POMALU ABY I BROUČCI VSTÁVALI

     Když, konečně i já se zvedám. Akorát, že žádnej "kmotříček" nezaťuká ..... a když, tak nějaký kmotr. Nebo egzekůtor, hajzel....... naše peníze pobere, i televízor a potom zdrhne a miliony má - z našich. Všecky jich nakopat do řiti a .. .. .. .. .

     Ani nevím kde začít a čím - nějak se toho děje mnoho najednou. Chtěl jsem původně ještě trochu psát o návštěvě v Praze a o rozhovorech s přáteli. No jo, když ono je to už deset dní a denně se děje něco nového a v tom víru není tak nějak prostor k tichému a rozjímavému povídání. Co musím nakousnout, poněvadž se mně to stále připomíná, je otázka strachu a z toho plynoucí selhávání jedinců. Mluvím o tak zvané "době nesvobody" - samozřejmě - a o lidech, kteří, ač se aktivně podíleli na "ŽIVOTĚ DRUHÉ KULTURY", nebo na "ODPORU PROTI TOTALITĚ", podlehli "NÁTLAKU" EsTéBáků a začali s nimi spolupracovat. Udávat. Donášet, nebo se dokonce podílet na všelijakých "hrách" a provokacích Státní Bezpečnosti. Jasně, je to už dávno, tak co dneska s tím.
      Pokud jsem někdy s někým takovým po "revoluci" hovořil, zajímalo mne hlavně - PROČ ?
Znám jenom dva případy, kdy ti lidé pracovali pro STB za peníze. Pro pár mizerných zlaťáků....
atd. U zbytku těch, se kterými jsem mluvil, došli jsme nakonec ke STRACHU.  Jo - strach, v různých formách a podobách. Někdy bylo těžké pochopit a dobrat se ke skutečnému důvodu selhání a zrady. Vždycky to byl strach.
       Můžete mi věřit, že vím o čem hovořím. I já jsem musel čelit strachu, obavám o rodinu a tak dále...mohl bych tady popsat "mnoho stran" - ale neučiním to. Strach jsem skrýval a překonával, obzvlášť při pokusech estébáků mne zlomit vyhrožováním.: ".... máte dvě malý děti, nehody se stávají to přece víte, budou si hrát, pojede auto, srazí je, řidič ujede a co můžeme dělat, že jo pane Kožíšek....". Jindy to zkoušeli zase jinak "po dobrém", ale opět hráli na srtunku obav a strachu. Ostatně - posuďte sami. Ta básnička, co tady zveřejním (poprvé) - není sice poezií, ale myslím, že určitou vypovídací hodnotu má.
       Když už jsem o strachu začal, je třeba také zmínit skutečnost, že "revolucí" se situace zase tak moc nezměnila. Opět se STRACH používá k ovládání jednotlivců i celých pracovních kolektivů. Dokonce si myslím, že nátlak "strachem", je velice rozšířená a "vědecky vymakaná" metoda, kterou používat se nestydí ani velké, ani malé firmy. O tom, jak iluzorní je SVOBODA OD STRACHU, kterou nám zaručuje Charta Lidských Práv a Svobod, by měl někdo vypracovat ucelenou studii a výsledek zveřejnit. Ale dosti o tom.

        Slunečné a v pravdě jarní dny mne donutily, i přes můj handicap, vyběhnout do "humen" a pokoušet se foťákem zachytit ten přechod. Ten přerod zimy v jaro. Ne že by se mně to dařilo, ale stejně jsem si užíval radosti a štěstí z focení. V pondělí bylo mi cestovat k panu dochtorovi do Liberce, ale bylo přes den tak krásně a slunečno, že se mi nepodařila snad ani jedna fotka. Nicméně nějaké ukázky tu budou a také náznak nového období - nebo etapy? Investoval jsem totiž do legálního programu na úpravu a editaci - ZONER 14 - ne že bych to už nezkoušel, ale teď je to MŮJ program a už mám ve frontě několik (asi 50) fotek v RAWu - a já se to naučím.
       S Besinou bylo v posledních týdnech dost těžké pořízení. Měla "ty dny" a spády jak puberťačka. Věčně pokoušela se zdrhnout z dohledu aby, někde za rohem, dělala "PSÍ KUSY". Taky nás neustále provázela smečka psů nejrůznějších ras, podob a velikostí. Do obchodů bral jsem ji s sebou, neb jinak to nešlo. Což o to, v trafice nebo v železářství nikdo nic nenamítal, zato v sámošce nebo v masně jsem narazil na tvrdý odpor. Nicméně stačilo pár vět a téměř všude pochodili jsme dobře. 
        
