DO PRAHY - UŽÍT SI CHVILKU SLÁVY

(jako by pokračování minulého) .... jo, jednou jsem si to předsevzal a tak to mám. Alespoň každý vidí, proč jsou předsevzetí nebezpečná věc.

Když mne dostihla zpráva, že "KRKAVČÍ  SKÁLA" nakonec přeci jen zvítězila a stala se "fotografií roku", místo radosti byla mou první emocí STAROST. Ještě jsem neměl v ruce ani pozvánku na  "SLAVNOSTNÍ  VYHLÁŠENÍ VÍTĚZŮ" a už mne přemáhalo pomyšlení, jak se pohybuji po Praze na KÁŘE, bez doprovodu a odkázán jen na svoji sílu paží. (i charakteru) 
Ještě že má člověk PŘÁTELE. Jistě, ne mnoho, ale on stačí jeden, když je opravdový. Jak se blížil ten slavný den, bylo všechno zařízeno, domluveno a připraveno. Dokonce i na Ministerstvu Obrany měli pochopení a přesunuli mně termín svědecké výpovědi. Měl jsem tím pádem docela nabytý program. 

Ráno a ani ne tak brzo, odvezl mne taxík k autobusu a ani jsem dlouho nečekal. Protože již jsem hrdým držitelem S karty, seděl jsem na svém oblíbeném místě bez výčitek svědomí. Jako pokaždé, když někam jedu, pokoušel jsem se fotografovat. Skrze špinavé sklo a když je dobré světlo, může se tu a tam podařit zajímavá fotka.
V Praze už mne čekal Honza, který mne odvezl až k ministerstvu, počkal tu půlhodinku potřebnou k výpovědi a konečně jsme v ZTICHLÉ  KLICE zasedli v klidu ke kávě a vlídnému rozhovoru. 
Mimo jiné jsem se dozvěděl, pro mne novinu, že zemřel Rudla Battěk a že má dneska pohřeb. Honza souhlasil, že na pohřeb takovému člověku půjdeme spolu. Konec konců byl to disident a jeden z mála politiků, který zachoval si slušnost a poctivost. To, že sdělovacím prostředkům nestál pomalu za slovo, je příznačné pro dobu a zem, ve které jsou na prvních stránkách skandály a umělé kozy kdejaké konkubíny a teprve někde vzadu, pakli vůbec, najde člověk informaci, která je skutečně důležitá.
Díky tomu, když mne Honza vysadil z auta ve Školské, měl jsem půlhodinku zpoždění. Navíc jsem na první pohled nenašel místo konání té Fotografické Slávy. Točil jsem se dokola a když už mně docházely síly a berlička přestávala stačit, teprve mi svitlo. Všechno se to odehrává v hospodě. Pardon, v KAVÁRNĚ a GALERII. Nojo, venkovan - to je tím, že nejsem zvyklý rozlišovat. Hospoda jako hospoda a pak přehlédnu věc tak zřejmou, že totiž kde jinde, než právě v takovéto kavárně a galerii, musí být  to správné místo.  Tož dorazil jsem pozdě, ba právě v nejlepším a nemálo mne překvapilo vřelé přijetí. Bylo mně trochu trapně a nevěda kudy-kam, chystal jsem si omluvu za přerušení rozjetého programu. Místo nevraživých pohledů, dostalo se mi potlesku a co mne nejvíc překvapilo, všichni vítali mne jako starého známého. Já vím, ono to souvisí s "tím autoportrétem", ale stejně - bylo to milé.
Jako ve snách přijal jsem cenu, jako ve snách nějak poděkoval za gratulaci. Jako by někdo jiný sledoval jsem předání těch nejprestižnějších ocenění, fotografoval a ve finále odbelhal jsem se co nejblíže k "OBLOŽENÉMU STOLU", kde obletován a obsluhován, hověl jsem si uprostřed sladkostí a pozornosti. 
Inu - to přece nemohla být pravda a mně se podařilo, být na nějaký čas v "kůži" koho-si jiného. Abych se vzpamatoval, požil jsem něco bílého vína, snažil se konverzovat a soustředil se na to, abych něco nepřevrátil, nepokydal, nevylil a hlavně - abych neupadl na zem, neboť síly mne rychle opouštěly.
Je mně jasné, že málo kdo uvěří mému tvrzení, že přítomen sice byl nějaký pan Kožíšek, amatérský fotograf, pro tu chvíli jeden z oceněných v soutěži Fotograf Roku, ale skutečný JÁ, to všechno z "povzdálí", (jako-by z venku) pouze sledoval a nevěřícně kroutil hlavou.
Jak jinak by se mohlo stát, že jsem vůbec nepohovořil s panem Stáhlichem, což jsem měl v plánu, ani s vítězem v hlavní kategorii, se kterým jsem se těšil zavzpomínat na z
ápadní Čechy a na kolegy z Aše a okolí.
Jediné, co se alespoň trochu blížilo mému záměru, byl rozhovor s paní Ivanou Vostřákovou. Jenže místo abych se jí kořil, (pro pána co je to za slovo?) místo toho, abych se vyznal z obdivu k její TVORBĚ, cosi jsem banálně plkal. Štěstím zůstává, že vlastně vůbec nevím co jsem říkal a jenom doufám, že i ostatní účastníci rychle zapomněli.
No, ale abych nepřeháněl a byl spravedlivý - setkání to bylo jistě krásné, plné přátelství a o cenách, tak o těch by se daly pět ódy. Vždyť jsem si odtamtud odnášel plnou náruč značkového zboží a Pepa Malý, ten odvážel na západ tolik cen, že musel jít třikrát. Sponzoři i Časopis se "UKÁZALI".
Škoda je, že opravdu, díky lékům a nervozitě z toho, že jsem tak bezmocný a že vypadám, tak jak vypadám, neužil jsem si  "slávy"  tak, jak jsem mohl. Inu příště - když se budu hodně učit a snažit - kdo mi zabrání...........
Jak odpoledne pokročilo k večeru, cítil jsem, že se co nejdříve sesypu a to jsem určitě nechtěl. Tam, přede všemi - kdepak. Stejně jsem měl neustále hrůzu z toho, že to "neustojím", a proto možná,  jsem i někoho svým chováním zklamal. Vytratil jsem se po "anglicku" a odpotácel se za roh, kde usedl jsem na parapet výlohy. Když se mi přestala točit hlava a odezněly i příznaky krize, povolal jsem AAA - TAXI a nechal se odvézt do ZTICHLÉ KLIKY. Tam je ta oáza a přátelský azyl. Honza uvařil mi kávu a při skleničce ("pozdního sběru") jsem se pomalu dal zase dohromady. Nejkrásnější pak bylo, že mně Jan, v přátelském gestu odvezl autem až domů, do Rumburka. Cestou povídali jsme si i mlčeli a bylo nám fajn. Tím, že jsem mohl být v takové pohodě, podařilo se mi utřídit myšlenky a pocity nastřádané za celý den natolik, že před Martinu předstoupil ten vyrovnaný člověk, na jakého je zvyklá.
 
Uléhal jsem unavený, plný dojmů a vzpomínek. Jenom škoda, že  v současné době vzpomínky brzy mizí a naprosto svévolně blednou a prchají. Prý to má cosi společného s tou mojí Chorobou - (čert ji vem). Také se mi někdy stává, že mne z čista jasna přepadne cosi jako dojetí, spuštěné vůní, hudbou, nebo jinou asociací a najednou se objeví vzpomínka jak malovaná. Jo jo, lepší už to nebude a já slibuji, že už se přestanu o CHOROBĚ zmiňovat a na ni se vymlouvat.
Tak - když po sobě pročítám napsané, mám neodbytný dojem, že vypracoval jsem  "ŠKOLNÍ SLOHOVOU PRÁCI" na téma - "JAK JSEM BYL V PRAZE" - místo nějakého zamyšleného povídání o cestování, plném náznaků a tajemství, mám tu před sebou holý popis. Ale ať si nikdo nemyslí, že budu to psát znova. Nebudu. Nikoho neubude, když si přečte "SLOH".

Příště se mně to třeba podaří lépe a tak si čtenář vynahradí ztracený čas.  Tak jo, někdy příště.
dědaIvan

PO VELIKONOCÍCH - JAKO PO VÝPRASKU.

  dívám se z okna. Jde z toho na mne smutek, deprese a zima. Jindy zas, v noci, když ležím na zádech s hodně podloženou hlavou, abych ulevil si od bolesti, pozoruji různé obrazce a podivné siluety. Někdy to dokážu a nejenže zaženu bolest, ale dokonce vážně uvažuji o způsobu, kterým bych pomocí fotoaparátu, zachytil všechna ta znamení a taky tvary.


