LETNÍ RÁNO V BRTNÍKÁCH

  Včera i když mně fakt bolelo úplně všechno, rozhodl jsem se že nebudu nic riskovat a využiji léta co nejvíce, dokud trvá. Aby se mně nestalo, jako vloni, že jsem něco odložil o dva dny a léto propásl. Budíka dal jsem na čtvrtou a o hodinu později už mne BUS unášel směr Brtníky.

Růžová od křížku

   Brtníky - to je taková "branka" do českého Švýcarska. Od severu. Mám k té obci dlouhá léta trvající, hluboký i když poněkud rozporný vztah. Jako děti - mladí turisté - jsme právě odtud začínali své objevitelské cesty. Zážitky a dobrodružství v "ZAKÁZANÉM PÁSMU" nosím v paměti dodnes a myslím, že nejsem sám. V okolí Brtníků jsem pochytil první "kapitoly" lesní moudrosti a později to byly právě brtnické skály, kam jsem utíkal před světem. 

Vlčí Hora od severozápadu

    Besina, která ještě nikdy necestovala autobusem, se samozřejmě šprajcla u dveří a musel jsem ji "přenést přes práh" jak nevěstu. Šofér div neupadnul smíchy ze sedačky a nejspíš proto mi zastavil mimo určenou zastávku a vysadil nás na mezi mezi Brtníky a Panským. Očekával jsem nějakou tu mlhu v údolí a těšil se na zajímavé focení, ale kdepak - sluníčko bylo zlaté a tak silné, že než jsem rozbalil vercajk, byly i mlžné náznaky ty tam. No nevadí, vždycky je co fotit.
     Cestou po okraji obce překvapil mne SMÍRČÍ KŘÍŽ. Ačkoli znám Brtníky opravdu dobře a pamatuji doby, kdy stálo mnoho budov, které dnes již neexistují, včetně kostela, o smírčím kříži nic nevím. Taky to může být napodobenina, nebo "konfiskát" odjinud. Rád bych to zjistil a taky si kříž vyfotografoval. Jenomže tam byl pes a to pes, který štěkal. Každý musí uznat, že z toho důvodu nemohl jsem ani fotit, ani se tam nějak ochomejtat. Bylo, přeci-jen, půl šesté ráno a představa, že pes vzbudí celej barák i s okolím, nebyla mi zrovna příjemná. Však se tam ještě vypravím. Zato meze hýřily bylinami a květenou. Pokoušel jsem se o nějaké fotky trav - jenomže se kývaly ve větru jak už tak stébla činívají a tudíž - nic moc.

       Měl jsem také v úmyslu zajít k Vlčímu potoku a udělat si nějaké obrázky dole u mostu. Jistě, jen pokud by nohy dostatečně sloužily. Nezjistil jsem to. Dostal jsem totiž takový vztek na naše "parkové hospodáře" národního typu, že jsem div z kůže nevyletěl. To se potom snad ani fotit nedá. Alespoň já to nedokážu. Musím být nějakým způsobem v pohodě. Ovšem jak zůstat v klidu, když "dobrý hospodář" hned na prahu Národního Parku udělá tak neuvěřitelnou "paseku" z místa, kde posledních třicet let, minimálně, rostly po všechny ty roky krásné hříbky. Smrkové i modráci, poddoubáci i klouzci, masáci i hřib Kříšť. Člověk to nechápe i když se snaží. Takovíhle ochránci můžou na mne přijít, že se pohybuji v ochranném pásmu NP a fotím, či dokonce tábořím. Pošlu je tam kam patří - a ať si každý z čtenářů určí to místo dle vlastního uvážení.
        Jsem mírný člověk, ale ten pohled mne tak rozhodil, že jsem se sebral a šel pomalu zpátky na autobus. Cestou díval jsem se po houbách, ale krom dvou tří růžovek zdál se být les úplně "mrtvý". Sucho. Týden pršelo, alespoň tu a tam, ale v lese to nějak zvlášť vidět není. Fotil jsem náprstníky a slunko v lese, ale nálada byla pryč. Navíc v autobusu málem zlámal jsem si hnáty. Pan šofér někam nejspíš spěchal, neb jel jak blázen - "BRZDA, PLYN" - zatáčky řezal jako "řezník", takže jsem měl co dělat abych udržel foťák, psa a sebe jakž takž ve stoje. No a v Rumburku na křižovatce u "spořitelny" - měli jsme sice volno, ale z boku vletěl nám do cesty jakýsi "sebevrah" a náš BUS, jak byl rozjetej, to na místě "ZAŠLÁP". Letěl jsem vzduchem asi dva metry než jsem se zarazil o nějaké sedačky a odpadkový koš. Naražená ruka, hlava a kolena bolí ještě teď. Inu když se den povede člověk hned ví že konečně  ZAČALO LÉTO.
           

