVÍŘE" - chodím na injekce, na parafín a pojídám prášky, které nejsou, krom toho, že mi ničí vnitřnosti, vůbec k ničemu. Ach jo. Na rady, na dobré rady, abych se vykašlal na "felčarku", na závodního dochtora a na podobné instituce a nechal se řádně vyšetřit v Praze, či někde ve velké nemocnici, jsem odpovídal léta stejně.: " To přece nejde, musel bych uplácet, nebo tlačit přes přátele a známé."
No nic, už je pozdě. Těch víc jak pětadvacet let, pěstoval jsem si tu svoji rakovinu míchy na to, abych teď na stará kolena, musel se bát cestovat i do Liberce, což je vlastně za humny, když se to tak vezme. Taky se mohu těšit na vozejček, takový, jako měl Švejk tenkrát, když ho vezla paní Milerová k odvodu. Polehčující okolností budiž mně skutečnost, že mne žádný z NAŠICH rumburských DOKTORŮ neposlal na řádné vyšetření. Až teda do chvíle, kdy jsem odmítnul dále žít s takovou bolestí a kategoricky požadoval ŘEŠENÍ A TO IHNED. Pokud se pamatuju, sedl jsem si v ordinaci na židli a prohlásil, že se nehnu a budu tam sedět a držet hladovku, pokud se mnou něco neprovedou. A najednou to šlo, jako na drátkách a šup sem, šup tam - no bylo sice pozdě, ale kdo by hleděl na malichernosti, při pohledu na tu koordinaci a na to, jak to také může vypadat, když se tedy chce, že.
No páni, to jsem se rozjel - blábolím tu o nemoci a při tom mám psát cestopis. Liberec, krásné město a vlakem je to cesta - taky krásná. Jen mi není jasné, jak to, že léta letoucí jezdil touto tratí ten nejhnusnější a nejojetější motorák, jaký dráhy měly k dispozici.
Najednou tu jezdí soukromník - a že je to německá společnost je vedlejší - a vlak je čistý, pohodlný, navazující na další spoje a vůbec není až tak drahý. Poměrně. Na to abych pojednával o DOPRAVĚ V ČECHÁCH, nemám dneska ani pomyšlení.
O fotografování mám povídat. Udržet se při tématu je pro mne ale těžká věc. Používám volný proud slov, myšlenek a asociací - jakpak se držet jedné linky. Tak tedy - ráno vzal jsem psu a cucavé bonbony do kapsy, jakož i kompaktík a nastoupil do autobusu - směr Zámeček. Vůbec jsem neuvažoval o takové prkotině, jako je návrat. Že budu muset ty čtyři kilometry zpátky domů ujít po svých. Za to mne zajímalo světlo. Sice jsem chvíli sám sobě předstíral, že sbírám houby, ale pokukoval jsem po slunci v korunách stromů. Když bylo v tašce něco RŮŽOVEK a také sem tam nějaká HOLUBINKA MANDLOVÁ, přestal jsem se dívat do země. V tu chvíli mi také naplno došlo, jak bláhová je moje lenost. No jo - co s tím, pomocí blesku do protisvětla a také co nejdelší čas. Teď, když se na ty výtvory dívám na monitoru, je mně jasné, že příště - PŘÍŠTĚ NEBUDU LÍNÝ a potáhnu s sebou všechno vybavení, které mám - a basta.