O dění na scéně politické a o podobných událostech se mi psát nechce. Nechce se mi ani myslet na to, v jaké že zemi to žijem. Protože o lidech už leda-co vím, za ta léta, obávám se, že nás v blízké budoucnosti nečeká nic pěkného. Nemám ani radost a necítím žádné zadostiučinění, když se tu a tam stane něco, co jsem předvídal - ach jo. Vždycky se z fotografické procházky vracím (i když se sotva plazím) šťastný a ledva vstoupím do domu a slyším z televize ty "ZVĚSTI", mám po náladě. Je to taky jeden z důvodů, proč místo abych psal, nebo dělal něco kolem fotek, zalezu a pokud možno usnu.
      Tak a teď ta básnička - kdo nechce ať to nečte..........


............. a v gatích strach.

 Plyn tiše syčí - voda na kávu - a klid!
ty polonahá v šeru - líně
myšlenky krouží otrávené kouřem a
pivem.
Dnes nikdo nepřijde - žádní kazimrdi
budeme spolu v žlutém světle svíčky
Ty vláčná, nedočkavá - já ... ve střehu!
Teď bouchly dveře, někdo leze z auta
v slabinách vrže, čekám na kroky
na rány na dveře - už předem v hlavě buší!
a venku smích - soused se domů vrací.
Ten pocit úlevy - vděčný se k tobě tisknu
nic chvíli nevnímám, jen na mém tvého břicha kůži.
Pak ale znova - stále dokola
slyšíš? - ty kroky po zahradě.....
starý "FERDA" - ježek - rozum hlásí hlavě.
V slabinách vrže - v břiše divný kámen
s tou zátěží - zítra
do dne vykročím - bojuj vole - rozume!
v těch střevech zauzlených přece - 
nic zvláštního
JEN STRACH
ten pocit - někdy - tiskne ke zdi
a po ulici - jak kanálem a navíc - 
v každém autě, v každém pohledu - 
ta smečka - potměšilost slídilů.


Ech - furianti - poskočte si přece
s jednou rukou v tejle, s druhou na gatích
až do chvíle než ruka od osudí - loupne
po vás očima a drží.


Ten tanec!  "JUCH" jak rampouch od úst visí
tak furianti čeští - poskočte si přece
jen s kudlou v tejle - a s hovnem na gatích!


Bez radosti a jako v "domě smutku"
potichu se vytratit
propít se k zítra - s polštářem přes hlavu.
Zvracet do čisté jitřní rosy - když játry
pohne strach.
Vím - ta cizota bez břehů - zmizí
všechno se - jak dávno uloženo - zarovná
do jasných a pevných obrysů - 
Na cestě - 
za pastýřem stádo - 
za vozem prach  -
a krásné koňské koblížky.