CO TO TU VLÁDNE - 2.

pěkný počasí to máme

          Mohlo by se zdát, že chodím stále dokola a do psaní se mi nechce - nezdá se, je to tak. Dívám se z okna a pozoruji všelijaké ptáčky jak poskakují po větvích zborcené břízy a kdoví co tam hledají. Nemám chuť psát o věcech nehezkých a venkoncem i smutných. Navíc je mi už pár dní hrozně. Lidské tělo je vůbec divně udělané. Jakmile se mi udělá "šoufl" tak nějak "fyzikálně" ihned se přidá i ta druhá část osobnosti. Ta "psychiatrická". To pak bych jen spal a spal a nic do mně není.
         Můj "pracovní pultík" je, z mnoha důvodů, u okna a zády k televizi. Takže se na ni nemohu a hlavně nemusím dívat. Teda pokud nechci. Ale ji slyším a kolikrát se musím silně ovládat abych nevstal a neprohodil ten prokletý "aparát" oknem. Jenže - no nebydlím tu sám - a pak, hrozně rád se dívám na pohádky pro děti. Ne na všechny, samozřejmě, ale stejně..... například včera večer (pěkně z polohy vleže) sledoval jsem již asi po sté ruskou klasiku "MRAZÍK". Teď mě tak napadá a marně počítám v kterém-že roce viděl jsem tento "skvost" po prvé. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když uvedu rok 1967. Takže zhruba 45 let - co všechno se za tu dobu změnilo, vzniklo, zaniklo - kolik mocných a slavných upadlo za ten čas v zapomnění. Stejně, že je to pohádka ruská mi nevadilo nikdy, dokonce ani po okupaci v osmašedesátém a to mi vadilo úplně všechno. Zajímavé je taky to, že ani Rusákům ani bolševikům se za leta letoucí nepodařilo nás přesvědčit, myslím skutečně přesvědčit, abychom přijali za svůj nějaký jejich model žití. A to byli u moci. Myslel jsem si, že naše demokratická tradice je příliš silná, než aby...ále co. Pár let po "REVOLUCI" a ejhle. Bez nucení a nařizování tu u nás funguje "GUBERNÁTORSKÝ" systém i s "GUBERNÁTORY" a se vším co k tomu patří včetně obludné korupce a občasného "vyzmizíkování" odpůrců. Ach jo - pořád se učím.

Nevím jak by se tvářil, kdyby jen tušil

          Nedá se nic dělat, musím odložit domácí oděv a vypravit se do města ("pro šafrán a trochu toho zázvoru - děvenka moje starostlivá") - eech, to byl jen žert. Musím někde koupit cikára a snad i kus chleba, bude-li.
           No vida, pro šafrán a byla z toho docela pěkná, mokrá procházka. (Stejně by mně zajímalo, co to je za auta a co tam na tom "popravišti" pořád dělají. Válí se tam kolem lavičky dost všelikého svinstva, až jsem měl strach pustit Besinu na volno, aby si chudinka něco nebodla do tlapky, nebo nedej bože nesežrala cos nejedlého. Jo jo, dějou se kolem věci.) Na štěstí se i v počasí pod psa dá tu a tam něco nafotit. Například za květinářstvím už dozrává rybíz a říkají, že počasí už má bejt lepší. Jsem zvědavej, jestli se někdo z Kluků zmátoří - že by se třeba vyrazilo něco pěkného, někde u Křinice, nebo u Kamenice..........
            Tak pro dnešek to nechám být a snad zas někdy brzo......... děda      

"CO TO TU VLÁDNE" - (verš z Oni se k sobě tulej - S. Karáska)

      když nevím kam jdu - tak jdu vždycky oklikou.............

jsou věci které mne dokážou naplnit spokojeností

Včera jsem večer, ba až hluboko do noci, nemohl spát, ale ani bdít. To mně někdy "tymojeprášky" dělají. Možná by nějaký lovec "haluzí" zajásal, kdyby ho navštěvovaly takové ty sny - nesny, vidiny - nevidiny, iluzorní rozhovory s velmi podivnými lidmi nebo i nelidmi. Mě to teda spíš drtí. Kdyby se to alespoň dalo zaznamenat, ale to nedá. Nedá se to použít ani později, protože i když si vzpomenu o čem to bylo, v denním světle mi to připadá tak praštěný a mimo, že se tím odmítám zabývat byť i jen teoreticky. Natož o tom psát. Na druhou stranu (všechno má vždycky dvě strany) ta otevřenost, nebo jak to nazvat, mi v "normálním" stavu chybí a často těžce hledám slovo, nebo výraz, který by přesně vyjádřil to co mám na mysli.

