ANDĚL ? - KDO BY NA TO VĚŘIL, PROSIM VÁS

...a vůbec, žijeme snad ve středověku? 
    Sedím u okna a dívám se do mlžného šera. Poslouchám jak kapky ze střechy vyťukávají svůj tajný kód, určený kdoví komu, na všelijaké harampádí, opřené o stěnu domu. Dumám. Ano dumám, kde to vlastně žijeme. Co je určující pro zařazení našeho života do běžícího času. Nebo do času, který náhle, z čistajasna se zastaví. Někdy dokonce mám neodbytný dojem, že to, čemu říkám čas, se otáčí a plyne zpět.
   Obracím se na ANDĚLA - stále častěji s dotazem. Iracionální? Inu ano, ale co.. Kolikrát je naše jednání zčásti, nebo úplně mimo nějakou racionalitu a nepozastavíme se nad tím. Tak já si povídám se svým ANDĚLEM. Konec konců dostal jsem ho právě proto, abych se na NĚJ obracel - ovšem, otázka musí být položena tak, aby odpověď byla již dopředu zřejmá. U toho mého okna funguje komunikace mezi mnou a ANDĚLEM docela dobře a vůbec nevadí, že mluvím vlastně sám se sebou.
   Omlouvám se - teprve teď mi došlo, že Vy vlastně nevíte nic o tom, jak ANDĚL stal se součástí mé domácnosti. To mne jednou dopoledne, někdy před čtrnácti dny, nejspíš, probudilo z dřímoty zabušení na okno. Člověk z dopravní agentury, podal mně oknem BALÍK proti podpisu a odešel. Žádné vysvětlení, krom pozdravu ani slovo. Když jsem se prodral až k útrobám zásilky, překvapilo mne, jak čistě a esteticky působí krabice uvnitř. Taky - žádná krabice, ale krásná "krabice" - a uvnitř, v hedvábném lůžku barvy růžové, ležel, jako jezulátko v jeslích, skleněný ANDĚL. Mimo certifikátu, který potvrzuje pravost a originalitu skleněné sošky, nic. Žádný dopis - slovo vysvětlení. Odkaz na web pomohl mi pouze tím, že potvrdil skutečnost, že Jakási Výtvarnice Vlastnoručně Vytváří Ze Skla a plátkového Zlata, skleněné sošky - ANDĚLŮ POMOCNÝCH - ANDĚLŮ STRÁŽNÝCH - AVŮBECANDĚLŮ.
Ovšem ani slovo o tom PROČ a hlavně PROČ JÁ???? Jméno sochařčino neříkalo mně nic. Skoro jsem si zoufal. Radost z nádherné věci kalilo mi podezření z nějakého "podrazu". Štěstí z toho, že dostal jsem DAR, co chvíli pohltil smutek. Navíc, nadával jsem si do nevděčných a podezřívavých hajzlů, kteří neumí se radovat - jsem zkažený dobou a to je zlé.
   Nakonec se všechno vysvětlilo. Mohl jsem, konečně, být šťastný a věděl komu být vděčný. Také jsem si, vlastně poprvé, pořádně prohlédl ANDĚLA, dal mu jméno a pokusil se nafotit několik obrázků. Ono sklo přátelé, to je hlavolam sám o sobě a fotografovat je bez zkušeností, toť dobrodružství s neznámým výsledkem.
    Za ten týden, nebo dva, stali se z nás intimní přátelé. Ledacos jsem mu prozradil, o sobě, o svém životě a on, ANDĚL, svou zneklidňující přítomností, pomáhá mi překonávat zlé období.
     Že se to stane, že mne to čeká, inu vím to. Doktoři v Ústí nad Labem připravili mne na skutečnost, že jednoho dne postoupí ta prokletá nemoc s poetickým názvem "ASTROCITOM" až tak daleko, že vlastní nohy mne neunesou a tělo od pasu dolů, začne se odcizovat, až se nakonec odcizí té horní polovině docela. Neumím si ten stav představit, ale i tak mne děsí dost a dost.
     Není to ani měsíc zpátky, na každodenní a pravidelné procházce se psem, vlastně se psou, zradily mne z čista jasna nohy tak, jako nikdy před tím. Svalil jsem se v parku do podzimního bahna a ležel tam na zádech jak brouk na krovkách. Besinka kolem mne poskakovala, olizovala mi nos a i jinak snažila se mi pomoci na nohy. A že dobří lidé ještě nevymřeli, kde se vzal, tu se vzal pán a pomohl mi na lavičku. Inu tak, zavolal jsem do zdravotnických potřeb a za pár minut už mi pomáhal pan Nikitin do vozejku. Od té chvíle mám půjčenou "káru" a jak to tak vypadá, bude mne provázet po zbytek života.
    Když teď sedím u okna a pozoruji sníh, který už před týdnem napadal, připadá mi, že čas, který trávím zde, pozorováním proměn venku, opravdu existuje. Zatímco to, co zažívám ve městě, mimo domov, rozplývá se v jakémsi bezčasí. Už třetí den jsem ovšem nikde nebyl a pokud sníh neroztaje, nebo ho někdo neuklidí......

