Podzim - NA POKRAČOVÁNÍ....

Aby bylo jasno - dneska bylo jasno. (absolutní rým) Jo, chystal jsem se včera večer, po zdařilém fotoodpoledni, že ráno ještě za tmy vyrazím a pokud nebude k dispozici prostředek hromadné (ho ničení) dopravy, tak pěšky a vyfotím ty barvy pěkně postupně. Jak bude sluníčko stoupat a jemná mlha mizet. Baterie dobyta, nožičky v baťochu a odhodlání takové, že jsem prakticky oka nezamhouřil. Budík, v hlavě za léta vytrénovaný a jištěný mobilem, vzbudily mne o sedmé a já radostně vyskočiv z pelechu - upadl jsem rovnou na hubu.
Je to radost - nevědět dne, ba hodiny, kdy vás zradí nohy a neunesou těch pár kilo, co na každou z nich připadá. No nic, nic.... strávil jsem tudíž sobotu opatrným šouráním po domě a hlavně u PC, kde se mi hromadí neupravené fotografie. Přišel jsem sice na novou fintu, jak zajímavě zvýraznit některé objekty ztrácející se za popředím, ale také, aby se to vyrovnalo, přišel jsem na to, že jakmile ztratím "citový" vztah, nebo jak to nazvat, s fotkou utvořenou dejme tomu minulý týden, nejsem s to s ní cokoli rozumného a zásadního udělat. Věci jsou a mají být v rovnováze - tak co se "čílím", že.
Protože do večera jsem se docela rozchodil, je plán následující. To samé. Opět vstanu a opět půjdu. To by v tom byl čert -  aby se alespoň jednou nepodařilo záměr uskutečnit tak, jak jsem si předsevzal. Tož uvidíme a podám o tom, samozřejmě, plnohodnotný referát. I když - prdlajs samozřejmě - je pro mne velice obtížné psát a držet se tématu. Neustále se mi do psaní motají všelijaké jiné náměty, povětšinou "politického" obsahu. Zakázal jsem si jakékoli pokusy o glosování nebo rozebírání situace v této zemi. Postačí když se zmíním jen tak na okraj: Prezident si tentokrát nechal napsat projev od moudrého člověka - plus. Podvodník Kohout, zloděj a hochštapler bez zrnka studu nebo svědomí, už je doufám zpátky v kriminále, kam bezesporu patří. Pokud ano - plus, pokud ne - tož příště, na každou svini se voda vaří a nejen na takovou mřenku. NA  KAŽDOU.
Pro dnešek skončím a nechám si trochu na příští povídání - doufejme, že budu mít o čem.
Obrázky na dnešek jsou všechny fotografované na Strážáku, nebo ze Strážáku - včetně kostelíčka a "letního kina".
tak zase někdy   děda

DŮCHODCE PŘED I PO PŮLNOCI

.... taková zkouška. Chystám se na tohle psaní už týden, ale zatím jsem nenašel dost vnitřní síly. Ne snad že by byl až takový problém něco sesmolit. Problém je v tom jak a o čem (o čom).
              Ráno, nebo spíš dopoledne, kdy většinou vstávám donucen okolnostmi, jako je hlad, nedostatek kuřiva, nebo potřeba mého psa (fenky) jít ven a trochu se proběhnout, nemám na nějaké psaní ani čas, ani prostor. Ze všech stran tisknou mne informace a povinnosti. Jsem rozčilen a poněkud zaskočen tím, že vstávám tak pozdě a při tom se všude kolem hrnou a dějí, ba přímo udávají UDÁLOSTI. Uvařím velký hrnek kafe a pomalu a jakoby v klidu piji tu hořkou, horkou a navýsost černou tekutinu. Je to rituál. Nebo třeba není, nicméně již pár let se takto probouzím. Jsou jistě výjimky a den začíná jinak. Nic to však neznamená. Výjimka potvrzuje pravidlo a já, jsa pohodářem, si tuto pravidelnost užívám. Takže o nějakém psaní nemůže být ani řeči. 