jsou věci které mne naplňují bázní

Abych si trochu usnadnil to povídání o politice, či politicích - tedy hlavně o tom kde a v čem to vlastně žijeme, zvolím okliku. Moje oblíbené rčení, neboli "HLÁŠKA" je: " znám bezva zkratku, je to sice dál, ale za to horší cesta." Tohle bude taky taková "zkratka".

jsou podivné předzvěsti

Martina mi dneska vyprávěla docela otřesný příběh klienta, který se dostal do EXEKUČNÍ pasti, je naprosto v prdeli a bez jakékoli naděje na rozumné řešení svého problému. Nemohu tady uvádět podrobnosti, ale co mohu říci je, že člověk je to poctivý, velmi pracovitý, nenáročný a HODNÝ. Snáší tu šílenou bezmoc a beznaděj s úsměvem (i když trochu trpkým) a s vírou, že přece -  když bude hodně, tvrdě a poctivě pracovat, musí se jeho "ÚDĚL" brzy zlepšit. Slovo úděl jsem zvýraznil proto, že on by takový výraz nikdy nepoužil, snad ani tehdy, kdyby věděl co znamená. Píšu o tom proto, že takový člověk, který nikdy nikomu neubližuje a nikdy nikoho nešidí ani nekrade, se jenom díky své poněkud prosté naivitě, dostal do "sraček" a bude trvat hodně dlouho, než se z nich vyhrabe. Ještě roky bude žít z minima, kdy z "ruky do huby" zní jako rajská píseň o přepychu. Mně to přišlo až k pláči nespravedlivé - vždyť znám tolik lidí, kteří jsou všechno jiné, jen ne poctiví, pracovití a hodní. Jejich svědomí (pokud ho mají) je obtíženo mnoha špatnými činy o kterých se ví. Přesto si žijí v přepychu a dostatku, požívají výhod a moci, kterých nabyli velmi, velmi nepoctivě. Ano znám takové a každý někoho podobného také zná. Jak je možné, že gaunerům projde beztrestně téměř všechno, že lidé, kteří by, podle pravidel měli chodit "kanálama" se nám ostatním smějou drze do očí. 

a také podivná podobenství

Tak - konečně jsem se dostal k tomu, o čem vlastně píšu. Protože když člověk uvažuje o tomto fenoménu a vidí problém, má větší či menší potřebu nějak se k tomu "postavit". Nebudu a ani neumím rozebírat celou složitou problematiku - nejsem politolog.  Jen se pokusím vyslovit v několika větách názor na to kde vlastně žiju a co to tu vládne. Rád bych se dobral k nějakému závěru. 
Snad to bude někoho zajímat a doufám také, že své povídání dopíšu....takže příště   děda 

SLIBY - CHYBY - vždy je tady nějaké ALE

    Jak je člověk maličkej proti rozmarům přírody. Psát slíbené "politické" povídání...VČERA ?
No - sotva jsem si k tomu sedl, začalo se chmuřit, brumlalo to v nebi a než jsem všechno povypínal (neb po zlých zkušenostech s místní ČEZosítí tak činím pokaždé, blíží-li se bouře) tak začala docela mela. Bouřka jak malovaná. Vítr cloumal nejen stromy na zahradě, ale chvílema jsem měl dojem, že to chaloupka nevydrží. Vrzalo to a skřípalo až nakonec rána jak z děla a "HUP - RUP" měl jsem plnou zahrádku větví. O tom že začal  vypadávat proud se ani nezmiňuji, bo to je tady normální. Udělali jsme si s mámou černou hodinku. Elektriku nakonec zapnuli až dneska po desáté hodině. Co na to lednička jsem se raději neptal, jen vytřel tu louži. Za ranního světla bylo možno zhodnotit, co všechno bouřka natropila. Pěkné - opravdu.

