PRŠÍ a PRŠÍ .....

řekne-li se to takhle, není to ono. Kdežto pan Komárek mohl si klidně dovolit prohlásit to dnes již slavné: "chčije a chčije". Obávám se jen, že ten pan SERVR, nebo NĚKDO PODOBNÝ, nesmíří se s tím, že používám slova "sprostá" a tudíž nepovolená a při ukládání do paměti ta slova prostě nepřijme a nebo, k mojí smůle, nepřijme celý odstavec. Bojím se dokonce, že pokud nedám si na to pozor, vyloučí mne z řad BLOGERŮ a já, náhle vypuzen ze společenství, bídně zahynu.

Tak, tak - když člověk, aniž si je vědom nebezpečenství, která číhají na cestě k poznání a sebepoznání, spustí se s něčím tak záhadným a nepochopitelným, jako je INTERNET a mnohé jeho odrůdy a odnože, neměl by se divit, že je zčistajasna omezován a "OTESÁVÁN" nenápadně do tvaru a podoby, která se pohodlně vejde a nikde nevyčnívá z FORMY.
Jasně - jsou to jen nuly a křížky - nebo co. Univerzální, globálně přeložitelné a tudíž všem srozumitelné nuly a křížky, převlečené ovšem do "OBRAZŮ". No jo, aby to tak bylo a fungovalo ve všech případech, musí se i vyjadřovací jazyk a tudíž i myšlení, stát univerzálním a globálně přeložitelným. Pod rouškou zjednodušení, pokouší se ten podivný a tajemný systém nul a křížků, úplně nás připravit o bohatost jazyka, o POEZII naší mluvy.
Prý lidský jazyk, mluva, vznikl z potřeby organizace činnosti - tedy práce. Lidé v tlupě se potřebovali domluvit. Inu proč ne:  "eka - eka - mamutí ruka". to si pamatuje každý, ale na to by vážně stačily ty nejjednodušší výrazy a jejich vazby. Domnívám se že ŘEČ, tak jak ji známe, musela vzniknout jinak, z vnitřního přetlaku. Z nutkavé potřeby sdílet vzájemně svoje pocity. Zjednodušeně řečeno:  " ne jen proto se domluvit, ale hlavně POKECAT SI " . Hmmm to jsem zlehčil, nicméně budu nejspíš trvat na tom, že řeč je výrazem ducha a že tak jak získávala na barvitosti, významuplnosti a kráse, nebyla ničím jiným, než odrazem velikosti a bohatství lidského ducha.
Dospěli jsme tak daleko, že abychom mohli komunikovat se stále složitějšími stroji a přístroji, vymysleli jsme tento strojový jazyk, tuto soustavu nul a křížků (no dobře - tak nul a dvojek!!). Dokonalost sama, o tom není pochyb, ale pozor. Tím, že jsme dokázali "jednoduše" a rychle převádět do této SOUSTAVY prakticky všechno, včetně obrazů a myšlenek, dospěli jsme k nevídanému skoku ve vzájemné KOMUNIKACI. Ke skoku, který nás pohltil a který nás, obávám se, kousek po kousku drtí a mele. 
Nejsem, ani se necítím býti povolán k tomu, abych, byť jen náznakem pojmenoval všechna nebezpečí a všechna ale, která z tohoto NOVÉHO stavu společnosti plynou. Jen bych se rád zastal JAZYKA. Toho našeho, protože jiný neznám. Jazyka se vší jeho barevností a krásou.  Spousta informací, která se na člověka sype a hrne ze všech stran, nedá se zákonitě ani pojmout, ani správně utřídit. Tím jak se informace kolem nás hromadí, máme tendenci je vytěsnit a nebo zjednodušit. Myslím, že to vede k jistému zjednodušení a povrchnosti i našeho myšlení. Že se vytrácejí některé "ZBYTEČNÉ" pocity. Nebudu to tady nějak složitě rozebírat, ale jsem přesvědčen, že tak jak řeč vznikla z potřeby sdělit si pocity, touhy a představy a tím se rozvinula do své krásy a bohatství, tak tím, že ji budeme zjednodušovat a "otesávat", dojdeme někam zpátky. Aby se nám nestalo, že najednou již nebudeme mít představy ani pocity o které bychom se chtěli podělit. Že se z nás stanou sice výkonné články systému, ale bez citu, krásy - bez toho DUCHA, který nás udělal LIDMI.

No to jsem tomu dal - kam až se dá dojít, když se člověk nechá unášet představou. Inu tak - dneska myslím, že již dost bylo blogu i dědyIvana - ostatně záda mne již hodinu bolí jak cyp a od okna táhne na mne vlhkost a chlad. Kliďánko mohl bych stoupnout si do dveří a konstatovat s panem Komárkem: " chčije a chčije."  Místo toho nejspíš zatopím, aby alespoň chvíli měl jsem tu útulno a přívětivo, navzdory počasí. 

