řekne-li se to takhle, není to ono. Kdežto pan Komárek mohl si klidně dovolit prohlásit to dnes již slavné: "chčije a chčije". Obávám se jen, že ten pan SERVR, nebo NĚKDO PODOBNÝ, nesmíří se s tím, že používám slova "sprostá" a tudíž nepovolená a při ukládání do paměti ta slova prostě nepřijme a nebo, k mojí smůle, nepřijme celý odstavec. Bojím se dokonce, že pokud nedám si na to pozor, vyloučí mne z řad BLOGERŮ a já, náhle vypuzen ze společenství, bídně zahynu.
Tak, tak - když člověk, aniž si je vědom nebezpečenství, která číhají na cestě k poznání a sebepoznání, spustí se s něčím tak záhadným a nepochopitelným, jako je INTERNET a mnohé jeho odrůdy a odnože, neměl by se divit, že je zčistajasna omezován a "OTESÁVÁN" nenápadně do tvaru a podoby, která se pohodlně vejde a nikde nevyčnívá z FORMY.
Jasně - jsou to jen nuly a křížky - nebo co. Univerzální, globálně přeložitelné a tudíž všem srozumitelné nuly a křížky, převlečené ovšem do "OBRAZŮ". No jo, aby to tak bylo a fungovalo ve všech případech, musí se i vyjadřovací jazyk a tudíž i myšlení, stát univerzálním a globálně přeložitelným. Pod rouškou zjednodušení, pokouší se ten podivný a tajemný systém nul a křížků, úplně nás připravit o bohatost jazyka, o POEZII naší mluvy.
Prý lidský jazyk, mluva, vznikl z potřeby organizace činnosti - tedy práce. Lidé v tlupě se potřebovali domluvit. Inu proč ne: "eka - eka - mamutí ruka". to si pamatuje každý, ale na to by vážně stačily ty nejjednodušší výrazy a jejich vazby. Domnívám se že ŘEČ, tak jak ji známe, musela vzniknout jinak, z vnitřního přetlaku. Z nutkavé potřeby sdílet vzájemně svoje pocity. Zjednodušeně řečeno: " ne jen proto se domluvit, ale hlavně POKECAT SI " . Hmmm to jsem zlehčil, nicméně budu nejspíš trvat na tom, že řeč je výrazem ducha a že tak jak získávala na barvitosti, významuplnosti a kráse, nebyla ničím jiným, než odrazem velikosti a bohatství lidského ducha.
Dospěli jsme tak daleko, že abychom mohli komunikovat se stále složitějšími stroji a přístroji, vymysleli jsme tento strojový jazyk, tuto soustavu nul a křížků (no dobře - tak nul a dvojek!!). Dokonalost sama, o tom není pochyb, ale pozor. Tím, že jsme dokázali "jednoduše" a rychle převádět do této SOUSTAVY prakticky všechno, včetně obrazů a myšlenek, dospěli jsme k nevídanému skoku ve vzájemné KOMUNIKACI. Ke skoku, který nás pohltil a který nás, obávám se, kousek po kousku drtí a mele. 
Nejsem, ani se necítím býti povolán k tomu, abych, byť jen náznakem pojmenoval všechna nebezpečí a všechna ale, která z tohoto NOVÉHO stavu společnosti plynou. Jen bych se rád zastal JAZYKA. Toho našeho, protože jiný neznám. Jazyka se vší jeho barevností a krásou. Spousta informací, která se na člověka sype a hrne ze všech stran, nedá se zákonitě ani pojmout, ani správně utřídit. Tím jak se informace kolem nás hromadí, máme tendenci je vytěsnit a nebo zjednodušit. Myslím, že to vede k jistému zjednodušení a povrchnosti i našeho myšlení. Že se vytrácejí některé "ZBYTEČNÉ" pocity. Nebudu to tady nějak složitě rozebírat, ale jsem přesvědčen, že tak jak řeč vznikla z potřeby sdělit si pocity, touhy a představy a tím se rozvinula do své krásy a bohatství, tak tím, že ji budeme zjednodušovat a "otesávat", dojdeme někam zpátky. Aby se nám nestalo, že najednou již nebudeme mít představy ani pocity o které bychom se chtěli podělit. Že se z nás stanou sice výkonné články systému, ale bez citu, krásy - bez toho DUCHA, který nás udělal LIDMI.
No to jsem tomu dal - kam až se dá dojít, když se člověk nechá unášet představou. Inu tak - dneska myslím, že již dost bylo blogu i dědyIvana - ostatně záda mne již hodinu bolí jak cyp a od okna táhne na mne vlhkost a chlad. Kliďánko mohl bych stoupnout si do dveří a konstatovat s panem Komárkem: " chčije a chčije." Místo toho nejspíš zatopím, aby alespoň chvíli měl jsem tu útulno a přívětivo, navzdory počasí. Tož tak přátelé - končím a zase někdy, doufejme že brzy - dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat