jak JEŽÍŠEK PŘIŠEL na celu č. 333

.... je již po Vánocích a snad mi uvěříte, že nejsem sentimentální blb, který hraje lidem na city. V litoměřickém vězení - mimochodem, ten barák postavili za Marie Terezie - ocitl jsem se z čista jasna koncem léta 1981. Děti šli do škol, některé po prvé a mne vezli do vězení. Taky poprvé.
    Soudruh okresní prokurátor Pavel Rejman uvalil na mne vazbu protože jsem dle jeho názoru spáchal trestný čin. Dle § 154 odstavec 2. tr.zákona. Jasně že  to byl naprostý nesmysl a uvádím to zde jen proto, aby bylo jasné jak jsem se do toho strašného "baráku" plného lidí, dostal.
    Vazba, to není ani kriminál jako takový, ale ani pouze izolace obviněného. Nevím jak je to dneska, ale tenkrát....... cela 5 krát 6 metrů se dvěma okny zakrytými děrovaným plechem. "Piškoty" se tomu říkalo, neboť dírky měly tvar kočičích jazýčků - té čokoládové pochoutky. V rohu vedle dveří záchod - říkali, že máme štěstí, že je splachovací. Nejspíš ano. Žanek, nebo "turecký" no to by teprve bylo utrpení. Hned vedle záchodu umyvadlo s tekoucí vodou, ovšem pouze studenou a k pití vhodnou pouze po hodinovém odstátí. To teprve vyprchala pachuť a zmizelo bílé zakalení. U obou zdí, vlevo i vpravo od vchodových dveří, opatřených špehýrkou a tzv. "bufetem", stály štosy železných postelí s ustlanými dekami. Šest a šest na sobě. Jako rakve. Uprostřed místnosti železný stůl a deset železných štokrlátek. Když uvážíte, že nás tam bylo dvanáct, ale v zimním období i třináct, nebo i čtrnáct, tak docela tlačenice.
     Kde je lidská důstojnost - pominu-li "milion" dalších věcí - když na ploše necelých 30 metrů čtverečných se pohybuje, spí, močí a kadí, jí a píše dopis domů dvanáct i víc lidí. Jsou tam spolu tělo na tělo den za dnem a jediné vyrušení a změna je každodenní hodinová vycházka. Nikoli však na dvůr, jak to známe z filmů, ale do tzv.TELETNÍKU. To je vlastně také kobka, jen nebe je volné, oddělené od kolujících pouze sítí. Betonové a hrubé zdi, jsou ohlazené tisíci a tisíci doteků do vysokého lesku.
      Popisuji toto všechno proto, aby bylo jasné, jak nesnesitelný je pobyt v takovém zařízení. Stejně je těžko si představit, jak se zde cítí člověk, který naprosto bezpečně ví, že je nevinný a že  zde není pro nic jiného, než aby "vyměkl" a uvědomil si jak prospěšné člověku jest "DRŽET HUBU A KROK".
     Část osazenstva cely se poměrně rychle mění. Někteří, již odsouzení, odcházejí na lágr. Někým jenom tak "šibují". Ovšem jádro zůstává. Například Zbyněk - byl tu ještě dávno přede mnou a ještě dlouho po mě. Mohl bych o osudech těchto "trvalek" napsat několik povídek, ale neumím to. 
   Pro dnešek psaní zabalím a snad budu pokračovat zítra, vlastně dneska, už je po půlnoci. Bude docela zajímavé psát o kriminále na Silvestra, kdy je nařízeno veselí a bujaré juchání. Jen aby mne nezradilo tělo - potvora - člověk neví chvíle, kdy se to přivalí a pak bolí a bolí, k neunesení.
    Je Silvestra a za zády, v televízi, běží jedna veselohra za druhou. Nevidím, ale slyším a protože za léta znám, mohu si představovat děj a při tom dělat něco užitečnějšího. Jako například popsat, jak Ježíšek vězení navštívil.
    Včera se mi snad podařilo popsat, jak nedůstojné a málo snesitelné místo, je vazební cela v socialistickém kriminálu. Jak se v takovém prostředí cítí nevinný člověk - no tak to je mimo mé schopnosti. Vím to převelice dobře, ale abych podal srozumitelné a ucelené svědectví, tak na to bych potřeboval hodně času a místa. Nakonec - ono to nebude nejspíš zapotřebí.
