JÓ POHÁDKY - TY JÁ RÁD .............

........ nejen pro dobrý konec. I když - těžko říci od jakého věku, od které chvíle života, "mohu" i pohádky z koncem špatným, ba tragickým. Vzdělání v oboru nemám, ba ani pohádky nesbírám, jako Němcová, nebo Hrubín. Co ale dělám celý život, pohádky vnímám. Čtu je, sleduji jejich filmová zpracování a dokážu se jimi dodnes těšit. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že v pohádkách, mimo lidovou moudrost a zkušenost, je obsaženo ještě cosi víc. Něco daleko staršího, ba přímo prastarého. 
            Je to pár dní, vracel jsem se domů v podvečer z neúspěšného fotografování a mezi paneláky překvapilo mne krákání vran. Také se občas nebem přehnalo celé hejno těch krásných a "hrozivých" ptáků. Málem jsem se kvůli nim přerazil na schodech. Jednak proto, že jsem se díval vzhůru a ne na cestu a druhak, nechal jsem se unést a duchem nepřítomen, respektive přítomen poněkud mimo realitu, šlápl jsem do prázdna. I když to prázdno nebylo hlubší než dvacet centimetrů, každý jistě ví, jak to dovede rozhodit chůzi a stabilitu vůbec. Nemít hůl, sletěl bych dozajista po hubě až dolů. Otřesen touto událostí a také tím, že mně nešel z hlavy příběh o sedmero krkavcích, seděl jsem pak doma v zadumání.............

           Nejinak jsem dopadl, když přemýšlel jsem o návštěvě Prahy, o tom co napsat a o čem naopak pomlčet. Také o věku mém, ve vztahu k věku lísky, která roste na zahradě a k stromovému kalendáři vůbec. Tak se mi najednou pospojovaly nitky, od popelčiných oříšků ke starým Keltům a Germánům, jejichž zem dneska obývám a jejichž geny, mimo jiné nosím. Od příběhů, které bych mohl vyprávět já, k příběhům pohádkovým. Také k číslům, která tvoří nedílnou a podle mne nejdůležitější součást pohádek. Za to v mých příbězích žádná čísla nejsou. Alespoň ne tak důležitá, aby bylo nutno se nad nimi zamýšlet. Jo jo, měl jsem toho plnou hlavu.  Navíc, končí léto. Nejen že bych měl přehlédnout stodoly a sýpky, je-li v nich všechno jak má být. Něco dávného a hlubokého mne nutí "dát počet" - něco jako - "až se zima zeptá" - ačkoli nemám žádných stodol, ni sýpek a zima se bude ptát zase jenom mě. 
         Jen ty lískové oříšky. Jen je. No a už jsem zase zpátky. Proč zrovna v lískových oříšcích, potažmo ve třech by se mělo cosi skrývat. "Keltský" stromový kalendář a z něj plynoucí "horoskop", či lépe, povahopis lidí narozených ve znamení ( stínu) toho kterého stromu, určuje vlastnosti člověka. Lépe řečeno přenáší střídavě vlastnosti stromu na člověka a naopak.

         Tady začíná ta "věda", kterou jsem nestudoval a která mi teď chybí. Zajisté, vím že u lísky se to má tak, že každý jeden oříšek je nositelem tajemství, co se obsahu tejká. Šaty ani zbroj jsem sice nikdy nenašel, zato tučný červík není až takovou vzácností. Také může být ořech, plně vyvinutý a vybarvený, docela prázdný, dutý, nebo vyplněný výstelkou, popřípadě i miniaturním jadérkem. 
       Ta trojka, sedmička, dvanáctka nebo čtyřicítka - inu kde ty se vzaly, tu se vzaly, jsou tak, nebo tak obsaženy v každé pohádce a nehrají v ní malou roli. Takové ty úvahy, že jsou to KŘESŤANSKÉ symboly, tak ty já neberu tak docela za fakt. Domnívám se, že pohádky, základ těch dnešních, jsou mnohem starší než Křesťanství. Že jsou to odezvy příběhů skutečných. Ovšem tak starých, že se v nich skrývají "archetypy" dějinných událostí a ta čísla mají nějaký, mně tedy naprosto nepochopitelný, význam. 
        Na druhou stranu jsou tato čísla součástí našeho myšlení, naší kultury, ať chceme nebo ne a ať tomu rozumíme nebo nerozumíme, používáme je neustále, stavíme na nich a počítáme s nimi. Dál jsem se zatím nedostal a moje úvahy tím končí. Nekončí ale moje obliba pohádek. Ani příběhů s koncem dobrým, nebo špatným - rád je čtu a rád je poslouchám.
        Jak to tak po sobě čtu, jasně vidím, že jsem to ani psát nemusel, protože jsem se nikam nedostal. Ani nemohl - protože nic nevím a tom, jak se k problému staví lingvistika, jak historici a jak archeologové - chybí mi, jak už jsem řekl, vzdělání. Co mi nechybí je snění, představy a někdy i hluboké prožívání jak sněného, tak žitého. Ale o takových věcech se jen těžko píše a pokud nenajdu formu, která by moje povídání trošíčku pozvedla z úrovně intimní k poněkud obecnějšímu sdělení, nemohu nic psát, bo se ostýchám.
         Tak - jsem rád, že jsem se alespoň okrajem dotkl něčeho, co mne fascinuje a vážně se těším, že příště to bude - možná, zase o krůček dál.