Z mé břízy ubyl zase notný kus i s rozkošatými větvemi. Jen jak tu hrozbu, visící na větvičce, sundat dolů aniž bych utrpěl úraz. Nebo někdo jiný. Nebo, nedej Bože nějaký automobil, nebo budova. To by bylo řečí......
    Když jsem pak s Besinkou prošel obvyklou trasu - TRAFIKA - SÁMOŠKA - PEKAŘ - bylo mi jasné, že se živel prohnal městem neberouce si servítků. Jistě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř a tak, vyslat kamsi do prostoru pocit vděčnosti.
     Protože dřevorubec (bývalý) obcházel jsem tu naši zlomeninu snad půl hodiny. To proto, abych určil naprosto přesně kde poprvé říznu. Start pilky HUSQARNY -  ještě jeden kontrolní pohled - a přesně vedený řez do té nejnapruženější větve. (Chtěl jsem použít slovo NEJNAŠPRAJCOVANĚJŠÍ - leč nepoužil). Dopadlo to, jak jinak, naprosto výborně a celý ten balík větví i s kusem kmene svalil se přesně tam kam měl a kde nenapáchal větších škod, než bylo nutno. Čeká mě ještě dost práce. Větve i kmen se musí rozřezat na kousky, ovšem ne dnes.
       No prosím - kousek života popsán a kde je tam nějaká politika. Kdepak, jak o něco jde, tak jdou (napadlo mne jenom jedno skutečně výstižné slovo - ovšem nelze použít) stranou a člověk se stará o to, aby byly věci v pořádku a pokud možno na svém místě. Při té příležitosti mne napadá "kacířská" myšlenka. Jestli oni ti politici nebyli původně určeni k tomu, aby se starali, tak nějak ve velkém o to, aby byly věci v pořádku a pokud možno na svém místě. No jestli ano, tak už to dávno všichni zapoměli a mi, teda ti malí a obyčejní máme problém. A to teda VELKEJ. 
Nemám dneska na to abych pokračoval - sil ubývá rychleji a téma, které se rýsuje není lehké. Ani lehké ani jednoduché pro člověka, který nikdy politiku nestudoval a celé toto téma je mu vlastně docela cizí. Připadám si jako poutník který se ocitl po prsa v kopřivách a sotva lze očekávat, že mne vytáhne z bryndy zase nějaká přírodní událost.
inu a pod čarou, jak se říká, měl bych jednu připomínku, snad i prosbu ke čtenářům tohoto BLOGU - překonejte odpor k registraci a komentujte přečtené a ovšem i názor na obrázky mne zajímá. Víte ono bez zpětné vazby se cokoli špatně dělá - možná to dokonce platí i o té politice.                                                                                         děda
     

KOLEM KAŠE PO ŠPIČKÁCH

          Nejprve je potřeba zanadávat na počasí.Protože když je psí, chce náš pes ven. Když jsem se psem venku, nemůžu sedět u computeru. Když nesedím u computeru, je snáď jasný, že nepíšu žádné povídání. Tím méně obrázkové. Protože obrázky se dělají, většinou, za počasí pěkného. Tak.
           Zaslechl jsem tu a tam názor, že bych měl (nejspíš pro svou minulost) psát o "POLITICE" - tedy, pokud jsem dobře rozuměl, glosovat politické dění. Tak přátelé......to teda kurva ani náhodou. Neříkám, že tu a tam na něco nenarazím - teda jako že učiním narážku - ale nikdo po mně nemůže chtít abych, zatím co si ostatní píšou o tom jak a čím fotografují, brodil se po krk ve sračkách. No ano, používat eufemismy není, myslím, na místě. A taky není na místě dělat si nějaké velké naděje že se to změní. Není kouzelných proutků, ani prstenů.......Bohu žel.
            Ráno, cestou do trafiky uviděl jsem pod stříbrnými smrky podivnou "postýlku" z větviček a lupení. Tři malé mrtvé straky. Nejspíš vypadly z hnízda předevčírem v noci. Vítr na to byl silný dost a dost. Nějaké dítě, nejspíš, jim ustlalo pod lupen Černého kořenu. Vyfotil jsem si tu scénu a pomyslel na to, jak blízko k sobě má lože a hrob. Nebo jak daleko. Záleží na tom jak a odkud se díváme. 
            Přes poledne šli jsme s Besinkou do lesa trochu se projít a taky zjistit, zda čirou náhodou nevyrostly nějaké houby. Nevyrostly - alespoň ne jedlé. Jen několik krásně žlutých holubinek. Ale jak každý ví -"jedna holubinka léto nedělá" - Žádné houby, žádné fotky, ostatně nešli jsme daleko, bo se musím šetřit na zítřek.
            Venku je zase černota a leje - jen doufám, že se někde u Brtníků neroztočí tornádo a nesmete nějaké ty domy. Je to stejně na pováženou - jsem na světě přes šedesát let a celou tu dlouhou dobu se něco takového jako tornádo, u nás v Čechách neukázalo. Ostatně je toho víc, mnohem víc, co nebylo slýcháno a co nebylo vídáno v této zemi. Jaká podivná změna a teď nemluvím o počasí. Mluvím o lidech, o občanech, o potomcích různých PRAOTCŮ, kteří zde po staletí žijí. Když ke mně dorazí zpráva o nějaké další ARBITRÁŽI, kterou vede nějaký Čech proti českému státu, proti vlastní zemi, je mi zle. Víc než zle. A ještě hůř se cítím, když ten NĚKDO činí tak za "MRZKÝ GROŠ" ve službách cizí země. Všichni ti lidé by měli stát před soudem, alespoň před morálním soudem. Před soudem svědomí.
           Jistě, "božská" Helenka si jistě ve spojení se špeciálisty z USA vysoudí nějaké ty miliony korun, protože za bolševika nenahrabala dost a po "revoluci" to taky nebyla žádná sláva. Tak co by se na ni národ nesložil.
           Je těch průserů daleko víc, ale nechci o nich psát. Chci psát hezky o hezkých věcech. Rád bych roznášel trochu té radosti a ne jako různé Majly, co mně občas chodí. Ano, jistě, informují mne o všelikých nepravostech různých politiků, vlády a tak podobně. Dávají mi na vědomí, že to či ono je těžce v nepořádku. Jako bych to snad nevěděl, nebo neviděl. Dobrá, jak se mi to jeví a jak se mi to v hlavě točí, nezbude než opravdu napsat nějak "jakoby" o věcech politických - ovšem až příště, nejspíš zítra......děda.           

