Není snad dne, no dobrá týdne, aby se někde něco nesemlelo, co stojí za zmínku a co se mne, buď osobně dotýká, nebo je to alespoň něco natolik závažného, že se není možné takové události úplně vyhnout. Na druhé straně - není vždycky v mých silách ihned sednout a psát o 106. Událost tak nějak časem vyšumí, překryta událostí jinou, novější a tudíž silněji prožívanou. Zmatek, který tím vzniká někde uvnitř, v mé hlavě, třeba, nebo kde vlastně, projevuje se pak tím, že nejsem schopen napsat NIC.
Ovšem událost, o které chci psát, je v pravdě UDÁLOSTÍ s velkým U. Pro mne samozřejmě. I když - nejspíš je, nebo by alespoň měla být, UDÁLOSTÍ tak řečeno CELOSTÁTNÍHO VÝZNAMU. Oč jde. Inu jde o to, že se konečně podařilo prosadit a schválit zákon " O ÚČASTNÍCÍCH ODBOJE A ODPORU PROTI KOMUNISMU" ze 17. listopadu 2011. !!! Mimo jeho znění, kterému moc nerozumím, jsou pozoruhodné hned dvě věci. Jednak datum a druhak datum. Ačkoliv události, které ve svém důsledku znamenaly konec VLÁDY KSČ v této zemi, odehrály se 17. listopadu 1989 !!! zákon vešel v platnost roku 2011. Ačkoliv zákon vešel v platnost v roce 2011. prvních několik oceněných a "odškodněných" muselo si počkat na druhou polovinu roku 2012.
Tak například já a hrstka dalších, obdrželi jsme z rukou ministra obrany, ocenění dne 16. listopadu 2012. přičemž moje "pořadové číslo" je 152. Uvážím - li, že se tohoto ocenění "dožaduje" více jak 3700 lidí, leká mne představa, kdy se své "MEDAILE" dočká ten poslední.
POZDĚ, ALE PŘECE. To je jistě pravda a já nebudu hledat žádné "vši" , jak se tomu říká. Já se pokusím podat o události zprávu. Také se snad dotknu toho, kterak jsem se ocitl mezi lidmi, kterým tato země dluží mnohem víc, než uznání a potvrzení, mnohem, mnohem víc.
Když mne, zhruba před rokem, informoval kdosi z přátel, že vyšel zákon o "ODBOJI a ODPORU proti komunismu a že bych se měl taky hlásit o svoje, zprvu jsem něco takového odmítl. Zejména mi vadilo to, že bych se měl srovnávat s hrdiny odboje z padesátých let. Oni jsou ti skuteční odbojáři. Tenkrát stačilo jedno anonymní udání na několik let kriminálu. Psát a vylepovat plakáty, rozšiřovat zprávy, nebo převádět lidi přes hranice - to je podle mne hrdinství. Jak málo stačilo tehdejšímu režimu, aby poslal člověka na desítky let do dolů, nebo dokonce na šibenici. O zabrání veškerého majetku rodině a diskriminaci dětí ani nemluvím.
Co je proti tomu nebezpečí, které hrozilo nám. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech mohl jsem klidně proklamovat své názory, aniž by mi hrozil kriminál. Pamatuji, že jsem po hospodách hrál a zpíval písně Karla Kryla, mimo jiné. Jasně, byl jsem na "černé listině", ale protože mi nevadily dělnické profese, nevěděl režim kudy na mě. V padesátých letech už bych bručel na "URANU".Teprve po dlouhých debatách jsem musel uznat, že nemohu za znění zákona a že mám být rád, že konečně takový zákon máme, ať již je jeho dikce jaká je. Důrazné naléhání přátel mne nakonec přimělo vyplnit dost ponižující formulář a pokusit se, po tolika letech, sehnat nějaké dokumenty, které by mou žádost podpořily.
Jak ubíhal čas a nic se nedělo, přestal jsem na celou věc myslet. Překvapilo mne proto, když na podzim volal kdosi z ministerstva obrany, aby se ujistil, že žiji a že jsem ochoten přijet do Prahy a zúčastnit se oficiálního předání OSVĚDČENÍ a medaile na MO z rukou ministra obrany p. Vondry.
V určený den, pátek šestnáctého listopadu, nechal jsem se taxíkem dovézt na autobusovou zastávku. Měl jsem domluveno s Honzou, že mne v Praze vyzvedne a odveze na ministerstvo, abych nemusel nikam chodit a nebyl odkázán na nohy, které mne v poslední době přestaly poslouchat a již mnohokrát nechaly mne v "louži". Vše proběhlo jak plánováno a celý ten CEREMONIÁL, kterého jsem se nejvíce obával, byl důstojný, umírněný a atmosféra přátelská. Zmizel jsem sice co nejdříve, ale to ne proto, že bych se tam cítil nesvůj, nýbrž s ohledem na své zdraví. Nerad bych takové společnosti (myslím především veterány komunistických lágrů) předváděl v praxi, co dokážou moje chromé nohy. K Honzovi do Ztichlé Kliky jel jsem taxíkem a mile mne překvapil zdvořilý člověk za volantem a celkem" lidová" cena za cestu.
V Klice, čirou náhodou, vystavuje obrazy můj dobrý kamarád L. Muzička, který, když to tak uvážím, mohl klidně stát po mém boku u ministra, protože i ON se plnou měrou podílel na podvracení komunistického zlořádu. Tím, že nebyl zavřený v base za svou činnost, nesplnil literu zákona. Inu, těžko soudit.
Honza překvapil mne mile, když mi nabídl, že mne domů, do Rumburka, odveze sám. Byl jsem mu velice vděčný, protože jak den ubíhal, opouštěly mne síly i sebedůvěra, že se dokážu dostat domů sám.Užil jsem si slávy i "pozornosti mediálního typu" vrchovatě a když nakonec spočinul jsem v náruči naší chaloupky a v péči Martinině, procítil jsem plně pocit štěstí i vítězství. I moje dobrá žena měla radost. Jednak že jsem ve zdraví zpět a druhak, že mi náleží odškodné ve výši, pro nás astronomických sto tisíc korun. Jak s důchodem - no to dosud nevím, ale měl bych dostat přidáno. Samé pozitivní zprávy. Jen mám trochu obavy - zkušenost mi praví, že vše v životě má tendenci se vyrovnávat, a pokud toho "štěstí" bylo trochu víc.......
Nechám to osudu, neb měnit něco, co změnit nejde, nemá cenu. No ale co cenu má, tak to je měnit špatné v lepší, pokud možno, ať to stojí, co to stojí a bez ohledu na metály - tak to snáď je jasný.
No a to bude tak asi všechno - jo někde je na wéčkách MO docela víc a zajímavějšího čtení, tak vřele doporučuji a zase někdy Váš dědaIvan