Tož tak přátelé - končím a zase někdy, doufejme že brzy  -   dědaIvan

PRVNÍ MÁJ - PRÝ LÁSKY ČAS -

No to by se jeden po...l. Proti tomuto sloganu mám v šupleti tolik argumentů, že snad nemá ani cenu šuplík otvírat. To bych totiž mohl psát a psát, až bych se upsal (nedej Bože třeba i Ďáblu). Nemá to vážně cenu. Důkazů o tom, jak současnost málo fandí LÁSCE, má každý jistě dost z vlastní zkušenosti a i kdybych se snažil sebevíc, nemohu zachytit a popsat všechno. 
Proto snad bylo by na místě použít pranostiku, která hodí se víc. Třeba: "STUDENÝ  MÁJ - V  STODOLE  RÁJ." Ne že bych si dělal iluze o postavení našich farmářů. Navíc, protože nejsem schopen nějakého cestování, vidím jenom farmáře místní. V tomto kraji, kde během několika let zanikla většina polí, popásá se hovězí dobytek  tu i onde a místo brambor nebo žita, rostou bodláky. Abych nekřivdil - je vidět, že někteří farmáři stávají se skutečnými hospodáři a protože studený máj je v těchto končinách téměř pravidlem, nevidím důvod k obavám. Jenom jedna věc mne leká. Tak jako zmizela obdělaná pole, zmizely i stodoly. Ty krásné dřevěné i ty méně krásné, ba obludné železné objekty, kryté vlnitým plechem.
Hmmm - ztratil jsem několik chvil sněním. Vzpomínky na dětství a jinošství. Stodoly byly nám  hřištěm i hernou. Ne ne, nenechám se strhnout. Tohle téma ponechám si na jindy, ať je sebevíc lákavé a hříšně milé.

Velice mne mrzí, že slabost těla brání mně v tom, čím jsem začínal. Dědovo obrázkové povídání mělo přece za cíl opravdu jen to občasné zachycení příhod a zážitků při focení, doprovázených obrázky. Když se podívám zpátky, je mi jasné, že takhle to dál nepůjde. Popisovat nějaké příhody s pětitýdenním zpožděním, vybírat k tomu fotky - kdepak. Nejde to a ani cenu to nemá. Ztrácí se "pel"  autentičnosti a místo abych psal, ještě plný emocí, musím pátrat v paměti, kdy se co stalo, pokud vůbec a co jsem si v ten čas myslel, co hýbalo národem a proč vlastně fotografoval jsem to či ono. Ne ne - tudy cesta nevede. Navíc zvykl jsem si používat fejzbůk. Poslouží mi to k okamžitému  "kontaktu" ba k vybití napětí a dojmů z chvil. Místo abych obden sedl ke svému blogu a pěkně pomalu a s rozmyslem podal ucelenou zprávu o sobě, dění kolem a o vzniku té, či oné "vzácné" fotografie, plácnu cosi o svém stavu, či o tom co honí se hlavou a celkem bez rozmyslu a bez řádné úpravy, přidám něco fotek. A je to. Snad právě proto, že není to tak náročné. Jenomže, kde zůstává to obrázkové povídání.?  Není sil..

Inu - je prvního, vlastně již druhého máje, venku zima jak v rusku a psinka moje zlatá kňučí a chodí dokolečka pokojem, poštěkává a rozumná řeč s ní není. Díky jakési kouzelné vlastnosti televize, vypnulo se z čistajasna vysílání a je ticho. Hmmmm, hned se lépe žije, když člověk nemusí poslouchat ty řeči o ničem, brífingy a podobné "vylomeniny". Kdybych to dokázal poslouchat pozorně a lovil mezi řádky, možná že dopídil bych se smyslu. Pochopil bych tu neodvratnou "pravdu" a nutnost. Jenže už dávno nemám tu sílu charakteru, tu odolnost a vůli. Ne snad, že by mi bylo jedno, co děje se v této zemi. 
Byly doby, kdy jsem uměl předvídat a z plků  "vládců našich, sluníček...." (a dost!!) dokázal jsem vyšpekulovat o co jde doopravdy a mohl jsem se včas obrnit proti bezmoci a zklamání. No jo, asi lenost a pohodlnost blížícího se stáří, protože jinak neumím si to vysvětlit.

Budou tři odpoledne a ani ještě nejsem po O. Když člověk vstává v deset, uteče den jak voda v potoce a týden zdá se být jako chvíle. Mám na dnešek ještě hodně úkolů, které jsem si předsevzal splnit již včera. K tomu přibylo ještě cosi z dneška. Tož do večera mám co dělat. Tudíž - končit! Dopsat! Pomalu se obléknout, vytlačit Mustanga a hurrá do ulic.


Právě přišla Martina, moje dobrá žena, s nápadem dát si panáka. Jsem pro, neboť slivovice je lahodná a vysoký tlak je určitě lepší, než tlak nízký - tak jako charakter - nebo postavení?
Končím pro dnešek a budu se těšit zase někdy - brzy.   Váš dědaIvan.