Tak to je dneska nejspíš všecko - asi jsem to přehnal, bo je jedna hodina z půlnoci a mám dost.Tož zas někdy           dědaIvan

CESTOUpis.........

moto: bolavá záda a závratě.....
            pro pána krále na co si stěžuju?
            co to všechno je proti utrpení,
            jež skýtá sledování seriálu
            "MĚSTO ŽEN" - o půl jedné ráno
            - ještě že stačilo tak málo:
            vymotat se z pod deky a vstát,
            najít trepky, ovladač, ukopnout
            si palec o křeslo a vypnout
            "TELKU"


                                 ..... stalo se před časem, že jsem byl obeslán.
 Pozvánkou. U příležitosti pětatřicátého výročí vzniku CHARTY 77. Je to pěkné, že tak, jak to činí spolužáci a absolventi různých škol, schází se občas (vždy po pár letech) i signatáři textu, který - díky své HLUBOKÉ PRAVDIVOSTI a mnoha dalším "okolnostem", přesáhl sám sebe a stal se tím, čím se stal.
            Protože zde jedná se o "CESTOPIS",  nehodlám nic rozebírat ani hodnotit. Snad jenom jednu poznámku......... Bylo to naposledy, kdy jsem se podobné taškařice zúčastnil. Zjištění, že v tomto "KOLEKTIVU" jsou lidé, kteří doposud - ( 35 let je přeci jen dost dlouhá doba - například moje manželství s Martinou je jen o pár měsíců mladší) - nepochopili smysl a poslání Charty77, mne irituje natolik, že raději oželím možnost setkat se s přáteli třeba ve Vladislavském sále, nebo v Brožíkově síni a setkám se s nimi častěji, byť v parku nebo restauraci IV cenové skupiny.
            O důvodech, proč je pro mne i docela "všední" výlet na větší vzdálenost "dobrodružstvím",  čtenáři "dědova obrázkového povídání" vědí své. Slibuji že se vynasnažím, aby kňourání a lamentace nebyly jeho jediným obsahem a vrátilo se to radostné a hravé potýkání se s JAZYKEM českým. Jaro se blíží, dny prodlužují a i když by, při pohledu kolem, mohly člověka přemoci CHMŮRY, je třeba býti optimistou. Ono radost z toho, že jsem, že nejsem na světě sám, že mám přátele - tak to je myslím dost pádný důvod dát do dál.
            
            Nuže - ve středu  po desáté dopoledne nastoupil jsem cestu Qikem. Malým Qikem, abych byl přesný. Kdo neví o čem mluvím, tomu to stejně těžko popíšu, aby plně pochopil. Já měl ale kliku - neb jsem byl úplně první nastupující. Zabral jsem sedadlo u prostoru na kočárky, takže nohy jsem si mohl natáhnout po libosti. To mne vedlo k fotografování za jízdy, neb nebylo nic, co by mně bránilo ve výhledu - pokud ovšem nepočítám plyšové a jiné potvory, kterými se to v prostoru pro řidiče jenom hemžilo.
           Také jsem cestou uvažoval o rázu krajiny. O tom, zda dá se zachytit jen tak "mírnix - týrnix" za oknem pohybujícího-se vozidla. Nakonec jsem to vzdal. Určitě je mnohem lepší a také smysluplnější fotografovat krajinu s rozmyslem a ohledem na světlo. Také vhodně zvolený detail může o krajině říci své.
            Nicméně jsem to pokoušel a každý čtenář se může přesvědčit o "úspěchu" mého počínání. Při tom všem mi cesta uběhla, ani nevím jak a než jsem se nadál, vystupovali jsme v Holešovicích. Hned po té, co jsem si zapálil cikáro, podařil se mi záběr o jakém fotograf většinou jen sní. Nebude tady, protože hodlám mnoho pracovat na jeho konečné podobě a nic, zhola nic, neponechám náhodě, jakkoli náhoda stála u jeho vzniku. Tak to chodí, myslím, i leckde jinde.
          Zajímavé je, že kdykoliv vstoupím do Ztichlé Kliky, ať je prodleva jak chce dlouhá, mám pocit, že jsem tu byl před týdnem. To samé platí o přátelích. Vůbec není rozhodné kolik let, nebo měsíců, uplynulo od posledního setkání - jsme schopni navázat jakoby v půli věty a pokračovat smysluplně dál. Jasně že je plno novinek, které je třeba si sdělit, ale žádný spěch. Žádné ošatky plné slov. Všechno má svůj čas a hlubší smysl. 