Jak jsem se tak pomalu vlekl lesem, lesem do kterého chodím léta na houby i na procházku, ukazovalo se, že stačí rok, nebo tak nějak a všechno se změní. Celé partie vysokého, krásného lesa, ty tam. Dokonce jsem si všiml, že jsou tu a tam zasazené nové smrčky. Ale co je to platné. Les změnil "TVÁŘ" - houby přestali růst i v okolním porostu a abych nefotil nové paseky, nebo dokonce lesní dělníky, které jsem slyšel pokřikovat a tůrovat pilu, musel jsem zajít až do míst, která nebyla v plánu a když se sluníčko zvedlo výš a vyhnalo z lesa mlhovinku, nezbylo mně nic, než jít domů. Ouvej - OUVEJ!!! Plahočil jsem se o holi po cestě a jediný, kdo si to užíval, byla Besinka. Pobíhala sem-tam a s vyplazeným jazykem mně občas přišla zkontrolovat jestli jdu. Když mne našla, nelenila a "poskákala" mne a oblízala obličej. No, dobrota, se vší tou havětí ve vlasech a za krkem. Navíc se začalo dělat horko. Zpocený a na pokraji sil, hledal jsem nějaký pařez, ne příliš shnilý a mechem obrostlý, abych složil oudy. Nakonec jsem něco uviděl v dálce a opravdu na doraz, jsem se k němu dostal. Jo a takhle nějak, asi na čtyřikrát, doškobrtal jsem se domů.
Ó, ta úleva. Besinka, po té co vypila misku vody, vylezla na gauč a natáhla se slastně. Neuvěřitelně dlouhý je ten pes a jak se umí uvolnit. Koukal jsem se chvíli závistivě a pak zapnul PC. Ještě k té psí poloze - v naší rodině se tomu říká, že leží jako "PLEZMERO". Nechtějte po mně abych vysvělil, co že to plezmero je. Nevím. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale ujalo se.
Také musím napsat o té sanitě. Protože mi neposkytla "felčarka" sanitku ve středu, zavolal jsem na neurologii a sestřička, aniž by měla nějaké připomínky, slíbila, že to zařídí a ať si v pondělí zavolám na "SANITKY" kdy pro mne přijedou, abych byl nachystaný. Pak že to nejde. Jde, já si vůbec myslím, že je to V LIDECH a že vlastně úplně všechno je v lidech a tak pokud bychom rádi nějakou změnu - nějakou POZITIVNÍ ZMĚNU, měli bychom začít měnit sebe. Nejdřív. Každý. Cha cha... ale vážně - ono to jinak nejde.
Tak se dívám a po sobě čtu tu spoustu slov a mám takový divný pocit, že je to o všem možném, jen o focení ne. Ono jestli to není tím, že o focení mluvit neumím a že když fotografuji, řídím se citem daleko spíš, než nějakými poučkami. Pak to dopadá, jak uvidíte záhy, jak to dopadá. Inu nic už se s tím dělat nedá. Leda mazat a mazat. Ovšem ty fotky, lepší, sem dát musím, aby každý viděl, o čem že to mluvím. Taky je tam ten cit, jak jsem říkal - no je ho tam třeba hledat. A jak známo - kdo hledá, ten najde.
Konec-konců, jako s těma houbama ..... ale slibuji, že až budou růst hříbky jak "DĚTI DO PÁTÝ TŘÍDY", jak se říká tady u nás, v sudetech, podám o tom zprávu i s nějakou tou hříbkovou momentkou. DědaIvan
PROTOŽE TOHLE NENÍ NORMÁLNÍ
Žádné dědovo obrázkové povídání, ale taková podivná náhoda.
Ukládal jsem nějaké fotky na Google+ album - ze včerejšího mejdla u Náčelníka na chalupě /clubbouda/ se tomu řiká. No nic, k věci - ty fotky se mně najednou někam ztratily a místo nich jsem začal bloudit mezi cizími ALBY a nemohl jsem se odtud dostat a už vůbec ne k mým fotografiím. Vyhledávač GOOGLE mi vyhodil hned několik odkazů a mezi jinými tento.: www.ustrcr.cz/cs/ivan-kozisek-1948 Protože jsem od přírody zvědavej jak opička, rozklikl jsem to a ejhle. Dostal jsem se na materiál nějakého ústavu dějin, či co. K mému velikému údivu tam věnovali celý odstavec včetně videonahrávky, mně.