KTERAK JSEM NEVYFOTIL MĚSÍCE ZATMĚNÍ

   Není nad to, když se člověk nebojí mít vlastní názor.

 tiše a stranou roste křehká krása

A protože můj názor na STÁVKU je tak jednoznačný a celá situace mne tak neskutečně vytáčí, nemohl jsem prakticky, již od úterního rána, mezi lidi. Nemám rád konflikty. Hlavně, celý problém téhle země je tak veliký a tak málo v obecném povědomí, že by bylo nutné nejprve tento NÁROD řádně a hlavně pravdivě seznámit se situací ve které se nachází a teprve potom jej nechat rozhodnout, zda a s jakými nástroji vyrazí do ulic. Zkrátka a dobře jsem se na útěku před "BLBOSTÍ"  a neskrývanou ZLOBOU upnul na myšlenku vyfotografovat velké a "památné" zatmění měsíce a dát na faceboku do placu. Celé úterý jsem vymýšlel místo odkud by byl nejlepší výhled na jihovýchodní obzor. Později, někdy večer jsem všechny destinace, jednu po druhé zavrhl. Ne snad že by byly špatné. Naopak, ideální, jenže pro moje skoro chromé nohy nedostupné. A to i v případě, že by se našel kamarád, který by byl ochoten vzít auto, zajet co nejdál pod kopec a strávit část středeční noci tím, že se bude dívat jak zoufale "fixíruju" mraky na obzoru. Zjišťuji totiž, že ani na menší kopec než je Klíč, nebo Luž, nevylezu.
Darmo mluvit.

Luž, dominující. 

Ve středu večer bylo naprosto jasné, že se fotit nebude. Mraky se thály po celém východním i jižním obzoru a to tak, že nemohlo být pochyb. Je to schválnost. Nějaká vyšší moc mi jasně dává na srozuměnou. "Tudy ne chlapče". Ach jo.........

Ale stejně, schválnost - neschválnost, v půl deváté večer pobral jsem "vercajk" a ověšen jak "vánoční stromeček" s Besinkou po boku vyfuněl jsem na STRÁŽÁK - co kdyby, že. Na východní straně (nad vlekem) rozbalil jsem nožičky, namontoval aparáty, nastavil hodnoty, vyzkoušel a zapálil si cikaretu. Čekání - čekání a čekání. Pomyšlení, že tam za tou nevýraznou, šedou oponou se odehrává něco neobvyklého a možná i krásného - no nadskakoval jsem nervozitou a vzteky. Ještě že se na mé vyhlídce začali scházet další adepti zachycení měsíčního zázraku. Povídali jsme si, naši psi si hráli a pobíhali a mraky - MRAKY - potvory. Místo aby se po setmění začaly rozplývat a mizet, stoupaly stále víš nad obzor. No toto - před jedenáctou jsem to zabalil. Přestal jsem věřit a to byla chyba. Vždycky je chyba PŘESTAT VĚŘIT.....
Další poučení. Dobelhal jsem se domů a již cestou mi bylo jasné že jsem měl zůstat na kopci. Mezi paneláky jsem občas zahlédl tu matnou skvrnu a spěchal, co mi francouzská hůl stačila, abych se dostal někam na místo s výhledem. No dopadlo to výborně.......atd. jak zpívá jistý křeček. Došel jsem domů, odložil většinu vybavení, popadl kompaktík a stativ a do druhé ruky krabici s vínem. Na štěstí je od nás na oblohu vidět - i když.....
Fotografoval jsem na "noční scenérii" nic jiného se dělat nedalo. Sony, no prostě na rychlovky, jako tato, není zrcadlovka  vhodná. Nejspíš proto, že s jejím ovládáním a nastavením mám zatím obtíže, začátečnického typu.