    No jo, venku mrzne až praští, každou dírou a že jich je táhne zima a dřevo mizí v kamnech, jako v bezedném chřtánu. Celý den podřimuji, nebo se dívám oknem na zahradu a čas pospíchá kolem a odměřuje dny. Pokud se mi chvílemi daří trochu se probudit, přemýšlím o uplynulém životě, ale abych se pustil do fotek, kterých čekají desítky na konečnou úpravu, nebo napsal něco smysluplnějšího, než tento podivný "blábol" o ničem, nemám dost energie ani sil. No a do rána, kdy jsem ještě tak schopen nějaké práce, většinu toho, co jsem večer "vymyslel", zapomenu. Je to smutné a tak se nelze divit, že si povídám s Andělem. Snad se to změní časem a já se znovu pustím do něčeho, co má smysl.

na to se těším - dědaIvan.

JÁŘKU BRAŠI - JE TOHO MOC....

    Není snad dne, no dobrá týdne, aby se někde něco nesemlelo, co stojí za zmínku a co se mne, buď osobně dotýká, nebo je to alespoň něco natolik závažného, že se není možné takové události úplně vyhnout. Na druhé straně - není vždycky v mých silách ihned sednout a psát o 106. Událost tak nějak časem vyšumí, překryta událostí jinou, novější a tudíž silněji prožívanou. Zmatek, který tím vzniká někde uvnitř, v mé hlavě, třeba, nebo kde vlastně, projevuje se pak tím, že nejsem schopen napsat NIC.

    Ovšem událost, o které chci psát, je v pravdě UDÁLOSTÍ s velkým U. Pro mne samozřejmě. I když - nejspíš je, nebo by alespoň měla být, UDÁLOSTÍ tak řečeno CELOSTÁTNÍHO VÝZNAMU. Oč jde. Inu jde o to, že se konečně podařilo prosadit a schválit zákon " O ÚČASTNÍCÍCH  ODBOJE  A  ODPORU  PROTI  KOMUNISMU" ze 17. listopadu 2011. !!! Mimo jeho znění, kterému moc nerozumím, jsou pozoruhodné hned dvě věci. Jednak datum a druhak datum.  Ačkoliv události, které ve svém důsledku znamenaly konec VLÁDY KSČ v této zemi, odehrály se 17. listopadu 1989 !!! zákon vešel v platnost roku 2011. Ačkoliv zákon vešel v platnost v roce 2011. prvních několik oceněných a "odškodněných" muselo si počkat na druhou polovinu roku 2012.
   Tak například já a hrstka dalších, obdrželi jsme z rukou ministra obrany, ocenění dne 16. listopadu 2012. přičemž moje "pořadové číslo" je 152. Uvážím - li, že se tohoto ocenění "dožaduje" více jak 3700 lidí, leká mne představa, kdy se své "MEDAILE" dočká ten poslední.
  POZDĚ, ALE PŘECE. To je jistě pravda a já nebudu hledat žádné "vši" , jak se tomu říká. Já se pokusím podat o události zprávu. Také se snad dotknu toho, kterak jsem se ocitl mezi lidmi, kterým tato země dluží mnohem víc, než uznání a potvrzení, mnohem, mnohem víc.
      Když mne, zhruba před rokem, informoval kdosi z přátel, že vyšel zákon o "ODBOJI a ODPORU proti komunismu a že bych se měl taky hlásit o svoje, zprvu jsem něco takového odmítl. Zejména mi vadilo to, že bych se měl srovnávat s hrdiny odboje z padesátých let. Oni jsou ti skuteční odbojáři. Tenkrát stačilo jedno anonymní udání na několik let kriminálu. Psát a vylepovat plakáty, rozšiřovat zprávy, nebo převádět lidi přes hranice - to je podle mne hrdinství. Jak málo stačilo tehdejšímu režimu, aby poslal člověka na desítky let do dolů, nebo dokonce na šibenici. O zabrání veškerého majetku rodině a diskriminaci dětí ani nemluvím.