     Strávil jsem na třistatřicettrojce dost dlouhý čas. Prošel všechny fáze, kterými nejspíš musí projít každý NOVĚ PŘÍCHOZÍ. Počínaje strachem, nedůvěrou a beznadějí. Pár dní to trvá, než se člověk naučí těch pár nezbytností, jako ustat kavalec, jak používat WC tak, aby příliš neobtěžoval spolutrpící, denní rozvrh a hlavně - jak vyjít bez konfliktu s lidmi nejrůznějších povah a životních zkušeností. Druhá fáze, taky velice důležitá, jak čelit nudě a neuvěřitelně pomalu se vlekoucímu času. Člověk v sobě musí znovu objevit dítě aby si dokázal hrát se stejným zápalem a vervou. Poslední fáze, a snad to ani není pravidlem, to je přijetí situace, ve které se člověk nachází a zabydlení se tak, aby byl život snesitelný i v nesnesitelných podmínkách.
    Při všem to neštěstí, které se na mne z čista-jasna sesypalo, jsem měl vlastně obrovské štěstí. Protože většina osazenstva té budovy jsou kriminálníci, ať již protřelí recidivisté, nebo "nadějná omladina", platí na celách zákon a právo silnějšího. Násilí a vzájemné ponižování je na denním pořádku - jako by toho ponížení a bídy bylo málo i tak. No a já měl tu obrovskou kliku, že mne šoupli právě na velkou celu až na konci chodby. Panoval tu poněkud jiný pořádek, než jinde. Od první chvíle mého pobytu měl jsem pocit, že mi ti lidé chtějí pomoci. Kdo byl odtažitý a nedůvěřivý, ostražitý a připravený se bránit, tak to jsem byl já. Teprve po několika dnech jsem povolil. To když jsem začal chápat systém a pravidla na této cele zavedená. Byla to velká úleva, a jak jsem se začal zapojovat do společného "života" na cele, pocit úlevy byl ještě větší. 
    Zbyněk - to on byl strůjcem pořádku, který tady panoval. Jednak byl daleko nejstarší. Nejde o věk, ale o to jak dlouho už je ve vazbě a Zbyněk kroutil už čtvrtý rok. Zní to neuvěřitelně, ale je to tak. Škoda, že si nepamatuju už všechny peripetie, kterými musel projít. Uchovat si při tom všem zdravý rozum, ale ani se nevzdat. Věděl že je nevinný, na tom trval a proti rozsudkům se odvolával. Několikrát byl odsouzen k jedenácti i více letům vězení a několikrát byl zproštěn a "propuštěn" na svobodu. To se ale odvolal prokurátor a tak pořád dokola. Šílené. Zbyněk se stal po pár týdnech AUTORITOU i pro mne. Snad i kamarádem.
    Ačkoli na mně soudruch prokurátor uvalil vazbu VYŠETŘOVACÍ - nikdy jsem nebyl u výslechu, takže o nějakém vyšetřování nemůže byt řeč. O to víc jsem měl VOLNÉHO času. Poslouchal jsem příběhy spoluvězňů a kreslil jim do dopisů obrázky. Také do svých dopisů domů. Pomáhalo mi to překonávat zoufalství, vztek a beznaděj. Také jsem začal pronikat do myšlení lidí mimo zákon. Jaké maličkosti mění kolikrát osud člověka natrvalo. Nic není černobílé a nic není zadarmo.
     Se Zbyňkem jsem se sblížil, i když to byl komunista. Učil jsem ho stínovat jeho příliš technické obrázky a pořádek a "KOLCHOZ" jsme přivedli téměř k dokonalosti. Bez násilí. Všichni měli co kouřit, všichni se podíleli na úklidu a dokonalém stlaní - tím jsme dosáhli toho, že balíčky (jednou za měsíc) směly být dvoukilové místo kilových. Také se mi díky šťastné náhodě podařilo vyjednat balení knih z knihovny. Takže byl lepší výběr čtiva (pro ty kdo četli) a to všechno kladně ovlivňovalo atmosféru na cele a čas také lépe utíkal. Uplynulo Září, Říjen, Listopad a 10.12 nastal "soudný den". Ta ironie. Soudili mne na mezinárodní den lidských práv. Cha chá - fraška, nedůstojná a směšná, kdyby nešlo o lidský osud, o moji svobodu ale hlavně o žití jedné opuštěné ženské se dvěma malými dětmi. Dostal jsem "jenom" sedm měsíců natvrdo a na radu, ba prosbu advokáta jsem se neodvolal. Bylo mi to jasné.