Matně si vzpomínám, že u mne před časem byli dva mládenci s kamerou a zpovídali mne. Ptali se na Chartu 77 a na život za komoušů. Bylo mně to tenkrát divné, ale venkoncem byli ti kluci jediní, koho zajímalo, jak si žili chartisti na venkově tenkrát a jak si žijí dnes. Ačkoli jsem to všechno pustil z hlavy, neb jsem nevěřil, že se něco stane, najednou se mi vybavilo to dopoledne. S kafem a kamerou, s lidmi, kteří mne přerušovali jen málo a otázky kladli pouze tehdy, když mi došla nit. Ono mluvit o sobě a ještě k tomu o době tak dávné, no, nejsem na něco takového zvyklý.
Protože jsem chtěl už dávno napsat sem, na Blog, něco bližšího o sobě, aby čtenáři měli alespoň nějaké ponětí, myslím tím čtenáře mladé, kteří nezažili dobu o které je řeč. Prostě a zkrátka, aby věděli, kdo jsem a kde jsem se tu ocitl, napadlo mne použít nalezenou stránku. Konec konců, napsal to někdo jiný a to video, no mně připadá "roztomilé". Vlastně je to dost dobrý nápad - a bysta - vlastně "a BASTA!!!"
Jsem docela zvědavý, pokud teda bude odkaz fungovat, co mi k tomu moji stálí i nestálí čtenáři řeknou. Pokud vůbec něco, pokud nebudou líní. No, je to vlastně jedno, může se přeci stát, že "sáhnu vedle" - jako občas každý.
Já to pak hned napravím. Nějakým jiným povídáním - nějakým příště - dědaIvan
Ne nutně platí pořekadla doslova, ale stejně, člověk měl by se mít na pozoru. Dokonce i sám před sebou. Před takovým tím pobrukováním a tichou samomluvou.
Ráno bylo mně blbě tak, že jsem ani nechtěl jít na nákup. Dokonce i to minimální "VENČENÍ" fénečky, chtěl jsem odbýt na zahrádce. Pěkně v sedě. Jenomže, jak to bývá, všechno nakonec dopadá jinak.
Došlo mi kuřivo a každý "ZÁVISLÁK" mně potvrdí, že to je impulz k činu, k akci a že je jenom málo překážek, které by dokázaly takového "KUŘÁKA" zastavit. Tak i mně, bolesti, nebolesti a závratě, nezávratě, nezbylo nic jiného, než skousnout, opřít se o hůl a konec konců i o psa a jít. A právě při té příležitosti, vleka se celý pokřivený od trafiky k samoobsluze, pobrukoval jsem si různé variace na téma: "..středa, je ho tam, no proč ne, do večera vypadne"... a tak stále dokola. Z venku to vypadá nevinně. "hmm...pán má dobrou náladu - to nevidí se tak často". Ovšem. Tak to má být. Nikdo nemá tušení a obávám se, že ani já sám ne, že se jedná o "ZAKLÍNÁNÍ". Není totiž důležité, jak dalece je člověk sám na zaklínání zainteresován a snad ani na textu samém. Důležitá je podstata, jádro, kolem kterého se vrší rytmická opakování.
Vysílen a na třesoucích se nohách, posadil jsem se na terasu před Pivnicí. Se sklenicí vína před sebou a Besinkou po boku, sledoval jsem dění kolem sebe a odpočíval.
Tvrdím, že všechny události mají, jak se říká, "svůj čas". Jasně - odehrávají se stále, jinde, ale ty "moje", tak ty se začaly dít právě teď a pro mne, pro mé "STŘEDEČNÍ" zaklínadlo. První houbař prošel kolem, ale příliš daleko na to, abych mu nahlédl do košíku. Poněkud jsem zneklidněl. Další člověk s košíkem a tentokrát prošel přímo kolem mne. Div jsem si nezlomil krk, jak jsem se vykrucoval při počítání hříbků. Zmocnilo se mne VZRUŠENÍ. Mezi lidmi, kteří hleděli si nákupů, nebo jiných prapodivných věcí, vyhlížel jsem pouze ty s košem, nebo bachratou, plátěnou taškou. Je kupodivu, že tělesné obtíže, které mne provázejí prakticky stále, přestal jsem vnímat ve chvíli, kdy jeden z houbařů zastavil se v Pivnici. Nejen že jsem si úlovek mohl prohlédnout z blízka a v klidu, ale dostalo se mně informací o místě nálezu té které houby. Až mne uši brněly. Houbař, můj známý, byl očividně šťastný a připraven se o své štěstí podělit, třeba s celým světem.