Odpoledne, když množství úkolů dovolí, zapínám PC. Ano, mohl bych psát, v hlavě mi víří věty jako důsledek prožitého, slyšeného a nyní i čteného. Proberu došlou poštu, nakouknu do soutěže a také do fotogalerky. Pokud je třeba, napíšu odpovědi, mrknu na Facebook a pokusím se prohlédnout pár fotek. Někdy i hodnotím. To záleží na mnoha věcech, ale nikdo ode mne nemůže očekávat, že začnu psát do blogu povídání o něčem, když mám v hlavě takovou bouři dojmů a informací. Na víc se začne většinou projevovat únava a ta, ruku v ruce s působením léků, které užívám, složí mne na kanape.
Večery bývají rozmanité i když ty lepší časy jsou už dávno ty tam. To je ta chvíle kdy myšlenky usedají na svá místa a přestávají vířit. Pokud je všechno jak má být a to není vždycky, mohu začít psát. 
(no jo - je jedna hodina z půlnoci a půjdu si lehnout, ačkoli nejsem ani tak unaven, ani mne nic neruší. )
 No vida - už je odpoledne a jak to tak po sobě čtu, dochází mi taková maličkost - kdy já vlastně fotografuji? Tož to je tak............ buď se najednou , třeba večer, seberu a vyšplhám se na popraviště, kde fotím západ slunce. Nebo mi přijde eSSeMka. Jako minulý týden. Jirka mi nabídl účast v sobotní "expedici Sasko". No to se samo sebou neodmítá - bez auta bych se tam nedostal - a tak v sobotu, brzo ráno vyjeli jsme ve třech směrem na Západ. Již samotná cesta byl docela zážitek. Hlavně přechod státní hranice. I kdyby člověk nevěděl nic o tom, že za Dolní Poustevnou přechází město plynule v Sebnitz, musel by si všimnout změny. Čistota, upravenost i opravenost fasád domů a vůbec takový ten "umetený a natřený" německý POŘÁDEK".
Sotva jsme vystoupili z auta, dal se do nás "NEJLEPŠÍ DĚDA" - tedy mráz. Taky krajina kolem, tedy co bylo v ranním šírání vidět, byla docela pokrytá jinovatkou. Ty tři kilometry na místo určení, no cesta téměř po rovině, nedělaly mně potíž a už jsem to uviděl. Stáli jsme na hraně skalního masivu a kam až oko dohlédlo rozprostíral se Národní Park Saské Švýcarsko.
Nádhera, jen mlhovinky žádné. Když nepočítám opar, který při focení nemám rád. Počkali jsme chvíli na první sluníčko a nastalo veliké fotografování. 
Vždycky když přijdu na místo které neznám, mám ze začátku problém. Místo abych si zapálil a v klidu se rozhlédl po kraji - jak a kam jde světlo a tak podobně - začnu fotografovat jako o život a pobíhám sem a tam a těkám od pohledu na pohled. Když se konečně trochu uklidním a začnu u toho všeho taky přemýšlet, zjistím s hrůzou, že jsem stačil "vyplácat" baterii. Potom mi nezbývá, než fotografovat svým věrným "kompaktem", který nosím neustále s sebou a který se jen tak nevybije. Na druhou stranu je to škoda, zrcadlovka je zrcadlovka a na takovouhle krajinu, se složitým světlem, jako stvořená. Vlastně - ale to je konečně jedno.
Asi po dvou, ale klidně i po třech hodinách strávených na vyhlídkové hraně skal, nezbylo než se vrátit k autu a pokračovat podle plánu. Cestou zpátky zaujaly nás ojíněné trávy a kopřivy, ležící dosud v hlubokém stínu, zatím-co z polí osvícených slunkem, se počala zvedat jemná mlha. 
Na tomto kouzelném místě jsem byl prvně v životě. Při tom je to sem z Mikulášovic přes Tanečnici "kousek". No pro příště vím kde to je a určitě tady nejsem s foťákem naposledy. 
Dalším cílem naší výpravy byl Děčín, kde jsme hodlali navštívit výstavu výtvarných děl spolku STO Z LEDU VEN.  Tu jsme také navštívili, pokoukali a nakonec v Děčíně i dobře poobědvali. Poslední zastávku učinili jsme v České Kamenici (mimochodem v mém rodišti). Na zámku již jsem jednou fotil a tak jsem se pro tentokrát oddával již jen odpočinku. Neb byl jsem notně uondán.
Pár fotek, které vidíte, mluví doufám lépe než já - ostatně pozorný čtenář si jistě povšiml, že je to moje povídání spíš takový pokus o jazyk spisovný - ano, chtěl jsem si vyzkoušet nakolik ještě vládnu svou mateřštinou. O správné formulace a skladbu vět - tak o to se pokusím až zase někdy jindy.            