   Byl jsem naprosto zdeptaný a pomyšlení na ženu a děti doma mne vrhalo do hlubin zoufalství a beznaděje. S nikým jsem nepromluvil několik dní a konflikt s bachařem se dal očekávat téměř s jistotou. Každý má právo být někdy.....nějak, jo právo má, ale nesmí to přímo ohrožovat okolí. Byl jsem strašnej sobec ve svém bolu a sebelítosti. Také beznaděj - je to prostě hřích a basta. Mě se rozsvítilo v hlavě (a to doslova) když jsem ležel pod "kukačkou" a kdyby to šlo, propadl bych se podlahou někam do "jinam". Taková smíšená chandra na pokraji snu - a vážně - pamatuji si ten moment dodnes a myslím, že si vzpomínku uchovám do smrti - v tom téměř chorobném stavu duše, vyslal jsem něco jako modlitbu k Ježíši nazaretskému. V ten moment, já vím že to zní blbě, se mi rozsvítilo v hlavě. Asi se vyjadřuji nepřesně, ale opravdu vizuálně rozsvítilo a zároveň mi začalo být jasné proč jsem zavřený, jaký je můj úkol ve vězeňském společenství a ještě spousta dalších věcí, ze kterých jsem byl ještě před vteřinou na "hromadě". Nikomu tuto zkušenost nevnucuji, ale z podlahy pod "kukačkou" se zvednul poněkud jiný člověk. Ulevilo se nejen mně, ale myslím, že i mým spolu muklům. Od té chvíle mělo všechno moje bytí smysl, hovory které jsem vedl měly směr a i nepříjemné věci, které jsem do teď vykonával, protože musel, staly se radostí. Zase mi těžko někdo uvěří, ale atmosféra na cele se začala poznenáhlu měnit bez ohledu na to, kolik tam bylo přítomno skutečných kriminálníků. Dokonce i na téměř negramotného cikána, který nechal umřít kamarádku ve chvíli, kdy se v rauši napila toluenu, se začala přenášet celková nálada a přestal dělat naschvály a problémy.
      Na štědrý den už od rána začal jsem přemýšlet co a jak, aby to nebyl den, jeden v řadě. Vysvětlil jsem, co mám v plánu a začalo se organizovat. Dohromady byly na cele tři jablka, nějaké cucavé bonbóny a celá čokoláda na vaření. Nic víc. Nikdo nedostal v poslední době balíček a tak o cukroví, nebo podobných pochutinách patřících k Vánocům, jsme si mohli nechat zdát. Někdo řekne NÁHODA, ale já vím svoje. Kolem čtvrté odpoledne najednou rachot otvíraných dveří a místo nějaké vybrané buzerace, jako je filcuňk nebo podobně - "Kožíšek vystupte na chodbu - balík". Otrávený výchovák to ani moc nerozhrabal a brblal cosi o tom, že mi to taky mohl dát až po svátkách. Patřičně jsem poděkoval a dokonce se pokusil popřát mu hezké vánoce.
      Veliká paráda - takový balík z domova je vždycky svátek, ale na štědrý den dvoukilový balík s ovocem, cukrovím a dalšíma pochutinama, včetně cigaret a dopisu plného lásky. Situace náhle začala vypadat úplně jinak. Příborákem nakrájelo se ovoce na kousky a s vodou v plastových kelímcích, co měl každý na pití, dal se ten "kompot" chladit a odstát za okno. Cukroví, čokoláda a další sladkosti rozděleny na třináct dílů do alobalových a staniolových vaniček. Také pomeranče na dílky. Krabička s tabákem a papírky ležely volně k dispozici a dokonce i Sparty v tvrdym.