Dopil jsem svou "dvojku" vína. Rozhodnutí, jít na houby, ve mně rostlo a rozkvétalo. Než jsme došli domů s nákupem, bylo všechno jasné. Vyndal jsem z batohu chleba a několik konzerv pro psy a kočky, jakož i fazole ve slaném nálevu. Místo fazolí dal jsem do něj "houbařskou tašku" , náhradní nůž a sirky, svetr a brejle na dálku. Foťák a cigarety, ty nosím v kapse. Aby byly po ruce, když je potřebuji. Zavolal jsem Martině, své dobré ženě, kam a proč jdu a kdy se hodlám vrátit. To je opatření, které zavedl jsem z opatrnosti. Od té příhody, kdy mne nohy zradily a já trčel v lese, neschopen chůze, bez signálu a se psem, který by raději zemřel, než by mne opustil v nouzi a donesl domů zprávu.
Ne že bych si radostně poskakoval cestou, nebo svižně vykračoval, nic takového, ale také jsem se neploužil jako v posledním tažení. Navíc jsem, od rána poprvé, začal zase vidět svět kolem očima fotografa.
Než jsme došli na kraj lesa, zdálo se, že jsem šťastný a jakmile jsem udělal první fotku první houby, kterou jsem nalezl, bylo to jasné. STŘEDA SE NAPLNILA. Není celkem rozhodné, zda zaklínání působilo na skutečnost, nebo zda já vidím skutečnost skrze zaklínání tak, jak vidím. Prostě a zkrátka - ačkoli se to ráno zdálo naprosto nemožné, tak nemožné, že jsem se bál i pomyslet, jsem spokojený až šťastný a sbírám houby v lese a fotím gigantické mraveniště.
To mraveniště - u nás se říká brabeniště - mne vyděsilo, až jsem měl husí kůži po těle. Už ten divný ráz lesa kolem. Člověk je u houbaření soustředěný na zem a mně se najednou zdálo, že něco není v pořádku. Chybělo jehličí! Chyběly malé větvičky a dokonce i malé kamínky. Po pár krocích jsem zvedl hlavu a protože jsem byl v hustém a nízkém porostu, tedy téměř ve tmě, zdálo se mně to mraveniště ještě mnohem gigantičtější, než ve skutečnosti bylo. Odhadnuto střízlivě, tak na výšku metr třicet. Obvod základny vypočítat neumím. Fotit se dalo jenom z houští proti světlu. Zajímavé - z cesty nebylo mraveniště téměř vidět. Chytrá zvířátka, ti mravenci. Husí kůže se mne držela ještě tak hodinu.
Užili jsme si lesa - Besinka i já. Dokonce i nějaké ty houby jsem nalezl, takže bude smáža.
Cestou domů pokoušel jsem se fotit lekníny, ale únava už tu byla zpátky. Klepaly se mi ruce. Sotva zapadly za mnou dveře, došlo mně jak na tom jsem doopravdy. Problém byl se zout a problémem se ukázalo i prosté stažení fotek do PC. Ani nevím jak jsem to dokázal v polospánku a polobdění, ale ráno byly fotky na svém místě a dokonce zčásti upravené.
Vida - jedno zaklínání, které možná ani zaklínáním nebylo, ale probudilo ve mně tolik energie a síly. Alespoň na pár hodin. Teď už jen zvolit pro každý den v týdnu nějaké to pobrukování. Aby to mělo rytmus a rým. Aby to mělo vztah ke dni. A můžeme tiše začít. Jak prosté a jednoduché.