     Co je proti tomu nebezpečí, které hrozilo nám. Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech mohl jsem klidně proklamovat své názory, aniž by mi hrozil kriminál. Pamatuji, že jsem po hospodách hrál a zpíval písně Karla Kryla, mimo jiné. Jasně, byl jsem na "černé listině", ale protože mi nevadily dělnické profese, nevěděl režim kudy na mě. V padesátých letech už bych bručel na "URANU".
     Teprve po dlouhých debatách jsem musel uznat, že nemohu za znění zákona a že mám být rád, že konečně takový zákon máme, ať již je jeho dikce jaká je. Důrazné naléhání přátel mne nakonec přimělo vyplnit dost ponižující formulář a pokusit se, po tolika letech, sehnat nějaké dokumenty, které by mou žádost podpořily. 
      Jak ubíhal čas a nic se nedělo, přestal jsem na celou věc myslet. Překvapilo mne proto, když na podzim volal kdosi z ministerstva obrany, aby se ujistil, že žiji a že jsem ochoten přijet do Prahy a zúčastnit se oficiálního předání OSVĚDČENÍ a medaile na MO z rukou ministra obrany p. Vondry.
      V určený den, pátek šestnáctého listopadu, nechal jsem se taxíkem dovézt na autobusovou zastávku. Měl jsem domluveno s Honzou, že mne v Praze vyzvedne a odveze na ministerstvo, abych nemusel nikam chodit a nebyl odkázán na nohy, které mne v poslední době přestaly poslouchat a již mnohokrát nechaly mne v "louži". Vše proběhlo jak plánováno a celý ten CEREMONIÁL, kterého jsem se nejvíce obával, byl důstojný, umírněný a atmosféra přátelská. Zmizel jsem sice co nejdříve, ale to ne proto, že bych se tam cítil nesvůj, nýbrž s ohledem na své zdraví. Nerad bych takové společnosti (myslím především veterány komunistických lágrů) předváděl v praxi, co dokážou moje chromé nohy. K Honzovi do Ztichlé Kliky jel jsem taxíkem a mile mne překvapil zdvořilý člověk za volantem a celkem" lidová" cena za cestu.
      V Klice, čirou náhodou, vystavuje obrazy můj dobrý kamarád L. Muzička, který, když to tak uvážím, mohl klidně stát po mém boku u ministra, protože i ON se plnou měrou podílel na podvracení komunistického zlořádu. Tím, že nebyl zavřený v base za svou činnost, nesplnil literu zákona. Inu, těžko soudit.
      Honza překvapil mne mile, když mi nabídl, že mne domů, do Rumburka, odveze sám. Byl jsem mu velice vděčný, protože jak den ubíhal, opouštěly mne síly i sebedůvěra, že se dokážu dostat domů sám.
      Užil jsem si slávy i "pozornosti mediálního typu" vrchovatě a když nakonec spočinul jsem v náruči naší chaloupky a v péči Martinině, procítil jsem plně pocit štěstí i vítězství. I moje dobrá žena měla radost. Jednak že jsem ve zdraví zpět a druhak, že mi náleží odškodné ve výši, pro nás astronomických sto tisíc korun. Jak s důchodem - no to dosud nevím, ale měl bych dostat přidáno. Samé pozitivní zprávy. Jen mám trochu obavy - zkušenost mi praví, že vše v životě má tendenci se vyrovnávat, a pokud toho "štěstí" bylo trochu víc....... 
     Nechám to osudu, neb měnit něco, co změnit nejde, nemá cenu. No ale co cenu má, tak to je měnit špatné v lepší, pokud možno, ať to stojí, co to stojí a bez ohledu na metály - tak to snáď je jasný. 

No a to bude tak asi všechno - jo někde je na wéčkách MO docela víc a zajímavějšího čtení, tak vřele doporučuji a zase někdy                                                                                                       Váš dědaIvan

O ZLÉM SNU a co k tomu patří.