Zatmění blížilo se již ke svému závěru, mraky stále táhly oblohou a střídavě zakrývaly měsíc. Navíc ta mlhovina nebo co. Jo jo - snímky nestojí za nic, nebo alespoň ne za mnoho. Každý fotograf ví, že kde nic není, ani FOTOSHOP nebere. Tak snad jen pro ilustraci pár obrázků. Pro mne to byla taková malá lekce - a snad ani nebyla o focení. Za zády mele nějaká redaktorka TV zpravodajství o průběhu stávky a o tom, jak na kohosi házejí ovoce a zeleninu. No k nám by přes plot mohl někdo hodit třeba selátko - nebo jehňátko. PRO ZMĚNU   - tak zase někdy -   DĚDA.

TO CHCE KLID

Říká se o mně, že jsem "kliďas".  Inu něco na tom je a většinou jsem docela vyrovnaný a klidný. Co mne ale dostane a co nesnáším je BEZMOCNOST. Ať je to jen pocit nebo skutečná bezmoc, vždycky mně dostane. Je to asi dané letorou - nebo-li povahou. Mojí první reakcí na bezmoc je vztek. Velký vztek, který hledá okamžité vybití. Samozřejmě, naučil jsem se ovládnout ten první nápor.....jinak bych už dávno nebyl. Jenomže tělo, nebo hlava, co já vím, se s tou negativní emocí musí nějak vyrovnat. Nejčastěji pláčem. Z bláta do louže, od zdi - ke zdi. Asi to jinak neumí. Teda ten můj. Nejsem žádný Jung ani Klíma a tak si nejsem jistý jak to mají ostatní lidi, ale předpokládám že každý jinak. Konečně proč jinak bych o tom psal.
Je takové rčení:  "to chce klid" - mi ho máme většinou spojené s kresbou ladovského typu. No, viděli jsme, alespoň jednou, ten výtvor všichni, víme co představuje. Intelektuální úroveň ponechme stranou, o tom není řeč. Jde o to zda jsou ta slova dostatečně pravdivá. Já totiž nemám rád "hesla", která tváříce se "moudře" mají za úkol pouze omlouvat naše sobectví. Naši neochotu a lenost, naši zbabělost. Schovat se za slova předstírající že jsou oním "SELSKÝM ROZUMEM", na který bychom se měli nejspíše spolehnout a dát. Lhostejný člověk má vždy po ruce jedno až dvě rčení, typu:
   "NEHAS CO TĚ NEPÁLÍ" nebo: "KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK BUDE PO ZÁSLUZE POTRESTÁN". Jasně, za každým takovým rčením je jistá,něčí, zkušenost. Ale vydávat je za obecné pravdy?.....Nemám je prostě rád a lidi, kteří je používají a dle nich žijí, taky ne.
Ovšem potřeba klidu, jeho zachování, to je jiná káva. Bez schopnosti se zklidnit ve chvíli, kdy to s člověkem mává a emoce jsou na pochodu, byly by kriminály a márnice permanentně přeplněné. A to nemluvím o klidu ve vypjatých situacích různých katastrof a neštěstí. Lidé jsou různí a reagují tím pádem různě. Já, jak už jsem říkal, se uklidnit dokážu a většinu situací zvládám s klidem. I když, no někdy ten pohárek přeteče, ale to jsou výjimky. Pak je tu další věc. Co potom. Jasně, ovládnu se, zklidním "hormon", nezmatkuju. Jenže to napětí, ten adrenalin - to se jen tak neztratí. "Situace" pomine, člověk je sám se sebou a musí si to uvnitř nějak přebrat a musí, byť dodatečně, reagovat.