               Děda Ivan

PONDĚLNÍ smutná ÚVAHA .....

....možná si ty verše nepamatuji přesně a možné je i to, že tu a tam něco vynechám - ať mi pan Hrabě odpustí.

motto: "..... co třeba slunce, to není pozér ?

            každý večer se jde utopit s náramným

            bengálem a pompou

            a ráno vstává - jako by nic....

            Den tiše salutuje a

            zamyká za sebou

            na dva západy

            První západ - slunce

            rozpačitě rudne na tvých nahých zádech

            Zámek dne se otáčí k druhému západu

            podoben orloji a

            s jeho neodvratnou jistotou -  že

            apoštolů není víc než dvanáct

            a že po kohoutím křiku

            přijde ta hubená holka - s kosou.

            Tajemství druhého západu zatím neznáme

             jsme příliš zaujati pozorováním té

             která vstupuje - její nejjasnější jasnosti

             tmy - tmoucí.......... "

Ta paměť, to je prevít - uměl jsem ty verše přednášet zpaměti a dnes? Nevypotím víc než pár slovíček - jen tu náladu ve mě vyvolají stejnou. Možná je to tak i s pamětí národa - i s pamětí lidstva. 

Pokud je pravda, že dějiny se opakují, jen s mírným posunem, stále dokola - jako spirála, pak jsme, jako národ i jako lidstvo došli k místu, kde k tomu co nejdříve dojde. K tomu překřížení. Měli bychom, každý sám za sebe, sáhnout po vzpomínkách - vlastních, našich rodičů i jejich předků. Měli bychom oprášit své vědomosti z dějepisu. Ale HLAVNĚ - měli bychom se rozhlédnout kolem sebe a pořádně se zamyslet. 

Pokud mohu mluvit sám za sebe, ač povahou člověk šťastný a veselý, poslední dobou budím se ze sna s potem hrůzy a děsu po těle. Pak dlouho nemohu usnout a přemýšlím. Hledám důvod. To co nacházím a o čem se dnes a denně přesvědčuji - mne naplňuje smutkem a také strachem. Je opravdu nutné zachovat se jako lidstvo ve stejné (či podobné) situaci STEJNĚ ? ANIŽ BYCHOM SE ALESPOŇ TROCHU POUČILI.? Vždyť pokud se něco již několikrát událo a historici popsali a zhodnotili PROČ, je pro mne naprosto nesnesitelná představa, že se chystáme udělat tu samou chybu ZNOVA.

Chci být optimistou. Doufám, že tentokrát nedopustíme to, co už je vlastně v "běhu" a že se - jako NÁROD, jako LIDSTVO nenecháme vmanipulovat někam, kam ve skutečnosti nechceme. Že dokážeme (a tady musí bojovat každý za sebe a SE SEBOU) odolat vábení dějin a nestaneme se strůjci a vykonavateli dalšího, jen mnohem hrůznějšího, opakování.

...pro dnešek končím a vlastně ani nevím, zda mám chuť pokračovat dál. Od toho jsou přece lidé vzdělaní - aby nás zavčas varovali před světovou pohromou a aby nám, "obyčejným lidem" poradili "kudy kam". Nicméně bych se na INTELEKTUÁLNÍ " elitu nespoléhal. Tady se musí především spolehnout každý sám na sebe, na svůj rozum a hlavně na PAMĚŤ.

            

             

PRŠÍ A PRŠÍ řekl by děda .........

".... na podzim prodám kravku a na jaře už nezaseju".   
No tak nějak to cejtim když se dívám z okna. Nic do mně není, ale spát a spát je přeci jen hřích. Protože mám, buď špatný brejle, nebo je monitor už vyšeptalý a špatně "ukazuje", nemohu se pustit do úprav fotografií. Mám hromadu fotek, které nutně potřebují "vylepšit" - i když nejsem přítelem nějakých "UMĚLOTIN", - je mi jasné že bez úprav se neobejdu. Dilema spočívá v tom, že za daných podmínek mohu fotky spíš pokazit. Tak jo... upravovat se zatím nebude. Až si pořídím nový monitor (nejlépe 22 palců) a taky nový počítač (s pořádným procesorem a grafickou kartou) - pak se do toho pustím. Zatím se budu koukat z okna jak prší, podřimovat a snít. Představovat si tu barevnou krásu podzimního lesa. Třeba se stane nějakej zázrak a poštovní doručovatel DORUČÍ MNĚ "hromádku peněz". Inu - nevím sice jak a proč zrovna já bych měl být předmětem takového "DIVU" - ale nakonec proč ne? Jsou i tací, kterým se tak děje...............
           No vida, a pak že zázraky se..... i když je to nějak naruby. Přišla složenka - prej  780.- kč. Zaplatit !!! No to jsou mně teda....ále co se divím. Takže to na nový PC zatím nevypadá a já se musím spokojit tím co mám. 