  Slíbil jsem, plním. Já vím, že čas plyne a vlastně už to není aktuální, zdá se. Jenže - z důvodů již všeobecně známých, nejsem sto zaznamenat každé společnosti hnutí, natož hnutí moje. Já když mám HNUTÍ, tak jdu fotit a i když dojdu jenom mezi paneláky, vždycky něco najdu. Ovšem podat o tom zprávu, nebo vyprávění, inu to bývá problém. Tož směle do toho, dokud neusínám - minule měl jsem kostičky - obtisknuté na čele, až vypadal jsem jako klaun, z pořadu pro děti.
                                                                         ZLÝ SEN.
        Dlouhá řada lidí jde, zhruba v čtyřstupu, temným lesem. Nebo alejí. Někde uprostřed vidím jít sebe. (mimochodem je to poprvé, kdy vidím sám sebe ve snu) Vedle mne jde moje dobrá žena Martina. Také nejstarší syn Matěj jde s sebou. Právě se bavíme o tom, co bude s  Jakubem a Ondřejem, dětmi, které nám odvedli. Prý jsou ještě malé a tudíž převýchovy schopné. Martina pořád brečí a není jí rozumět.
      Dívám se kolem sebe a pokud v tom podivném šerosvitu vidím dobře, jsou tu všude mí známí, nebo přátelé. Dokonce, trochu mne to děsí, i přátelé delší čas mrtví. Některým jsem byl na pohřbu. Usuzuji z toho všeho, že jsme se, nějakým způsobem, vrátili v čase.
      Podle nás, vždy po pár metrech, jdou ozbrojení strážci. Neuspořádaný čtyřstup jim není po chuti a křičí jeden přes druhého: "dodržujte útvar!" nebo: "srovnejte se, nebo vás srovnám!" a mávají samopaly. Nebo i pistolemi. Ale stejně - protože je špatně vidět a krajní řady jdou sevřeny, panuje uvnitř čilé rejdění a přebíhání. Přátelé se navzájem vyhledávají, zdraví a domlouvají. Dozvídám se, že to co se s námi děje, je součástí tak zvané "ASANACE".
     Režim, aby se jednou pro vždy zbavil reptalů a odpůrců, "utrhnul si od huby" jednu z vládních obor, jejíž plot je relativně v pořádku a všechny tak zvané "disidenty" i s rodinami tam chce izolovat od ostatních obyvatel Čech. Nikdo ale neví kde to je. Někdo tvrdí, že jdeme do Brdů, do vojenského prostoru. Podle mne se mýlí. I když okolní krajina vidět není, cítil jsem několikrát řeku, nebo nějakou vodu. Proto mne napadlo, že vedou nás do Křivoklátských lesů. Do "panské obory". Dohadujeme  se o tom, když  najednou za námi ozve se nářek, nadávky a výstřely. Rozběhl jsem se zpátky a to co jsem uviděl..... Martina klečí u zhrouceného těla nějaké ženy. Kousek od ní sedí na zemi náš Matýsek, naříká a drží se za ruku kousek pod ramenem. Je celý od krve.........
     Celé mne to vyděsilo natolik, že jsem se probudil. Byl jsem zpocený a docela se klepal.
Až do rána seděl jsem na posteli a přemítal o tom, co se mně zdálo. Předzvěst? Nebo naopak nějaká překroucená vzpomínka? Potlačený strach z akcí, které na nás REŽIM a soudruh Lorenc především, chystal ( prý ten plán už byl do detailu připraven) Strach a představivost, které se najednou, kde se vzali, tu se vzali projevují takovým snem.! Bál jsem se usnout a taky jsem neusnul.
     Aby bylo jasno, nejsem a nikdy nebyl nějaký ustrašenec a od chvíle, kdy jsem se dozvěděl nějaké "DRBY" o chystané akci, kdy režim skutečně chystal izolaci a možná i likvidaci některých disidentů, vymýšlel jsem způsob, jak situaci čelit.
    Není divu, že divoké i na honem přikázané skartace dokumentů Státní Bezpečnosti a Ministerstva Vnitra, jakož i Obrany, týkaly se mimo jiné právě těchto OBLUDNÝCH AKCÍ. 
Nikdo z nás, lidí kterých se to týkalo, už nejspíš nikdy nezjistí, jaký že osud nám chystali páni SOUDRUZI, jenom proto, aby si zachovali svou MOC. Ano - vždycky to tak bylo a jak se tak dneska dívám kolem sebe, vidím, že i bude. Jen forma se mění. Oponenti a buřiči, kteří nedrží HUBU a KROK, mohou se v každé době a v každém "totalitním" režimu, NADÍTI  REPRESÍ.