  Jsem už na světě docela dlouho a během času jsem si tyhle "věci" řešil všelijak. A když o tom přemýšlím, tak mnohdy spíš všelijak, než řešil. Hlavně jsem to v sobě dusil a ukládal. Když už toho bylo moc, odcházel jsem do lesů. Do PŘÍRODY. Není to špatný způsob. Dneska můžu s klidem říci že je to způsob dobrý. Příroda je naše původně PŘIROZENÉ prostředí a bez ohledu na to jak se k ní chováme, jsme stále její součástí. Když na tohle člověk přistoupí tak, při trošce tréningu, dostane tolik klidu, pohody a síly, kolik jen může potřebovat.

Chtělo by se říci že se stářím přichází moudrost a zklidnění. No nevím nakolik je tato rozšířená představa pravdivá, ale u mně to nějak nefunguje. Buď nestárnu a nebo je to celé blbost. Po moudrosti, která by byla kvalitativně, nebo alespoň kvantitativně jiná, než před dvaceti lety, ani památky a o celkovém zklidnění taky nemůže být řeč. Naopak. Věcí které mne serou, co serou, které mne přímo drtí je čím dál víc. Velice často mne pocit bezmoci a z toho pramenícího vzteku neopouští celé dny. Od Božího rána do noci. Důvodů, ale co, o důvodech bych popsal celé stránky. To všechno je pravou příčinou, proč tak zarputile fotografuji. Ne že by příroda ztratila svoji kouzelnou moc, ale už nejsem sto zmizet třeba na týden do lesa a být tam jen sám se sebou. Při fotografování se mi dostává podobného daru. Radost a klid. KLÍDEK v duši. Veliká škoda je, že jsem nezačal fotit dřív. Jednak bych si asi ušetřil žaludeční vředy, ale hlavně bych to již uměl. Nemusel bych tolik pospíchat s učením. Každá "práce", má-li být co k čemu, se musí umět. A protože jsem dospěl do stádia, kdy mám silnou potřebu se o výsledky svého snažení dělit, vadí mi má nedokonalost. Pracuji na tom a jen doufám, že jednou dosáhnu takového stupně dokonalosti, abych mohl alespoň část té radosti a klidu, které dostávám při focení já, předat ještě dalším lidem. Aby, když už to všechno co se děje kolem jim nedá spát a lomcuje jimi bezmocný vztek, potěšili své oči a taky duši pěkným obrázkem. Aby opět nabyli vnitřního klidu. Ano, klid a pozitivní myšlení - to potřebujeme všichni..............

K JEDNOSMĚRCE - DODATEK - DODATKU

     

P.S. CELÉ JE TO NĚJAKÉ ZMATENÉ - ODSTAVCE NA PŘESKÁČKU NEBO DOKONCE ÚPLNĚ CHYBÍ A TO JSEM RÁD   ŽE TO VŮBEC DOPADLO ALESPOŇ TAKHLE - HRŮZA - POKUD BY TO TAKHLE MĚLO JÍT DÁL......ACH JO. děda

No tak toto již přesahuje všechny meze.Vždyť tento dodatek píšu jen proto, že mi zmizel text, přesněji velká většina textu o JEDNOSMĚRKÁCH. No a sotva jsem se trochu dostal k tomu, abych uvedl záležitost do pořádku - ZMIZÍ MNĚ TO ZASE!!!!! To je opravdu nad moje síly. Nejsem žádnej profesionální spísovatel a potřetí to nedokážu. Ani přibližně a ani náhodou. Kašlu na to. Je-li toto jednoduchý prostředek ke psaní textů a následnému vložení fotografií. Tak to tedy není. A nebo je, ale také jednoduše můžete přijít o plody mnohahodinové práce, nehledě na to, že podruhé už nikdy nic nenapíšu stejně (dobře). Takže místo aby si člověk uspořil práci, musí si stejně vypracovat koncept, napsat si všechno na papír a pak....pak teprve vložit do té protivné a záludné plechovky (míněn osobní počítač) aby posléze, bude-li mu štěstí přát - mohlo to lehké a nezávazné povídání dál......

Inu...blíží se bouřka a musím to stejně vypnout - pokračování příště.
PŘÍŠTĚ - to příště je tu, večer po bouřce, vzduch svěží, záda bolí docela snesitelně a po obrazovce monitoru lezou hmyzáci až občas nevidím co píšu. 


