udělat si POŘÁDEK v ....

... minulosti je základ - prý. Povídal mi to před časem u vína jeden doktor.  Průs-švih je v tom že jednak, zapomněl jsem čeho že základ a druhak to byl doktor práv. 
    Když vyjdu ze skutečnosti, že ve své minulosti pořádek mám, není tu vlastně důvod k nějakému bádání a pořádání. Také si mohu být celkem jist, že je tu ZÁKLAD někde přítomen, ať již je tím míněno cokoli. Nó - pěkně začínám a vzhledem k tomu, že důvodem tohoto sepisování není má vlastní potřeba, nýbrž snaha ulehčit čtenářům (do budoucna) pochopení mých postojů a reakcí na svět kolem nás, nezačínám zrovna šťastně a přehledně. Srozumitelně. Jo jo, ale kudy na Kokořín? Tady je jasně vidět nedostatek vzdělání a jeho důležitost. Nevím ani zda píšu fejeton, poznámku, esej, nebo co vlastně a stejně - i kdybych to věděl, není mi jasné jak se ten který literární útvar tvoří, jaké má zákonitosti a atributy. Ono není jenom: "píšu esej". Také aby čtenář poznal co to právě přečetl. Nejvíc mne právě v této chvíli zaráží potřeba "vědět to". Dosud jsem jen tak vypravoval a bylo to. Tak nevím, nevím co se děje a pokud nevím, řeším to oddychem - nejlépe v leže na gauči. Třeba na to přijdu. Nebo mne to přejde, což by bylo nejlepší řešení.

     Tož - oddechl jsem si, počítám tak třicet hodin, ale na tom málo sejde protože to vezmu velice zkrátka. Nejenže jsem si zdřímnul, obložen psem, také jsem přemýšlel a dělal si poznámky, což normálně nedělám. Dvě áčtyřky rukou psané a to všechno jen abych došel k poznání, že to nejde. Určitě ne tak, jak jsem si představoval. Domníval jsem se, že ve dvou, třech odstavcích prostě shrnu nějaká fakta o době a o mně. Dále z toho mělo vyplynout i cosi o mých postojích a důvodech těchto postojů. Cha chá - až do smrti budu "BEZELSTNÝM NAIVKOU".
     Zjistil jsem mimo jiné, že jsem si své postoje a činy jednoduše nezdůvodňoval. To všechno se prostě dělo - docela přirozeně. Takže abych komukoliv cizímu srozumitelně zdůvodnil proč jsem udělal to a nebo ono, nebo naopak proč jsem to nebo ono neudělal - musel bych začít dětstvím a pokračovat a pokračovat, až bych se úplně zamotal. Navíc bych něco takového psal nejméně měsíc - se značně pochybnou nadějí na úspěch.
      Takže je to "passé", jak říkáme u nás v sudetech a já popsal celou stránku úplně zbůhdarma. Navíc bych asi měl smazat celej začátek. Jenže to jsem vlastně nemusel psát nic. Aby tedy nebyl nikdo ošizen a mně aby nebylo líto zbytečné "práce" nechám vše jak je a navíc přidám "story" o tom, jak jsem byl dneska fotit západ slunce.

       To bylo tak - protože byl dneska krásný, slunečný den a jen na severozápadním obzoru se občas objevil obláček, aby vzápětí zase zmizel, řekl jsem si, že udělám cosi pro své zdraví, vezmu psinku a zrcadlovku jakož i "nožičky" a pořídím několik snímků. Jasně, než jsem se vyhrabal z domu byly tři hodiny a sluníčko se povážlivě naklonilo k západu. Vím, jsem praštěnej, protože vždycky zapomenu na chorobu a určím si cíl, který je většinou nad mé síly. Tak i dnes. Místo pro fotografování, které jsem si usmyslel, je asi tři kilometry daleko. No jasně že jsem to nezvládl. U slévárny už mi nohy začaly vypovídat službu a u rybníka jsem se složil rovnou na cestu. No sranda - kolemjdoucí si museli říkat "ten je vožralej jak sviňa" a moje fénečka poskakovala kolem a snažila se mi po svém, psím způsobu pomoci na nohy. Většinou mi stačí pár minut na zotavení, ale tentokrát jsem tam na tom asfaltu dřepěl čtvrt hodiny. Pak jsem se pomalu dopajdal až k rybníku, pustil psa na volno a odpočíval. Také fotit kompaktem jsem se pokoušel. No nic - tu "tvorbu" přikládám. Slunce zapadlo, začal foukat vítr a já, odpočatý, se pomalu odebral domů.



       Budu se muset opravdu snažit, abych neukusoval větší sousta, než pak dokážu pozřít. Tak dobrou noc a příště - příště zas někdy - u menších soust                                                dědaIvan