      Možná se někdo zeptá - o čem že to hovořím a zda řadím i to co vládne u nás, mezi totalitu? Inu, ono se to všechno tváří jako vrchol DEMOKRACIE, a nejen u nás, to platí pro většinu Evropy, ale podle mne jsme daleko blíže jakémusi těžko popsatelnému systému, kde pomocí PENĚZ a JEJICH MOCI vládnou v pozadí usazení "oligarchové". Dneska, daleko víc než za minulého režimu, kdo chce se buntovat, musí počítat s tím, že se "ekonomicky" položí ... :-(

   Samozřejmě, existuje tady systém politických stran, voleb a parlamentů, jakož i celý ten cirkus okolo, který se  rád nazývá demokracií. Jenže podle mého názoru by se klidně všechny ty strany mohly rozpustit, nebo sloučit. Nic by se nestalo. Dneska (s výjimkou komunistů) neexistuje pravice, levice a tak....všichni ti "politici" si přejí VLÁDNOUT jenom proto, aby mohli vykonávat příkazy a přání těch, kteří ze zákulisí, pomocí peněz ovládají dění v této zemi. Oni sami pak mají velmi dobré ŽIVOBYTÍ. 
    Jenom snad komunisti mají jiný cíl. Chtějí nastolit znova tu takzvanou DIKTATURU PROLETARIÁTU. Někdo si to pamatuje a prožil blaho takové diktatury na vlastní kůži, mladí mají možnost poučit se z literatury, či jinak. Ale možná se mejlím a i komunisti mají nějaké NOVÉ CÍLE. O tom ale já nic nevím, věřit jim odmítám a proto také jsem tak znechucený z toho, že obyvatelé této země je klidně volí a že si nechtějí uvědomit to STRAŠNÉ NEBEZPEČÍ, které se ukrývá za medovými slovy o JISTOTÁCH a PRÁCI PRO VŠECHNY.
      Takže tak - sen jsem vyprávěl, i když možná trochu jinak, než jsem měl. Moje obavy ze směřování této země do záhuby, jsou možná málo opodstatněné. Dobrá, nikomu nic nevnucuji, ale svoje obavy si prozatím ponechávám. Není čas odpočinku a slastného polehávání. Zatím ještě ne. Bohu-žel.
      Ještě že mám ten fotoaparát, zastaralý, ale digi. Fotím si přírodu v jejích proměnách a taky, když potkám motiv. Uklidňuje mne to a daleko víc se mi zdávají sny o focení, než o zabíjení.

Tak snad zase někdy příště, bude-li.                                                                 DědaIvan