Člověk si někdy připadá jako ve slepé uličce - neví kudy dál. O tom ale nepíšu . Když dojdu ke zdi tak ji buď prorazím hlavou (když jsem byl mladší, byla to moje oblíbená kratochvíle), a nebo se otočím na patě a vrátím se tam odkud jsem přišel. Navíc se cestou určitě najdou nějaké málo používané vchody, schodiště ke sklepu a podobné odbočky, které zavedou zvídavého chodce do míst, o kterých neměl doposud ani potuchy že existují.                                                                                                                                                                                                                                         

Naopak v jednosměrce se nesmí nic víc, než pokračovat stále kupředu. K cíli. Pokud je to cíl určený, stanovený někým jiným - je to na pováženou. Sice nejsou nikde žádné zdi a hlava tolik netrpí, ale ta šílená jednotvárnost. 
Co se dalo dělat - postavil jsem stativ do půlmetrové trávy u cesty, pustil Besinku ať se proběhne a čekal na tu chvíli. Je to nádhera, když SLUNCE skrze opar na obzoru, začne vystrkovat "růžky".

Taky je zajímavé jak se v tu chvíli mění barva nebe a krajiny. Taky ve foťáku se dějou "věci". Takové vstávání jistě stojí za to. Zapoměl jsem na čas, na tajemné auto i na psa. Domů jsem přišel o půl sedmé - akorát čas na kafíčko a kus toho chleba s povidly.
Oběd zbyl od soboty a tudíž času hromada. Fotografií na úpravu taky bylo víc než dost. Martina, moje dobrá žena, byla totiž v sobotu na podnikovém zájezdě. Stejně - představte si to. Z Rumburka vyjede ráno autobus plný "SPOŘITELNÍCH BAB" aby v Praze nasedly na loď a tam, po čas plavby Prahou tam a zpět "JEDLY, PILY, POVÍDALY - DOBROU VŮLI SPOLU MĚLY". Po třech hodinách znovu autobus a hajdy domů. ( i když to nejsou moje fotky, nějaké zařazuji pro ilustraci) Taky vlastně jedna z jednosměrek.

Odpoledne pozval nás Náčelník na zahrádku. Něco ugrilovat, popít piva i vína s přáteli. Také ochutnat řeckých špecialit a pohovořit. Nebo pomlčet. Clubouda je místo setkávání, nikoli však jednosměrka. To ani náhodou. 
Fotil jsem kompaktíkem, ale bylo moc silné, odpolední slunce a nějak moc se nedařilo. Taky se mi klepaly ruce nějak víc než jindy. Nicméně se mi nejspíš podařilo zachytit něco velice pozitivního. Toto setkání bylo oslavou nejen přátelství, dobrého jídla a pití, ale také oslavou mateřství a rodičovství. 
Prožít takovou neděli - toť čirá radost.......a s jednosměrkama, s těma jděte někam.... :-)

JEDNOSMĚRKA

K úvaze o  "jednosměrkách"  v životě přivedla mne před časem fotografie tančících a hlučících "HÁREKRIŠŇÁKŮ", kterou jsem pořídil na rumburské ulici. To ta značka. Všiml jsem si až při úpravě fotografií, jak krásně dominuje celému výjevu. Náhoda, samozřejmě, ale co už není v životě našem dílem náhody? Jistě, konání samotné je řízeno vůlí, ale popudem k němu bývá velice často náhoda a konec konců i výsledek nebývá vždy přímo úměrný vůli a úsilí...........
Dneska při návratu z nákupu housek a psího "žrádla", pozorovali jsme s Besinkou výjev, který mne utvrdil v přesvědčení, že vlastnit automobil jako člen "širší" rodiny je "holé" neštěstí. Bylo ještě svěží ráno ale zde bouřily emoce negativního typu. Kdo kde bude sedět a kdo bude mít na klíně sazenice rajčat pro tetu? Místo radosti z letního dne a z cesty na venkov - nevraživá nevůle a nadávky ukryté v jízlivé zdvořilosti.....naštěstí se Besinka zajímala o jakési očuchávání a sledování psích poselství opodál, takže nevím jak to dopadlo. Ale stačilo mi to. Opět jednou jsem pocítil štěstí z toho, že něco nevlastním. A také přiměla mne tato malá příhoda k tomu, že jsem překonal lenost a začal konečně psát o těch jednosměrkách.
Jednosměrka - očima uživatelů a účastníků silničního provozu - je věc jasná, srozumitelná a mnohdy užitečná. Obecněji a hlavně v mé představě je to ulice - cesta - která vede jenom jedním směrem. Tím určitým a jednoznačně určeným. Značkou. Příkazem.
Mnohokrát jsem se pozastavil nad tím, kolik jednosměrných "cest" je na nás nachystáno, kolik se jich neustále chystá a, a to v neposlední řadě, kolik z nás se zcela dobrovolně na takovou "cestu" vydává. Nikdo by si neměl dělat iluze. Všeliká "HNUTÍ" byť nabízí cestu plnou štěstí, poznání, pravdy a svobody - lžou. Buď omylem, nebo zcela programově