tak trochu VZPOMÍNKOVÁ

ale vážně jen trochu. Jak mne postupně zrazuje tělo, zdá se mi, že i v hlavě dochází k nějaké devastaci. Také postupně, samozřejmě, bo jinak bych o tom nevěděl. Nemusíte se bát, o tom doopravdy psát nehodlám a zmínka je tedy hlavně pro porovnání. Zde bod A) a za měsíc, v bodu B) mohu porovnat kterak se mně hroutí "intelektuální schopnosti" - čili nic.

      Ve středu, před svátkem 17. listopadu, šel jsem s Besinkou na procházku vyzbrojen zrcadlovkou. Svítilo slunce a rychle se chystalo za kopec. Okolí Rumburka fotografuji pořád dokola a tentokrát mně připadalo světlo vhodné k vytvoření zajímavějších fotografií, než jindy. Ovšem nesměl bych to být já. Sotva jsem nastavil hodnoty u prvního nadějného motivu a zmáčknul, jednou, podruhé - nahlásil mi ten "BLBEJ FOŤÁK", že karta je plná a tudíž že mám po "žížalkách". Inu, pokusil jsem se urychleně umazat nějaké staré obrázky, ale pak jsem to vzdal. Slunce nečeká. Zastrčil jsem foťák do brašny, vylovil z kapsy kompakt a tak jako vždycky. I tak myslím, že se podařilo několik nevšedních záběrů a jenom mne mrzí, že technická kvalita není taková, jaká mohla a měla být.
     Pes mohl volně běhat a tak mi nic nebránilo ponořit se do "tvůrčího transu". Plahočil jsem se bodláčím a vysokou travou a snažil pochytat zbytky světla. Teprve když slunce úplně "zalezlo" zklidnil jsem "hormon" a začal hledat berlu, kterou jsem v zápalu někam odhodil. Díky psímu čichu to nebyl problém a mohli jsme se ploužit k domovu. Šlo to ztuha, protože námaha, byť jen krátkodobá, způsobí, že nohy nechtějí fungovat a nenesou a nenesou.
     Cestou přemýšlel jsem o zítřejším svátku a o lidech kteří nejspíš vyjdou do ulic. S jakými hesly a požadavky, kolik jich asi bude v Praze a kolik u nás v Rumburku. Také jsem si představoval jak president a další potentáti budou mlet pantem na Národní u památníčku. Napadlo mne, že by bylo pěkné, kdyby se v tu chvíli zem otevřela a pohltila všechny ty "NEHODNÉ". Jenže - to pro nás Pán Bůh ani Ďábel neudělá. Proč by taky. Všechno je to naše věc a pokud chceme žít v ladu a pořádku, musíme si ten lad a pořádek udělat sami.

     Těch pár tisíc mladých lidí, ochotných mrznout venku s transparentem v ruce, přesvědčilo mne, že doba není ještě úplně zralá. Fiasko (u nás v sudetech se říkávalo "KATASTRÁLNÍ FIAKR") které zaznamenala generální stávka, jsem očekával, neb něco takového svolat a ukočírovat, to není žádná legrace.
      Při té příležitosti jsem vzpomínal i na sebe. Co já jsem dělal v ty dny "revolučního Listopadu 1989". Je problém poskládat to všechno den po dni, bo paměť je potvora a vypouští některé události, zatím co jiné zdůrazňuje. Možná že se vzchopím natolik, abych o tom napsal. Kdo ví, třeba se i o sobě dovím něco nového.







      Dneska je ale již dost pozdě a tak zase příště                      děda Ivan