ZAČÍT OD ZADU A ČLOVĚK MOŽNÁ DOBERE

se počátku. To mne napadlo vyzkoušet z toho důvodu, že už nevím co vzešlo z čeho a v kterém místě toho zmatku, nacházím se právě nyní. 
      Byl jsem, například, dneska ráno fotografovat. Ze všech míst, která přicházela v úvahu vzhledem ke stavu mých nebohých, stále více chromých nohou, zvolil jsem po zralé úvaze Strážný Vršek. Z čirého lakomství. Protože nebylo tak docela jisté, jaký je stav "mlhovin" na místech vzdálenějších, nechtěl jsem nic riskovat. Nejméně pak možnost, že utratím za taxík stovku a na místě zjistím, že není to ono a po půl promarněné hodině budu volat taxi znova a nechám se za další stovku odvézt domů. "Strážák"  je poměrně blízko a ještě nedávno bych na taxi ani nepomyslel. Byť s funěním a na třesoucích se nohou, vylezl jsem na vrcholek třeba i dvakrát - třikrát týdně, abych vyvenčil psa. Dneska naopak považuji za hrdinství a také za hazard, že jsem alespoň zpáteční cestu vykonal po svých. Říkal jsem si - je to z kopce, tak co... inu, kdybych věděl, a vědět jsem měl, že budu každých padesát až sto metrů sedět a odpočívat, nelitoval bych té padesátikačky a taxíka povolal. Mimo jiné bych ušetřil dobrou hodinu času. Nejméně.
      Dobrodružství při fotografování dneska popisovat nebudu. Musel bych si zase jenom stěžovat na třesoucí se a podklesávající nohy. V takovém stavu se nedá ani nastavit clona a podobně. Natož zaostřit. Ale stejně jsem to nevzdal a pár obrázků udělal. Podzim je podzim a má svoje kouzlo. 
      Za zády mně hraje ta protivná televize a stále dokola se tam probírají volby do Senátu. Jaképak jsou to volby, patnácti až dvaceti procentní účast - to není žádná účast a podle mně by výsledky takových voleb neměli ani platit. Vůbec, co se stalo s tímto národem, to nechápu. Zapomenout na všechno to, z čeho nám bylo před dvaceti lety na blití, no to nechápu a tentokrát je na blití mně. Někdy si říkám, dobře že jsem už starý a mám to za pár. Žít dalších čtyřicet let pod nadvládou komunistů - děkuji NE !! A pokud jsou Češi takoví přiblblí idioti bez paměti a myslí, že se snad Komouši mohou změnit, inu ať je volí. Dostanou co zaseli. No a je-li tu někdo, kdo se umí poučit ze svých chyb, jsou to právě "BOLŠÁNI". Nemyslím, že příště si nechají vzít z rukou MOC tak lehce. Nenechají.

      To mne přivádí ke snu, který mne onehdá nejen probudil, ale na pár hodin úplně rozhodil. I když to byl jenom sen, ta vize mne vyděsila a do rána, místo spánku, dumal jsem a rozebíral situaci. Ještě ani neproběhly krajské volby. Přesto nemyslím, že sen byl nějakou předzvěstí. I když, možná že to byla reakce na několik vzrušených a MARNÝCH diskuzí s lidmi, které jsem doposud považoval za rozumné. Jejich rozhodnutí nevolit vůbec, nebo volit Komouše, jako vzdor a reakci na NECHUTNÝ ZPŮSOB VLÁDNUTÍ ODééSáků i SOCANŮ. Jako odpověď na korupční aféry a jiné rozkrádání, které hraničí a nebojím se říci že naplňuje, skutkovou podstatu VLASTIZRADY. Nejsem ale tak zpozdilý, abych si myslel, že by bolšáni, pokud dostanou možnost chopit se moci, své šance nevyužili. Kdepak. Jenomže jsem asi hodně špatný diskutér a mé argumenty slabé, protože ty volby opravdu dopadly tak, že v některých krajích budou panovat KOMUNISTI. A až přijde na lámání chleba ve volbách parlamentních? Bože - nechci se dočkat té potupy a hanby. 
      O snu jsem chtěl původně vyprávět podrobně i o okolnostech mého života, které mne přivedly až tam, kde jsem. Nejsem ale schopný a dost zdravý, abych to dokázal najednou. Proto ani nezačnu a nechám si to na příště - to abychom se, Vy i já, mohli těšit na další pokračování - Váš dědaIvan

fotky z dnešního rána, zatím bez nějakých velkých úprav, ale příště, vyvolány z RAWu ....?

JÓ POHÁDKY - TY JÁ RÁD .............

........ nejen pro dobrý konec. I když - těžko říci od jakého věku, od které chvíle života, "mohu" i pohádky z koncem špatným, ba tragickým. Vzdělání v oboru nemám, ba ani pohádky nesbírám, jako Němcová, nebo Hrubín. Co ale dělám celý život, pohádky vnímám. Čtu je, sleduji jejich filmová zpracování a dokážu se jimi dodnes těšit. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že v pohádkách, mimo lidovou moudrost a zkušenost, je obsaženo ještě cosi víc. Něco daleko staršího, ba přímo prastarého. 
            Je to pár dní, vracel jsem se domů v podvečer z neúspěšného fotografování a mezi paneláky překvapilo mne krákání vran. Také se občas nebem přehnalo celé hejno těch krásných a "hrozivých" ptáků. Málem jsem se kvůli nim přerazil na schodech. Jednak proto, že jsem se díval vzhůru a ne na cestu a druhak, nechal jsem se unést a duchem nepřítomen, respektive přítomen poněkud mimo realitu, šlápl jsem do prázdna. I když to prázdno nebylo hlubší než dvacet centimetrů, každý jistě ví, jak to dovede rozhodit chůzi a stabilitu vůbec. Nemít hůl, sletěl bych dozajista po hubě až dolů. Otřesen touto událostí a také tím, že mně nešel z hlavy příběh o sedmero krkavcích, seděl jsem pak doma v zadumání.............

