Kdyby mi před pěti, šesti lety, někdo vyprávěl o tom, jak budu prožívat počátek roku 2013, jaké priority budu mít a čím se budu zabývat v myšlenkách a čím v praxi, nedůvěřivě bych takového "proroka" poslal do patřičných míst. Také bych se, někde uvnitř, velice polekal.
No vida, je jaro Léta Páně 2013 a ani ta nejšílenější "zahulená" vize, nedostihla by skutečnost. Nejpodivnější je, že mně to všechno ani nepřipadá divné. Možná proto, že nic se neděje naráz a tak byl čas přivyknout. Když mne někdy zmáhá chandra a depka z toho, že "JÁ, TRAMPÍK A TULÁK, KTERÝ MĚL REPUBLIKU PROCHOZENOU A EVROPU VÝCHODNÍHO TYPU PROJEŽDĚNOU STOPEM, KTERÝ V DEVĚTAPADESÁTI VYŠPLHAL S KAMARÁDY NA TRIGLAV A PRO KTERÉHO UJÍT PATNÁCT KILOMETRŮ TAM, VYFOTIT A ZASE DOJÍT ZPÁTKY, NEBYL PROBLÉM", najednou mám velikou potíž dojít doma na záchod a venku - jen na vozejku. Když pomyšlení, že už nikdy nebudu se brouzdat podzimním lesem a sbírat houby, mne dožene k pláči a to k pláči hořkému - vždycky mám sílu narovnat hřbet, i když jenom ten vnitřní. Nejspíš je to tím, že bolesti, které k tomu patří, mám již pomalu třicet let a že, i když jsem nevěděl o co jde, připravovalo se cosi uvnitř mně na chvíli, kdy to "praskne" a dožene mne choroba.
Moc rád bych dokázal už jednou provždy, nemluvit o chorobě, ani o tom jak nemůžu tohle, nebo onohle - opravdu. Potíž je v tom počasí, nejspíš. Až se venku zazelená a nebude všude plno marastu a špinavých zbytků sněhu, tak věřím, že se pozvednu jako ten divnej pták z Haryho Pottera a že ta vyhořelost prostě zmizí. No - uvidím. Je mně jasné, že takhle bych přišel o všechny čtenáře - ostatně i tak Vás nejspíš mnoho nezbylo.
Tak. Další věc, která mne docela trápí, má souvislost s tím, o čem se chystám už dva týdny napsat. Stalo se, že jedna moje soutěžní fotografie, díky "hlasování" čtenářů, nebo lépe, díky velmi kladnému hodnocení ostatních účastníků soutěže Fotograf Roku, vyhrála a stala se tak FOTOGRAFIÍ ROKU. Inu, nevím jak pro koho, ale pro mne, naprostého laika a amatéra, je to důvod nejen k radosti a pýše, ale také k vážnému zamyšlení. Jde o náhodu? Nejspíš ne. Má tedy cenu jít za tím cílem a vyhledávat neobvyklé přírodní scenérie, ozvláštněné světlem a počasím. Vím ale, že při mém zdravotním stavu jest to cíl PRAKTICKY NEDOSAŽITELNÝ. Ale co, to mne koneckonců netrápí až tak. Chtěl bych napsat o mé návštěvě Prahy, o tom slavném dni, kdy šéfredaktor časopisu FotoVideo pan R. Stáhlich veřejně vyhlásil moje "KRKAVČÍ SKÁLY" Fotografií roku. Jenomže, co mohu skutečně napsat a o čem mám pomlčet, abych třeba neublížil.? Ne každý člověk je rád, když se o něm píše, aniž by měl možnost ovlivnit psané. Zrovna tak zástupce a šéf instituce, jako je Odborný časopis, nemusí být nadšením bez sebe, když se dočte o tom, že je mi zcela zjevné to, o čem se nemluví, ba ani nenaznačuje.
Proto si nechám tyto myšlenky pro sebe a den, pro mne zcela výjimečný, popíši co možno nejstručněji a hlavně příště.Tak tak - ono bude lepší, když nechám pro dnešek psaní. Budu mít alespoň důvod vrátit se sem co nejdříve.
Kdo je na Facebooku, ten konečně ví v čem je pes, když ne zakopaný, tedy alespoň ukrytý. Popisuji prakticky denně svůj "STAV" včetně foto doprovodu a motivace psát ještě někde něco a vybírat k tomu fotky se prostě ztrácí.
No nic, končím pro dnešek a těším se - zas NĚKDY DědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat