EXPEDICE PIFKA (kterak se z lužanský pivnice dostat až na vrchol)

musím předeslat, že tento text byl již uveřejněn na Máriově Blogu www.nacestach.net. je to můj text a proto tak.

Pivo se pije a řeči se vedou. U piva. A hecy a kecy, jak taky jinak. Člověk se holedbá a v opilecké pýše leccos řekne: "to já kdyby...na ten Triglav....no to si vytetuj..." A byl tu nápad. Jen ho realizovat. Nakonec, hecujíce jeden druhého, jsme opravdu vyrazili.

Já, tedy DĚDA, MÁRIO, NÁČELNÍK a Magister KELLY. Jednou ráno jsme naskákali do Máriova ERESA a juž....Kdybychom jen zčásti tušili co nás čeká, no nevím. Leč rukavice byla hozena, sebrána. ... a CHLAP, i když kňučí, se "kurva" nevzdává.

Ostatně cesta autem pod vedením zkušeného cestovatele Mária nebyla až tak dramatická (neberu-li v potaz takové prkotiny, jako požár obilného pole, píchlé pivo, nebo úplně vylízanou rakouskou celnici bez smyslu pro humor). Teprve když jsme druhého dne dopoledne, po bohaté snídani, plni optimismu a samá srandička, započali první etapu výstupu na Triglav, začali jsme tušit.

Počasí víc než letní a převýšení 780 m. na dva kyláky délky. No něco.! To ovšem byl teprve začátek a humor nás opouštěl jen chvílema. Došli jsme k prvnímu jezeru. Odpočinek. Dalších několik hodin pochodu tentokrát už ne tak strmých - a pořád nálada jedna A. Když jsem ale, kolem osmé večer, sešel z pravé cesty a expedice díky tomu zabloudila a hledala místo ke spánku ve skalnaté pustině tak asi 2200m/n.m. skřípalo to kolem mne (že by chrup?) Ale štěstí se drží odvážných a nám přálo vrchovatě. Nejen že jsme se královsky vyspali v travnatém ďolíčku (vítr, nevítr), ještě jsme každej ušetřili 20 éček, což taky není k zahození. Ráno bylo líbezné, hory krásné a cesta, tedy spíš necesta, strašná. S přibývající výškou a teplotou prchaly síly z těla a to jsme cíl cesty zahlédli jen zdálky a na půl oka. Věřím, že nejeden z nás by nejradši odešel někam na pivo, místo plahočení se do štěrkovýho kopce - cha chá - jenže vono fakt nebylo kam. Nakonec jsme došplhali až  "TĚSNĚ" pod Triglav, taková chaloupka tam byla a ovečky a VEPŘOVKA bez chleba, no prostě pohoda veliká a po nějakém tom vodpočinku jsme šli konečně na věc.

Já vím, že tam leze denně několik desítek lidí, že rumburskej gimpl tam rok co rok pořádá "procesí", jenže to jsou otužilí mladý lidi, pro které lození po kopcích jest koníčkem. Kdežto členové expedice Pifka zocelení toliko vzpíráním malých, nebo velkých piv, ošlehaní kouřem doutníků a zvyklí dvakrát denně na teplou stravu, museli tentokrát šáhnout opravdu až ke dnu svých sil a to nejen těla, ale a u mne především těch "psychiatrických". Když jsem totiž uviděl, a utéct nebylo lze, kam musím lézt, udělalo se mi schouffel od nohou. Chtěl jsem to vážně vzdát. Nerad to říkám, ale když kolem mne, cestou z vrcholku, prošly dvě paní velmi středního věku, zastyděl jsem se a pokračoval. To jsem ještě nevěděl o tom, že až se budeme za soumraku vracet do nižších poloh, potkáme jedenaosmdesátiletého dědka s hůlkama, jak pohvizdujíce-si šlape do  kopce, který mi jen s největším sebezapřením slézali.

Zkrátka a dobře, dobyli jsme TRIGLAV a dobře nám tak. Ten zážitek a pocit a panorámata už za nějakou tu štrapáci stojí. Taky není k zahození se něco dozvědět....o sobě, o druhých a o tom, že lidské rezervy.........

Ten odpočinek u moře v Chorvatsku byl zasloužený a krásný - leč o něm se mi určitě zdát nebude.

Musím ještě něco podotknout: celá tato událost se odehrála v roce 2007. Na úplném začátku mého fotografování. Zároveň, ale to jsem ještě netušil, na úplném konci mého dobývání vrcholků hor a vůbec nějakého většího chození......astrocitom v míše nejen bolí, ale také občas vypíná nohy.