Kdyby mi před pěti, šesti lety, někdo vyprávěl o tom, jak budu prožívat počátek roku 2013, jaké priority budu mít a čím se budu zabývat v myšlenkách a čím v praxi, nedůvěřivě bych takového "proroka" poslal do patřičných míst. Také bych se, někde uvnitř, velice polekal.

No vida, je jaro Léta Páně 2013 a ani ta nejšílenější "zahulená" vize, nedostihla by skutečnost. Nejpodivnější je, že mně to všechno ani nepřipadá divné. Možná proto, že nic se neděje naráz a tak byl čas přivyknout. Když mne někdy zmáhá chandra a depka z toho, že  "JÁ, TRAMPÍK A TULÁK, KTERÝ MĚL REPUBLIKU PROCHOZENOU A EVROPU VÝCHODNÍHO TYPU PROJEŽDĚNOU STOPEM, KTERÝ V DEVĚTAPADESÁTI VYŠPLHAL S KAMARÁDY NA TRIGLAV A PRO KTERÉHO UJÍT PATNÁCT KILOMETRŮ TAM, VYFOTIT A ZASE DOJÍT ZPÁTKY, NEBYL PROBLÉM", najednou mám velikou potíž dojít doma na záchod a venku - jen na vozejku. Když pomyšlení, že už nikdy nebudu se brouzdat podzimním lesem a sbírat houby, mne dožene k pláči a to k pláči hořkému - vždycky mám sílu narovnat hřbet, i když jenom ten vnitřní. Nejspíš je to tím, že bolesti, které k tomu patří, mám již pomalu třicet let a že, i když jsem nevěděl o co jde, připravovalo se cosi uvnitř mně na chvíli, kdy to "praskne" a dožene mne choroba.

Moc rád bych dokázal už jednou provždy, nemluvit o chorobě, ani o tom jak nemůžu tohle, nebo onohle - opravdu. Potíž je v tom počasí, nejspíš. Až se venku zazelená a nebude všude plno marastu a špinavých zbytků sněhu, tak věřím, že se pozvednu jako ten divnej pták z Haryho Pottera a že ta vyhořelost prostě zmizí. No - uvidím. Je mně jasné, že takhle bych přišel o všechny čtenáře - ostatně i tak Vás nejspíš mnoho nezbylo.

Tak. Další věc, která mne docela trápí, má souvislost s tím, o čem se chystám už dva týdny napsat. Stalo se, že jedna moje soutěžní fotografie, díky "hlasování" čtenářů, nebo lépe, díky velmi kladnému hodnocení ostatních účastníků soutěže Fotograf Roku, vyhrála a stala se tak FOTOGRAFIÍ ROKU.  Inu, nevím jak pro koho, ale pro mne, naprostého laika a amatéra, je to důvod nejen k radosti a pýše, ale také k vážnému zamyšlení.  Jde o náhodu? Nejspíš ne. Má tedy cenu jít za tím cílem a vyhledávat neobvyklé přírodní scenérie, ozvláštněné světlem a počasím. Vím ale, že při mém zdravotním stavu jest to cíl PRAKTICKY NEDOSAŽITELNÝ. Ale co, to mne koneckonců netrápí až tak. Chtěl bych napsat o mé návštěvě Prahy, o tom slavném dni, kdy šéfredaktor časopisu FotoVideo pan R. Stáhlich veřejně vyhlásil moje "KRKAVČÍ SKÁLY" Fotografií roku. Jenomže, co mohu skutečně napsat a o čem mám pomlčet, abych třeba neublížil.? 
Ne každý člověk je rád, když se o něm píše, aniž by měl možnost ovlivnit psané. Zrovna tak zástupce a šéf instituce, jako je Odborný časopis, nemusí být nadšením bez sebe, když se dočte o tom, že je mi zcela zjevné to, o čem se nemluví, ba ani nenaznačuje.
Proto si nechám tyto myšlenky pro sebe a den, pro mne zcela výjimečný, popíši co možno nejstručněji a hlavně příště.

Tak tak - ono bude lepší, když nechám pro dnešek psaní. Budu mít alespoň důvod vrátit se sem co nejdříve.
Kdo je na Facebooku, ten konečně ví v čem je pes, když ne zakopaný, tedy alespoň ukrytý. Popisuji prakticky denně svůj "STAV" včetně foto doprovodu a motivace psát ještě někde něco a vybírat k tomu fotky se prostě ztrácí.
No nic, končím pro dnešek a těším se - zas NĚKDY            DědaIvan