          Nyní přeruším ten "DENÍČEK" a zajdu do města - poslat prachy a koupit vanilkový cukr. Sladké je na stres a nespokojenost ten pravý lék. Namelu nějaké ořechy (lískáčů je letos opravdu hodně) - udělám náplň - rozválím těsto lístkového typu a upeku takové ty plněné rohlíky (hřebeny?) Mňam už se mi sliny zbíhají. Tož zatím...... a někdy brzo příště        děda

S FENKOU NA ZÁDECH

........ A JINAK ZDRÁV.  Prodělav chřipajznu jsem nyní rekonvalescentem a musím trénovat bych stíhal, až to začne všechno rázem žloutnout a červenat - teda, pokud listí do té doby neotrhá vítr. 
         Ráno, aniž bych zaváhal, pobral jsem fotovýbavu, psinku, tašku a nůž (vystřelovacího typu) a podporován zprava holí francouzskou, odpochodoval jsem do lesů pod Dýmníkem. Teda.... ne až tak doslova. U bazénu už mi docházelo, že to nebude až taková "sranda" a u první informační tabule za koupákem, jsem si, pohodlně usazen, říkal, že by možná bylo rozumné otočit a jít zase domů. Jenom pohled na Besinku, která se radovala svým psím způsobem z výletu a běhala kdo ví proč nahoru do strmého kopce a zpátky, víříce listí a drobné větve jako malé tornádo, přiměl mne pokračovat k vytčenému cíli. (brrr to je věta) Cílem, tak jako jindy, byl rybník u spínačky. Chodím tam jednak na houby a druhak fotografovat. Je to moje oblíbené místo. A hlavně je to prakticky stále po rovině, což je pro mne důležité. Taky jsou cestou lavičky.
          Na první pohled, ještě skrze větve olší, osik a břízek bylo mně jasné, že něco není v pořádku. A taky jo. Někdo vypustil všechnu vodu. Bahno a uprostřed strouha. Všechno se to lesklo jak ....... no prostě, sluníčko se opíralo o mokré dno a fotit se prakticky nedalo. Chodil jsem po břehu sem a tam, dokonce i na "dno" jsem vstoupil. Jenom u břehu, samozřejmě, dál je pěkná hloubka a pokoušel se o nějaký zajímavý záběr. No, nevím.... podle mne se nezadařilo. Slunce čím dál výš a nohy už nechtěly poslouchat. Nakonec jsem to vzdal a začal se dívat po houbách, na které jsem v tom prvním "tvůrčím zmatku" úplně zapomněl.