         Také setkání s H. Cizí pozorovatel by nejspíše kroutil nevěřícně hlavou. Při vstupu do zadní místnosti antikvariátu jsem nejprve sáhl do poličky pro pohár a pod pulpit pro lahev červeného. Pak teprve pozdrav a otázka - ne po zdraví,či rodině - po názoru na událost. Ještě dřív než byla zcela položena - odmlka a odpověď - jako bych věděl předem, nač budu tázán. Je to při tom naprosto jasné a prosté. Oba uvažujeme o světě ve kterém je nám dáno žít a oba víme, které že otázky jsou důležité i když odpovědi míváme každý jinou. Jo jo - někdy ani nemusíme diskutovat, známe se tak dlouho a tak dobře, že bychom uměli snášet argumenty jeden za druhého na vážky rozumu a logiky. Oč lepší je přátelsky mlčet, rozumět si bez zbytečných řečí - navíc, o tom které červené je letos obzvlášť dobré k pití, se většinou shodneme bez dlouhé diskuze, hned po prvním či druhém doušku. Ale ano, řešíme ledacos, umíme se pěkně zhádat (zvlášť když je nás kolem stolu víc) - nikdy tu ale nevládne zášť, ani osobní zájem, nebo ješitnost - teda většinou, že.
          Když jsme absolvovali všechnu tu "slávu" ( například "primátorský" salůnek v nové radnici nemá chybu ve své čistotě stylu) zašli jsme si s L. H. a P. na véču do jedné vinohradské hospůdky. Jídlo jedna báseň a navíc, alespoň pro mne překvápko jak hrom. Na jídlo jsme čekali dost dlouho, ale když ho konečně přinesli, přišel s sebou i šéfkuchař a omluvil se. Také nám to zdržení vysvětlil - 30 "taliánů" a každý z nich si objednal jiné jídlo - jako by je navedl sám "Polrajch". Ani jsme nevyužili nabízené odškodnění ve formě libovolného panáka. 
           Měl jsem toho za ten den plné CHRUP a už se viděl u  Honzy na kanapi. Ani jsme si nepokecali. Přeci jen už nejsem ten jůra jako kdysi. Nejít vůbec spát - žádný problém, ale dneska......

