PONDĚLNÍ smutná ÚVAHA .....

....možná si ty verše nepamatuji přesně a možné je i to, že tu a tam něco vynechám - ať mi pan Hrabě odpustí.

motto: "..... co třeba slunce, to není pozér ?

            každý večer se jde utopit s náramným

            bengálem a pompou

            a ráno vstává - jako by nic....

            Den tiše salutuje a

            zamyká za sebou

            na dva západy

            První západ - slunce

            rozpačitě rudne na tvých nahých zádech

            Zámek dne se otáčí k druhému západu

            podoben orloji a

            s jeho neodvratnou jistotou -  že

            apoštolů není víc než dvanáct

            a že po kohoutím křiku

            přijde ta hubená holka - s kosou.

            Tajemství druhého západu zatím neznáme

             jsme příliš zaujati pozorováním té

             která vstupuje - její nejjasnější jasnosti

             tmy - tmoucí.......... "

Ta paměť, to je prevít - uměl jsem ty verše přednášet zpaměti a dnes? Nevypotím víc než pár slovíček - jen tu náladu ve mě vyvolají stejnou. Možná je to tak i s pamětí národa - i s pamětí lidstva. 

Pokud je pravda, že dějiny se opakují, jen s mírným posunem, stále dokola - jako spirála, pak jsme, jako národ i jako lidstvo došli k místu, kde k tomu co nejdříve dojde. K tomu překřížení. Měli bychom, každý sám za sebe, sáhnout po vzpomínkách - vlastních, našich rodičů i jejich předků. Měli bychom oprášit své vědomosti z dějepisu. Ale HLAVNĚ - měli bychom se rozhlédnout kolem sebe a pořádně se zamyslet. 

Pokud mohu mluvit sám za sebe, ač povahou člověk šťastný a veselý, poslední dobou budím se ze sna s potem hrůzy a děsu po těle. Pak dlouho nemohu usnout a přemýšlím. Hledám důvod. To co nacházím a o čem se dnes a denně přesvědčuji - mne naplňuje smutkem a také strachem. Je opravdu nutné zachovat se jako lidstvo ve stejné (či podobné) situaci STEJNĚ ? ANIŽ BYCHOM SE ALESPOŇ TROCHU POUČILI.? Vždyť pokud se něco již několikrát událo a historici popsali a zhodnotili PROČ, je pro mne naprosto nesnesitelná představa, že se chystáme udělat tu samou chybu ZNOVA.

Chci být optimistou. Doufám, že tentokrát nedopustíme to, co už je vlastně v "běhu" a že se - jako NÁROD, jako LIDSTVO nenecháme vmanipulovat někam, kam ve skutečnosti nechceme. Že dokážeme (a tady musí bojovat každý za sebe a SE SEBOU) odolat vábení dějin a nestaneme se strůjci a vykonavateli dalšího, jen mnohem hrůznějšího, opakování.

...pro dnešek končím a vlastně ani nevím, zda mám chuť pokračovat dál. Od toho jsou přece lidé vzdělaní - aby nás zavčas varovali před světovou pohromou a aby nám, "obyčejným lidem" poradili "kudy kam". Nicméně bych se na INTELEKTUÁLNÍ " elitu nespoléhal. Tady se musí především spolehnout každý sám na sebe, na svůj rozum a hlavně na PAMĚŤ.