Dneškem začnu a uvidíme - za zkoušku to stojí
těším se zase někdy příště - podám zprávu dědaIvan
...mraky. Taky ledasčeho jiného, samozřejmě, ale mraky, mraky se dají fotografovat skoro pořád. Jasně, někdy je nebe jako šmolka, bez mráčku, ale takových dní není zase tolik.
Posledních pár týdnů je poměrně stále na co se dívat - na obloze samozřejmě. Pak také na mladé ženské - obzvlášť když je horko. No a jsou také věci, na které raději se nedívat, ať je hezky, nebo zamračeno.
Když obloha začne na sebe brát neuvěřitelné podoby a barvy, když se počne nebeská báň podobat výtvoru šíleného malíře a stupňující se drama nutí i spořádané občany obracet oči k nebesům a vrážet do sebe navzájem, či klopýtati o chodník - inu - v tu chvíli beru svoje "dva" fotoaparáty a "POSPÍCHÁM" někam, kde je vidět do kraje. Abych to drama zachytil, samozřejmě, neb není nic prchavějšího a proměnlivějšího, než letní obloha. Oblaka, zejména ta bouřková, nebo frontální, tak to je vděčné téma, někdy dokonce víc vděčná, než západy či východy slunce. NĚKDY.
Právě. Ráno, když jsem tak jako každý den, "kráčel" do trafiky pro cikarety a do sámošky pro kus toho žvance, mohl jsem si hlavu ukroutit. Mraky, a jaké, tvořily se vlevo i vpravo a vypadalo to na pořádnou bouřku. Jenže, než jsem se dopajdal domů, už to na bouřku nevypadalo. Nesměl bych to, ovšem, být já. Už v tomto kraji žiji dlouho a stejně tak dlouho pozoruji oblohu a její proměny. Proto doma, než jsem vypil kávu, dolaďovaly se baterie a netrvalo víc než hodinu a mohli jste mne a Besinku vidět, jak se "ploužíme" ke hřbitovu a dál do "humen".
Měl jsem trochu strach, že nohy, tak jak mají ve zvyku, nechají mne na holičkách a já budu kdesi, na půli cesty, sedět na obrubníku a polykat bezmocný vztek. Nerad dělám svým spoluobčanům to potěšení. Vůbec mám v poslední době , možná zbytečný, strach a obavy z toho, že nedojdu tam, kam jsem měl namířeno. Vede to k poraženectví. Vede to k tomu, že vítězí lenost a pohodlnost, maje výmluvu.
Strach - nestrach, vysupěl jsem dneska k "POPRAVIŠTI" obtěžkán zrcadlovkou, stativem a odhodláním. Vyfotit tu nádheru, která, v neustálém pohybu, zdála se každou chvíli člověka zavalit a pohltit. Krajina, táhnoucí se do dálky dostávala, díky těm mrakům, další rozměr. To všechno jsem si umínil vyfotit. A možná, těžko říci, ještě ledacos navíc. Není obloha jako obloha. A to nemluvím o šišatém talíři, bifteku a velké obloze. :-) Co jsem nesnášel byla červená řepa. Hmm... chudý člověk by neměl být vybíravý v jídle. Jsou ovšem důvody, které zůstávají skryty. Já, například, mám přímo fobii na červenou řepu, rýži a dušenou "zeleninu". Vypěstovali jí kuchaři v litoměřické vazební věznici. Chtěl bych vidět "SOUDRUHA RATHA". Co by říkal na menu - kolínka s červenou řepou, rejže s červenou řepou, dušená směs zelí, kapusty a kedluben s knedlíkem, kolínka s červenou řepou a tak dále, a tak dále.... občas také hrachová kaše, nebo "zemlbába" (plná nejrůznějších překvapení).
Nic, nic - to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl. Dneska fotil jsem oblohu a také okolí. Jak mi stouplo sebevědomí a také proto, že v dálce jsem uviděl bouřková mračna a proudy vody z těch mraků, sbalil jsem "cajk" a pokračoval od památníku popravených až ke SPÍNAČCE. Vždycky když sem zajdu, fotím vodu a rákosí a olšinu. Dneska jsme s Besinkou vodu minuli a pospíchali se schovat pod jeden z přístřešků, které lemují naučnou ztezku "DYMNÍK". Právě včas. Půl hodiny lilo jako z konve a neviditelné blesky nechávaly za sebou "HROMOVÝ RACHOT". Besina se bouřky bojí a tak, drže ji na vodítku, utěšoval jsem a tišil její hrůzu.
Nic není napořád a tak, když to všechno odehřmělo k východu, pokračovali jsme dál. Tentokrát již ne fotit mraky, nýbrž sbírat houby. Kumpáni z hospody tvrdí, že houby nerostou. Inu, nerostou. To mohu potvrdit, i když... jeden hříbek (pravák) několik růžovek a několik holubinek mandlových. Hořčáky nepočítaje přinesl jsem domů na "TULÁCKOU". To je prosím taková polévka, která se dá vařit prakticky ze všeho. Základem jsou ovšem houby.
Cestou zpátky, ale jinudy, už jsem nefotil, neb všechny síly a vůli potřeboval jsem k tomu, abych šlapal. Posledních pár set metrů už to snad ani nebyla chůze. Spíš potácení - opileckého tipu a věřím, že nejeden spoluobčan rumburský, uchechtl se do hrsti: "ten Kožíšek, ten dopadl .....frajer." No jo, s tím nic nenadělám, já byl rád že se pohybuji vpřed. Když jsme překračovali Mandavu, zastavil jsem se na chvíli uprostřed lávky, opřel o zábradlí a díval se dolů. Najednou, kde se vzal - tu se vzal, producíroval se dole, podél vody POTKAN. Macek, jak menší králík - nebo kčka. Počítám i s ocasem takových 40 až 50 centimetrů. A vypasenej. Chtěl jsem si ho, samozřejmě, vyfotografovat, ale než jsem vydoloval kompakt z kapsy, byl ŠČUR ten tam. Navíc jsem si připomněl útrapy a nepříjemnosti, které nám podobná potvora uchystala v našem domečku.
Ledva jsem dorazil domů, už se hnala další bouře a do večera ještě jedna. Proto jsem PC zapnul opravdu až večer a tuhle "story" píšu vlastně už zítra. Ostatně - tak jako skoro vždy. Nic nevadí - fotky jsou téměř bez úprav (minimálně) víno je lahodné (pozdní sběr) a já už toto obrázkové povídání taky zaklapnu. Zas někdy, až se něco šikne - dědaIvan
No nic, už je pozdě. Těch víc jak pětadvacet let, pěstoval jsem si tu svoji rakovinu míchy na to, abych teď na stará kolena, musel se bát cestovat i do Liberce, což je vlastně za humny, když se to tak vezme. Taky se mohu těšit na vozejček, takový, jako měl Švejk tenkrát, když ho vezla paní Milerová k odvodu. Polehčující okolností budiž mně skutečnost, že mne žádný z NAŠICH rumburských DOKTORŮ neposlal na řádné vyšetření. Až teda do chvíle, kdy jsem odmítnul dále žít s takovou bolestí a kategoricky požadoval ŘEŠENÍ A TO IHNED. Pokud se pamatuju, sedl jsem si v ordinaci na židli a prohlásil, že se nehnu a budu tam sedět a držet hladovku, pokud se mnou něco neprovedou. A najednou to šlo, jako na drátkách a šup sem, šup tam - no bylo sice pozdě, ale kdo by hleděl na malichernosti, při pohledu na tu koordinaci a na to, jak to také může vypadat, když se tedy chce, že.