          Mám tady kolem vody místa, kam chodím "na jistotu", jak se tak říká. To ovšem neznamená, že pokaždé najdu na tom, či onom místě přesně to, co očekávám - to se ví, sedávají tu všude rybáři a také nejsem určitě sám, kdo sem na ty houby chodí. Takže se mi právě když jsem zrakem propátrával "pešunek" pod cestou, kde v borůvčí rostou křemeňáci, podařilo na párek křemeňáků, skrytý pod listím, šlápnout. Inu - stane se. Tu holubinka zelená, tam babka a pak - jako zjevení na volném prostranství a jenom mírně kryt listím - HŘÍBEK jako malovaný. Potlačil jsem "houbařský pud" a místo abych se po houbě vrhnul, opatrně našlapuje vyňal jsem fotoaparát a chystal se na zlatý hřeb celého dnešního výletu. Protože díky "chorobě" neustojím podřep ani klek, musel jsem si k tomu "MAKRU" lehnout. V poloze na boku "křižmo", podepřen o loket přiblížil jsem objektiv co nejblíže a komponoval. 
           To co následovalo v okamžiku stisknutí spouště - no myslel jsem, že mne raní mrtvice. S žuchnutím mi na záda a hlavu dopadlo cosi těžkého a drápy se zaryly hluboko do zad. Hlava mi udeřila do aparátu a jen nějaký reflex, či co, zabránil abych hříbek nerozdrtil na kousky. Besinka. Z nepochopitelných důvodů se můj věrný pes rozhodl, že v záběru bude on a ne nějaká houba. V jedné ruce foťák a v leže, u nosu hříbek, bojoval jsem s třicetikilovou fénečkou, která mně skákala po zádech, po hlavě, hrabala všema čtyřma a vší silou se mi cpala před objektiv. Nebo oč jí vlastně šlo. Byl to šílený zápas. Ve snaze zachránit objekt focení klel a nadával jsem strašně. Hulákal jsem hrubé nadávky a nesmyslné rozkazy na psa, který to všechno nejspíš považoval za náramnou kratochvíli a dobrých pět minut trvalo, než mu došlo, že ho biju pěstí a posílám do pekel horoucích. Jak mohly vypadat fotografie, které dělal ročílený, udýchaný a rozechvělý člověk jednou rukou, zatím co druhou rukou tiskl k zemi  zmítajícího-se psa, který nechtěl pochopit, že hra už skončila. 
           Když si teď prohlížím výsledek - no - mohlo to dopadnout hůř. Hlavně není z výsledné fotky vůbec zřejmé, k čemu došlo. Nevím ani je-li to dobře. Budu si muset promluvit s panem doktorem Baudišem. Je to zkušený veterinář a snad mi objasní podivné chování jinak hodného a poslušného psa. Pro mne je to poučení pro příště. Nemilosrdně uvázat co nejdál - opodál.
           Nakonec, když jsem probádal všechna houbová místa a posbíral "vercajk", vydali jsme se s poskakující fenkou na cestu zpět. Pomaloučku a s mnohým odpočinkem. To co jsem viděl cestou, naplňuje mne smutkem velikým a i když se snažím předávat dobrou pohodu a úsměv kudy chodím, o tomhle se zmínit musím. Před pár měsíci dokončená NAUČNÁ STEZKA - mimochodem velice pěkně udělaná - vypadá jako po nájezdu BARBARŮ. Desky s informacemi a fotkami orvané, všude po zemi petky, papíry a igeliťáky. I horší věci se tu povalujou. HNUS. 
           Předminulou sobotu jsem vyšplhal v Jetřichovicích na skalní rozhlednu a dneska sotva lezu po rovině. Všechno vypadá k horšímu - moje zdraví i atmosféra ve městě. Onehdá jsem byl v neděli dopoledne pro cosi v trafice a to co se dělo na náměstí mi vzalo dech. Jistý pan Kohout tam veřejně hovořil na improvizované tribuně k občanům rumburským. To co říkal nedávalo valný smysl a brzo jsem místo opustil. Útěchou mi bylo, že ten hlouček posluchačů byl opravdu, i na Rumburk, maličký a bezvýznamný. To co mne naštvalo byl fakt, že si demonstraci dovolí svolat člověk, který nejen že není občanem našeho města, ale hlavně by měl (podle mne) sedět v kriminále a pracovat tam usilovně, aby zaplatil škody, které způsobil svými podvody. To že dostal podmínku je výsměch spravedlnosti. Nepochopím, jak takového HOCHŠTAPLERA mohou poctiví a pracovití lidé poslouchat a ještě mu zatleskat. Proslýchá se, že už se chystá další lidové shromáždění pod jeho taktovkou. Jen doufám, že moji spoluobčané mají dost rozumu a zůstanou pro tentokrát doma. Ne že by tady u nás nebylo dost problémů. Je a velikých. Ovšem na jejich řešení nepostačí POPULISTICKÝ BLÁBOL nějakého pana Kohouta a jemu podobných. Na to je třeba vzít rozum "do hrsti" a začít se ptát. Na správných místech a na správné věci. Položit otázky těm pravým lidem a trvat na pravdivé odpovědi. Třeba. Je třeba udělat mnoho správných věcí. Zapalovat domy (například) je zhovadilost a ještě další zhovadilosti se nejspíš chystají. 
         Nebudu o tomhle psát. Jistě, přemýšlím o událostech v Rumburku a okolí. Přemýšlím i o dalších věcech, které se týkají našeho života. Ale domnívám se, že daleko větší užitek bude z toho, když se mi podaří, alespoň tu a tam, zvednout někomu náladu a vyloudit na tváři úsměv.

  Takže až se to bude hodit - zas někdy       děda