Ráno, nebo spíš dopoledne, kdy většinou vstávám donucen okolnostmi, jako je hlad, nedostatek kuřiva, nebo potřeba mého psa (fenky) jít ven a trochu se proběhnout, nemám na nějaké psaní ani čas, ani prostor. Ze všech stran tisknou mne informace a povinnosti. Jsem rozčilen a poněkud zaskočen tím, že vstávám tak pozdě a při tom se všude kolem hrnou a dějí, ba přímo udávají UDÁLOSTI. Uvařím velký hrnek kafe a pomalu a jakoby v klidu piji tu hořkou, horkou a navýsost černou tekutinu. Je to rituál. Nebo třeba není, nicméně již pár let se takto probouzím. Jsou jistě výjimky a den začíná jinak. Nic to však neznamená. Výjimka potvrzuje pravidlo a já, jsa pohodářem, si tuto pravidelnost užívám. Takže o nějakém psaní nemůže být ani řeči. 
Odpoledne, když množství úkolů dovolí, zapínám PC. Ano, mohl bych psát, v hlavě mi víří věty jako důsledek prožitého, slyšeného a nyní i čteného. Proberu došlou poštu, nakouknu do soutěže a také do fotogalerky. Pokud je třeba, napíšu odpovědi, mrknu na Facebook a pokusím se prohlédnout pár fotek. Někdy i hodnotím. To záleží na mnoha věcech, ale nikdo ode mne nemůže očekávat, že začnu psát do blogu povídání o něčem, když mám v hlavě takovou bouři dojmů a informací. Na víc se začne většinou projevovat únava a ta, ruku v ruce s působením léků, které užívám, složí mne na kanape.Večery bývají rozmanité i když ty lepší časy jsou už dávno ty tam. To je ta chvíle kdy myšlenky usedají na svá místa a přestávají vířit. Pokud je všechno jak má být a to není vždycky, mohu začít psát.
(no jo - je jedna hodina z půlnoci a půjdu si lehnout, ačkoli nejsem ani tak unaven, ani mne nic neruší. )
No vida - už je odpoledne a jak to tak po sobě čtu, dochází mi taková maličkost - kdy já vlastně fotografuji? Tož to je tak............ buď se najednou , třeba večer, seberu a vyšplhám se na popraviště, kde fotím západ slunce. Nebo mi přijde eSSeMka. Jako minulý týden. Jirka mi nabídl účast v sobotní "expedici Sasko". No to se samo sebou neodmítá - bez auta bych se tam nedostal - a tak v sobotu, brzo ráno vyjeli jsme ve třech směrem na Západ. Již samotná cesta byl docela zážitek. Hlavně přechod státní hranice. I kdyby člověk nevěděl nic o tom, že za Dolní Poustevnou přechází město plynule v Sebnitz, musel by si všimnout změny. Čistota, upravenost i opravenost fasád domů a vůbec takový ten "umetený a natřený" německý POŘÁDEK".
Sotva jsme vystoupili z auta, dal se do nás "NEJLEPŠÍ DĚDA" - tedy mráz. Taky krajina kolem, tedy co bylo v ranním šírání vidět, byla docela pokrytá jinovatkou. Ty tři kilometry na místo určení, no cesta téměř po rovině, nedělaly mně potíž a už jsem to uviděl. Stáli jsme na hraně skalního masivu a kam až oko dohlédlo rozprostíral se Národní Park Saské Švýcarsko.Nádhera, jen mlhovinky žádné. Když nepočítám opar, který při focení nemám rád. Počkali jsme chvíli na první sluníčko a nastalo veliké fotografování.
Vždycky když přijdu na místo které neznám, mám ze začátku problém. Místo abych si zapálil a v klidu se rozhlédl po kraji - jak a kam jde světlo a tak podobně - začnu fotografovat jako o život a pobíhám sem a tam a těkám od pohledu na pohled. Když se konečně trochu uklidním a začnu u toho všeho taky přemýšlet, zjistím s hrůzou, že jsem stačil "vyplácat" baterii. Potom mi nezbývá, než fotografovat svým věrným "kompaktem", který nosím neustále s sebou a který se jen tak nevybije. Na druhou stranu je to škoda, zrcadlovka je zrcadlovka a na takovouhle krajinu, se složitým světlem, jako stvořená. Vlastně - ale to je konečně jedno.
Asi po dvou, ale klidně i po třech hodinách strávených na vyhlídkové hraně skal, nezbylo než se vrátit k autu a pokračovat podle plánu. Cestou zpátky zaujaly nás ojíněné trávy a kopřivy, ležící dosud v hlubokém stínu, zatím-co z polí osvícených slunkem, se počala zvedat jemná mlha. Na tomto kouzelném místě jsem byl prvně v životě. Při tom je to sem z Mikulášovic přes Tanečnici "kousek". No pro příště vím kde to je a určitě tady nejsem s foťákem naposledy.
Dalším cílem naší výpravy byl Děčín, kde jsme hodlali navštívit výstavu výtvarných děl spolku STO Z LEDU VEN. Tu jsme také navštívili, pokoukali a nakonec v Děčíně i dobře poobědvali. Poslední zastávku učinili jsme v České Kamenici (mimochodem v mém rodišti). Na zámku již jsem jednou fotil a tak jsem se pro tentokrát oddával již jen odpočinku. Neb byl jsem notně uondán.
Pár fotek, které vidíte, mluví doufám lépe než já - ostatně pozorný čtenář si jistě povšiml, že je to moje povídání spíš takový pokus o jazyk spisovný - ano, chtěl jsem si vyzkoušet nakolik ještě vládnu svou mateřštinou. O správné formulace a skladbu vět - tak o to se pokusím až zase někdy jindy. Děda Ivan
Žádné komentáře:
Okomentovat