           Ráno spal pro změnu Honza a já ho nebudil, neb vím, že ještě do tří ponocoval. Má už takový režim. Potichu jsem se vytratil a konečně přišla ke slovu zrcadlovka. I když.... zamračíno a navíc na samém vrcholku Královských Vinohrad. Tam nic, krom nádherné vodárny není. Navíc tam trčí ten "husákův ...". Dobrá, pražané si zvykli a architekti tvrdí, že to konec-konců není tak špatná věž. Osobně mi vadí - po všechny ty roky. A teď ho mám i na fotkách a nic s tím nenadělám.
           Posnídali jsme toast a Tullamore Dew z hrnečků na kafe. Také jsme si konečně pokecali. O poezii, o současném malířství a taky o tom, co nachystáme Ivanu Wernischovi k narozkám. Sedmdesátka, to už je věk. Obzvlášť pro ty lidi, kteří, než by si "nasrali do huby" raději nejedli. Myslím, že moc nepřeháním, když budu tvrdit o tomto setkání - odjíždím posílen, obdarován a v neposlední řadě šťastnější, než jsem byl kdy za poslední půlrok. Důkazem budiž třeba to, že jsem včera ráno vstal ještě za šera a přes bolesti šel fotografovat na "skalku" jinovatky a šípky a potom seděl hodinu se psou a učil ji rozpoznávat orientační body na zamženém obzoru - a vůbec jsem se nerozčiloval, když odmítala pochopit základní fakta a poučky. Nebo dneska - nejen že jsem vymyslel fungl nový recept na přípravu vepřové krkovice - dokonce se mi podařilo vyloudit široký úsměv na tváři té paní, co sedí celý den u pokladny v TESCU. Když jsem nacpal do ruksaku všechny ty brambory a vůbec nákup, a odcházel - pohladila mne očima.
             Cesta zpátky - zase Qikem, ovšem tentokrát tím luxusním, proběhla bez událostí i fotografování - začetl jsem se do kterési publikace tak, že jsem málem přejel cílovou stanici. Rumburk - Bytex. Honza mne vybavil několika kilogramy knih, katalogů výstav i jedním číslem "ZTICHLÉ KLIKY" - publikací, kterou rediguje, vydává a také platí (bez reklam a podobných nechutností) jen on a Ivan Wernisch, básník a spisovatel. Jasně, podílí se na této činnosti i několik dalších lidí, ale přesně tak, jako za "totáče". Řekl bych - SAMIZDAT - v podmínkách svobodné země.
         V současné době, dějí se v této zemi věci, které jistě stojí za zmínku i zamyšlení. Bylo by nespravedlivé domnívat se, že to všechno jde mimo mne. Že se o dění politické, potažmo  ekonomické nestarám. Jistěže starám, ale jak jsem upozornil už někde na začátku - je to jiný "příběh" a mnoho jistě povolanějších, než já, se jím zabývá - slovem i obrazem. Jednou si možná dám tu práci a pokusím se, za svou vlastní osobu, zaujmout stanovisko. Možná nabídnu i jakýsi náčrt řešení. Možná nabídnu svou vizi. Nemohu však nabídnout kompletní řešení a už vůbec ne řešení jednoduché a rychlé. Totální. Leda bych nabízel TOTALITU. Ale to tady již několikrát bylo a za svou osobu prohlašuji - už nikdy! a obětuji bez zaváhání své statky i život v zápasu o SVOBODU JEDNOTLIVCE. Lidé, kteří stále jen nadávají a dožadují se jakýchsi JISTOT, kteří nostalgicky a hloupě volají:  ..."bylo dobře - museli jsme sice držet hubu a krok, ale pivo stálo korunu sedmdesát a máslo korun osm - v obchodech sice nebylo všechno, ale práce byla pro každého a dovolená v Rumunsku nebyla zas tak špatná". Ach jo.....ani komentář nebudu psát.
          Fotky možná nebudou všechny alespoň minimálně upravené - nestíhám. Také nevím, jak dalece se mně podaří zvolit ty pravé - cestopisné a textu odpovídající. Ono to dá práci, to mně věřte, taky času by to chtělo víc - jenže čas, to je komodita jíž se mi nedostává. Tož tak.

na Míráku rostou stromy v maskáčích
a ještě mají na větvích ostnatý koule
divný - ne?

Těším se, že mi vůle vydrží, že Vás potěším a to i někdy příště u povídání obrázkového typu.
dědaIvan

AŽ SE PONDĚLÍ ZEPTÁ.....

....cos dělal - třeba v sobotu ? Nebo o výkendu*, například. No u mne je to jednoduchá odpověď. Tak třeba hned v pátek - to jsem se konečně dostal na tu naši NEUROLOGII. Nebylo to sice k ničemu, neb jim nešli počítače, ale alespoň vím ke komu patřím. Taky jsme se s mojí fénečkou ve zdraví prošli. 

    V sobotu, to už bylo větší "dobrodrůžo". Přijeli za mnou až z Pelhřimova ("no uznejte, je to dálka, oni již jsou staří a ta dráha taky není zadarmo...") zájemci o část mých nemovitostí, abych já se nemusel trmácet až tam k nim. Dohodli jsme se, podepsali smlouvu a já jsem rázem bohatší o dvacet tisíc korun. Jasně, nic to neřeší, ale zase na druhou stranu - kde to najdeš - že?
    Hned na to, v neděli, zašel jsem do Tesca a jako správný zbohatlík nakoupil jsem nejen máslo a mandarinky, ale taky půllitránek hodně dobré slivovice. Alespoň podle ceny soudě*. Také jsem se dobelhal se psou až na Strážák a nedbaje na počasí kochali jsme se dvě hodiny. Každý po svém a přiměřeně svému druhu, rodu, řádu a co já vím - no blanokřídlí nejsme ani jeden  - prostě jsme se radovali ze života. Zato foťák jsem si zapomněl vzít do kapsy a to se mně často nestává." Tak maximálně dvakrát za deset let." Tudíž ani obrázek. Stejně tu mám už všechno, nebo skoro všechno vyfotografované minimálně dvakrát.
     Díval jsem se na koně a dumal nad tím, jak je možné, že v době recese a ekonomické k tomu, koní v ohradě přibývá. Místo aby ubývalo. Nejspíš lékárníci a podobné profese dosud netrpí takovou nouzí, aby museli své jezdecké koně jíst. Tažní tam nejsou žádní . Jen snad ty vlaštovky a rorýsi, ale na ty je přeci jen poněkud brzo.
     Také jsem se o výkendu* díval na televizi. Chvílemi. Občas.  Přes to jsem měl to pochybné potěšení se nahlas a od srdce zasmát. Když zval moderátor jakési besedy na politické téma do studia pana Cibulku - (Petra, ne toho s medvědy) - netušil, že ani se šesti medvědy by to nebyla taková taškařice. Při tom "řehotu" mne poněkud mrazilo. On pan Cibulka má totiž tak trochu pravdu, ať se to zdá sebeméně pravděpodobné. KGB, byť je zrušená, používá své dlouhé "prsty" i nadále. O charakteru a morálních kvalitách agenturní sítě KGB  netřeba si dělat velké iluze. Takže přechod k organizovanému zločinu, asimilace a následná  symbióza s politikou - já nemám problém tomu uvěřit. Ovšem způsob, jakým Petr Cibulka své názory prezentuje ...... inu, nenechá nikoho na pochybách, že trpí duševní poruchou, zvanou paranoia. A z toho mne mrazí podruhé. Těžko, přetěžko bude získávat na svou stranu "LID".
      Podruhé jsem se, také u televize a také hořce, rozesmál u nedělních Otázek Václava Moravce. Ještě než jsem ten nechutný "kabaret" vypnul, došlo mi s konečnou platností, že naše politická reprezentace je z velké většiny tvořena GAUNERY a bezcharakterními HAJZLY. Je úplně jedno, zda slouží jen sobě a svým kámošům, nebo "PODNIKATELŮM" s mafiánským pozadím* a o tom které straně - tak to už je úplně IRELEVANTNÍ.
      Co s tím. Jak řešit situaci, která normální - "NORMÁLNÍ" - není, i když se tváří jako že je. Názor, že je třeba hromadně vyjít do ulic a pomocí "GENERÁLNÍ STÁVKY" svrhnout vládu, se sice šíří - po internetu i po hospodách - ale nemá šanci dojít uskutečnění. Teda podle mne nemá. Nemám tušení jak dojít smysluplné změny v této zemi. Na rozdíl od různých ULTRA levých, nebo pravých "spasitelů" mám představu o tom, co a jak udělat po té, kdy se tu vládu podaří svrhnout, rozpustit parlament a tak dále. Ale o tom snad zase jindy, neboli příště. Musím jít brzo spát, abych byl zítra svěží. Jedu totiž do Prahy na setkání signatářů Charty 77. Zajisté, pokud se ve zdraví vrátím, podám o tom zprávu zde, na svém blogu.
*výkend   - píšu to tak, jak mluvím, neboť jinak neumím :-)
  soudě      - ochutnali jsme s Martinou až do dna a moc dobrá :-)
  pozadím  - nezaměnit s hýžděmi, neboli prdelí :-)
   





Těším se na zas někdy        děda Ivan   

NA CO VLASTNĚ ČEKÁM.....