           Nejinak jsem dopadl, když přemýšlel jsem o návštěvě Prahy, o tom co napsat a o čem naopak pomlčet. Také o věku mém, ve vztahu k věku lísky, která roste na zahradě a k stromovému kalendáři vůbec. Tak se mi najednou pospojovaly nitky, od popelčiných oříšků ke starým Keltům a Germánům, jejichž zem dneska obývám a jejichž geny, mimo jiné nosím. Od příběhů, které bych mohl vyprávět já, k příběhům pohádkovým. Také k číslům, která tvoří nedílnou a podle mne nejdůležitější součást pohádek. Za to v mých příbězích žádná čísla nejsou. Alespoň ne tak důležitá, aby bylo nutno se nad nimi zamýšlet. Jo jo, měl jsem toho plnou hlavu.  Navíc, končí léto. Nejen že bych měl přehlédnout stodoly a sýpky, je-li v nich všechno jak má být. Něco dávného a hlubokého mne nutí "dát počet" - něco jako - "až se zima zeptá" - ačkoli nemám žádných stodol, ni sýpek a zima se bude ptát zase jenom mě. 
         Jen ty lískové oříšky. Jen je. No a už jsem zase zpátky. Proč zrovna v lískových oříšcích, potažmo ve třech by se mělo cosi skrývat. "Keltský" stromový kalendář a z něj plynoucí "horoskop", či lépe, povahopis lidí narozených ve znamení ( stínu) toho kterého stromu, určuje vlastnosti člověka. Lépe řečeno přenáší střídavě vlastnosti stromu na člověka a naopak.

         Tady začíná ta "věda", kterou jsem nestudoval a která mi teď chybí. Zajisté, vím že u lísky se to má tak, že každý jeden oříšek je nositelem tajemství, co se obsahu tejká. Šaty ani zbroj jsem sice nikdy nenašel, zato tučný červík není až takovou vzácností. Také může být ořech, plně vyvinutý a vybarvený, docela prázdný, dutý, nebo vyplněný výstelkou, popřípadě i miniaturním jadérkem. 
       Ta trojka, sedmička, dvanáctka nebo čtyřicítka - inu kde ty se vzaly, tu se vzaly, jsou tak, nebo tak obsaženy v každé pohádce a nehrají v ní malou roli. Takové ty úvahy, že jsou to KŘESŤANSKÉ symboly, tak ty já neberu tak docela za fakt. Domnívám se, že pohádky, základ těch dnešních, jsou mnohem starší než Křesťanství. Že jsou to odezvy příběhů skutečných. Ovšem tak starých, že se v nich skrývají "archetypy" dějinných událostí a ta čísla mají nějaký, mně tedy naprosto nepochopitelný, význam. 
        Na druhou stranu jsou tato čísla součástí našeho myšlení, naší kultury, ať chceme nebo ne a ať tomu rozumíme nebo nerozumíme, používáme je neustále, stavíme na nich a počítáme s nimi. Dál jsem se zatím nedostal a moje úvahy tím končí. Nekončí ale moje obliba pohádek. Ani příběhů s koncem dobrým, nebo špatným - rád je čtu a rád je poslouchám.
        Jak to tak po sobě čtu, jasně vidím, že jsem to ani psát nemusel, protože jsem se nikam nedostal. Ani nemohl - protože nic nevím a tom, jak se k problému staví lingvistika, jak historici a jak archeologové - chybí mi, jak už jsem řekl, vzdělání. Co mi nechybí je snění, představy a někdy i hluboké prožívání jak sněného, tak žitého. Ale o takových věcech se jen těžko píše a pokud nenajdu formu, která by moje povídání trošíčku pozvedla z úrovně intimní k poněkud obecnějšímu sdělení, nemohu nic psát, bo se ostýchám.
         Tak - jsem rád, že jsem se alespoň okrajem dotkl něčeho, co mne fascinuje a vážně se těším, že příště to bude - možná, zase o krůček dál.