      Udělali jsme si prostě štědrovečerní večeři a zároveň i nadílku - ať ten nebo ten, pro každého stejnou. Na cele bylo nezvyklé ticho a tak bachař na chodbě pojal podezření a otevřel "bufet" aby lépe viděl, co že se to děje. Při té příležitosti jsme ho požádali o prodloužení večerky o hodinu - když jsou ty Vánoce a protože to nebyl otrlý bachař, nýbrž hokejista z profiligy - nedalo moc práce ho ukecat. Prohlásil, že nechá bufet otevřený, kdyby se děly nějaký nepřístojnosti, ale pokud bude všechno v klidu...........  V klidu to bylo i když jsem se z kraje trochu bál. O Vánocích jsou emoce na pochodu a co kdo ví o myšlenkách zločince...... i když - zločince.... Seděli jsme tam kolem umakartového stolu, mlsali a tlumeně si povídali. Napadla mne myšlenka, v těchto prostorech naprosto šílená. Riskoval jsem nejen výsměch, ale v horším případě bití. Nadhodil jsem možnost, že bych mohl vyprávět vánoční příběh o narození Ježíše. Z debaty, která se na toto téma rozvinula bylo zřejmé, že minimálně polovina osazenstva cely má jen mlhavou představu o čem že to mluvím. Cikán z Teplic (neposkytnutí pomoci s následkem smrti) se přiznal, že vůbec neví o čem je řeč a předcházející "hostinu" si jednoduše vysvětlil tím, že GADŽOVI HRÁBLO. 
     Dopadlo to tak, že jsem jim odvyprávěl příběh o narození Krista Pána v Betlémě tak, jak mi uvízl v paměti. To znamená, že se jednalo o velmi volné převyprávění. Jenže zvláštní bylo, že bez odmlk, bez pátrání v paměti - vyprávění mi prostě plynulo z úst jako bych četl Evangelium. Nikdo mne nepřerušoval a po celou tu půlhodinu bylo ticho. Jen můj, a kdoví jestli můj, hlas. Ve vazební cele něco naprosto nepředstavitelného. Ticho bylo i potom, když jsem skončil. Přerušil ho bachař u otevřeného "bufetu". Zeptal se co to pijeme a pak.... něco takového se rovná "ZÁZRAKU" pozval nás jednoho po druhém k okénku a z placatky nám do toho našeho "kompotu" přidal trošku rumu. Popřál dobré noci a potom již komisním hlasem oznámil, že do půl hodiny BUDEM SPÁT. A basta. 
   Kupodivu, nikdo nereptal, nikdo nevystrájal - dojedlo a dopilo se v klidu. Potom, tak jako každý den, sundaly ze štosů a rozmístily se kovové "postele" podobné rakvím, v tichu jsme si polehali a mně, než jsem usnul, naplňoval nádherný pocit přítomnosti něčeho vyššího. Mnohem vyššího a při tom velice PŘÍVĚTIVÉHO a PŘÁTELSKÉHO. Jsem do dnes přesvědčen, že tam na cele č. 333, byl svým zvláštním způsobem přítomen právě narozený Ježíšek.
   Vážně nechci a nebudu nikomu vnucovat svoji interpretaci. Co vím, to vím. Vím jak proběhl zbytek mého trestu a bylo by to ještě dlouhé povídání a právě vzhledem k tomu všemu pevně VĚŘÍM. Jasně, všechno se dá nějak vysvětlit, okecat, shodit nebo naopak zveličovat. Já si s dovolením ponechám tuto vzpomínku bez vysvětlování a komentářů.
    No vida. Už hoďku a půl je nový rok s datem 2012. Že mi to trvá tak dlouho, než sesmolím pár řádek, je jednak tím, že nejsem žádný spisovatel, no a taky tím, že mezi psaním normálně žiju. Venčím psa, večeřím, když jsem před tím pomáhal obkládat chlebíčky, sleduji televizi, povídám si s Martinou i připíjím. No myslím, že už dneska nic dalšího nenapíšu a ani žádné fotky nebudou. Fotky přidám sice dneska, ale vlastně až zítra, nebo obráceně ??
  No nic - každému, kdo dočte až sem na toto místo, přeji do nového roku mnoho štěstí, zdraví a splněných přání.
 VÍTEJTE V NOVÉM ROCE 2012    dědaIvan