O fotografování mám povídat. Udržet se při tématu je pro mne ale těžká věc. Používám volný proud slov, myšlenek a asociací - jakpak se držet jedné linky. Tak tedy - ráno vzal jsem psu a cucavé bonbony do kapsy, jakož i kompaktík a nastoupil do autobusu - směr Zámeček. Vůbec jsem neuvažoval o takové prkotině, jako je návrat. Že budu muset ty čtyři kilometry zpátky domů ujít po svých. Za to mne zajímalo světlo. Sice jsem chvíli sám sobě předstíral, že sbírám houby, ale pokukoval jsem po slunci v korunách stromů. Když bylo v tašce něco RŮŽOVEK a také sem tam nějaká HOLUBINKA MANDLOVÁ, přestal jsem se dívat do země. V tu chvíli mi také naplno došlo, jak bláhová je moje lenost. No jo - co s tím, pomocí blesku do protisvětla a také co nejdelší čas. Teď, když se na ty výtvory dívám na monitoru, je mně jasné, že příště - PŘÍŠTĚ NEBUDU LÍNÝ a potáhnu s sebou všechno vybavení, které mám - a basta.
Jak jsem se tak pomalu vlekl lesem, lesem do kterého chodím léta na houby i na procházku, ukazovalo se, že stačí rok, nebo tak nějak a všechno se změní. Celé partie vysokého, krásného lesa, ty tam. Dokonce jsem si všiml, že jsou tu a tam zasazené nové smrčky. Ale co je to platné. Les změnil "TVÁŘ" - houby přestali růst i v okolním porostu a abych nefotil nové paseky, nebo dokonce lesní dělníky, které jsem slyšel pokřikovat a tůrovat pilu, musel jsem zajít až do míst, která nebyla v plánu a když se sluníčko zvedlo výš a vyhnalo z lesa mlhovinku, nezbylo mně nic, než jít domů. Ouvej - OUVEJ!!! Plahočil jsem se o holi po cestě a jediný, kdo si to užíval, byla Besinka. Pobíhala sem-tam a s vyplazeným jazykem mně občas přišla zkontrolovat jestli jdu. Když mne našla, nelenila a "poskákala" mne a oblízala obličej. No, dobrota, se vší tou havětí ve vlasech a za krkem. Navíc se začalo dělat horko. Zpocený a na pokraji sil, hledal jsem nějaký pařez, ne příliš shnilý a mechem obrostlý, abych složil oudy. Nakonec jsem něco uviděl v dálce a opravdu na doraz, jsem se k němu dostal. Jo a takhle nějak, asi na čtyřikrát, doškobrtal jsem se domů.
Ó, ta úleva. Besinka, po té co vypila misku vody, vylezla na gauč a natáhla se slastně. Neuvěřitelně dlouhý je ten pes a jak se umí uvolnit. Koukal jsem se chvíli závistivě a pak zapnul PC. Ještě k té psí poloze - v naší rodině se tomu říká, že leží jako "PLEZMERO". Nechtějte po mně abych vysvělil, co že to plezmero je. Nevím. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale ujalo se.
Také musím napsat o té sanitě. Protože mi neposkytla "felčarka" sanitku ve středu, zavolal jsem na neurologii a sestřička, aniž by měla nějaké připomínky, slíbila, že to zařídí a ať si v pondělí zavolám na "SANITKY" kdy pro mne přijedou, abych byl nachystaný. Pak že to nejde. Jde, já si vůbec myslím, že je to V LIDECH a že vlastně úplně všechno je v lidech a tak pokud bychom rádi nějakou změnu - nějakou POZITIVNÍ ZMĚNU, měli bychom začít měnit sebe. Nejdřív. Každý. Cha cha... ale vážně - ono to jinak nejde.
Tak se dívám a po sobě čtu tu spoustu slov a mám takový divný pocit, že je to o všem možném, jen o focení ne. Ono jestli to není tím, že o focení mluvit neumím a že když fotografuji, řídím se citem daleko spíš, než nějakými poučkami. Pak to dopadá, jak uvidíte záhy, jak to dopadá. Inu nic už se s tím dělat nedá. Leda mazat a mazat. Ovšem ty fotky, lepší, sem dát musím, aby každý viděl, o čem že to mluvím. Taky je tam ten cit, jak jsem říkal - no je ho tam třeba hledat. A jak známo - kdo hledá, ten najde.