.... jo jo, zřejmý nesmysl - čekat až se stane zázrak a já budu moci sedět u počítače zcela bezbolestně. Psát v kuse hodinu, dvě..... 
     Nechuť usedat k PC, byť jen proto abych "vybral" poštu, nebo stáhnul obrázky z foťáků, nepramení z nějaké "vyhořelosti", lenosti, či snad náhlého odporu k počítačům. Důvod je prostý. Bolesti jsou čím dál horší a poslední měsíc přímo nesnesitelné. Fakt hodně mi to vadí a život začíná ztrácet na kráse a kvalitě. Jenomže - co s tím? Přece to nezabalím..........
    Rozhodl jsem se řešit situaci tak, že budu psát po "kouskách" a nikoli naráz, na jeden zátah, jako většinou doposud. Musím si na tento způsob psaní teprve zvyknout - aby nebylo poznat ty švy, kde svoje vyprávění lepím k sobě. Nebo - a to je taky řešení - budu dělat odstavce a každý ten odstavec bude buď navazovat, nebo to bude samostatný literární útvar. A je to.


    Někdy v noci, když nemohu spát a kroutím se bolestí jako žížala navlékaná na háček, zkouším si v duchu odříkávat text. Nikoli počítání oveček, ale volný proud slov, představ a asociací. Je škoda, že si nikdy nezapamatuji ani přibližně o čem. Zajímalo by mne, jak to dělali surrealisté, že si pamatovali sny. Že měli u postele sešit, vstávali a zapisovali si to, co se jim zdálo, považuji za "folklór". I když se probudím natolik, abych byl schopen psát, pamatuji si sen jenom v hrubých obrysech, pokud vůbec a navíc ten můj "automatický" text, se odehrává při snaze usnout. Jak by to tedy asi dopadalo s usínáním, kdybych každou chvíli "vyletěl" z pelechu a psal. Ba ne, tudy cesta nevede a venkoncem kdo ví, zda to moje "textování" má nějakou úroveň a smysl. Ono to nejspíš bude jako s "TRÁVOU". Ještě v dobách, kdy nás nechali smotat a "zahulit" v pohodlí hospody a v "něžné náruči" kamarádů, nejen testovat a hodnotit výsledky svých pěstebních pokusů, ale i zaujatě diskutovat o nejrůznějších problémech. Připadalo nám, že není na světě téma do kterého bychom neviděli - měli jsme jasno jeden přes druhého - řešení "ležela nám u nohou".
Jednou se mi přihodilo, že jsem přišel poněkud později. V hospodě vonělo to po Marjánce a debata již byla v plném proudu. V úžasu jsem naslouchal těm myšlenkovým "perlám" padajícím od úst jinak celkem inteligentních lidí a ve vzájemném překřikování pokoušel se zachytit alespoň zrníčko moudrosti nebo logiky. Zjistil jsem, že celá ta "debata" sestává z mnoha samomluv a že každý člen té  "stolní společnosti", veden vlastní vizí, nic nedbá na to, co říkají ostatní. Bylo to velice POUČNÉ a mně došlo, že opilecký blábol neliší se příliš od toho, čeho jsem byl svědkem. Od té doby omezil jsem "KOUŘENÍ" na minimum. Také pečlivě volím kde a s kým si dopřeji té uvolňující radosti, kterou konopí umí dávat. Ano - nic se nesmí přehánět, zejména když chce člověk nahlédnout za roh vlastního nitra.

Když uvážím jak málo jsem toho napsal za tři dny, tak nevím zda to má vůbec nějaký smysl. Za mými zády se z televize hrnou všelijaké KAUZY a "škandály" až sluch přechází a představa že bych snad měl něco z toho "glosovat", nebo jinak reagovat, se mi vůbec nelíbí. Ani z toho, že se venku udělalo sluníčko, nedokážu mít skutečnou radost. To je to. Když má člověk nějakou bolest, snaží se s ní něco udělat. Buď utlumit, zapomenout pro něco, prostě bojovat. Když je ale něčeho moc, tak je toho příliš a pak sebevětší snaha zdá se marná. Proto tenhle první (díl I.) opatřím nějakými fotografiemi a zakončím přáním aby ještě bylo nějaké - tak zase příště   dědaIvan.  :-)