Po bolesti těla zůstává poněkud tupá úleva. Po bolesti duše - chlad.
Snad mi vydrží úleva déle než jen pár dní. Potřeba tvořit je dost silná na to, aby překonala otupělost a nechuť žít. Také to, že mám psa a musím se s ním venčit, nutí mne, bolesti nebolesti, alespoň ob den vyjít za město a tam, zatím-co pes běhá, skáče, čenichá a občas v zemi hrabe, dívat se nahoru na mraky. Také na stromy, jak mění vzhled. Mohu to všechno fotografovat a pak doma srovnávat a přemýšlet o tom, jak něco zůstává a trvá, zatím co něco se mění v závislosti na ročním období, nebo počasí. Kolik různých emocí může vzbuzovat jedna a ta samá cesta březovým hájem. Ono vůbec je to záhada.
Zatím co mně bolest nedovolila ani chodit, ani sedět u PC déle než půl hodiny, ani přemýšlet, ba ani řádně slavit Vánoce, natož abych řezal a štípal dřevo na otop, řezal a štípal jsem dřevo na otop, slavil jsem s Martinou Vánoce, přemýšlel o tom, co se kolem děje a vzpomínal. Také s Besinkou po humnech se plahočil. Nebylo jiné volby. Co se udělat musí, to se udělá a pokud toto platí a funguje - pak ještě není tak zle, jak by se mohlo zdát.V souvislosti s "odchodem" Václava Havla vzpomněl jsem na rok sedmasedmdesát. Nejen na Chartu 77. On je to také rok, kdy jsme se s Martinou vzali. Vlastně tenkrát vznikla docela "srandovní" situace.
Ta atmosféra "po Chartě", štvanice v novinách a v televizi hned po Novém Roce, tak to bylo NĚCO!! Na "pracovištích" se začaly "SPONTÁNNĚ" podepisovat petice odsuzující Chartu jako takovou a její tvůrce a signatáře každého zvlášť. SAMOZVANCI, to slovo ve mně uvízlo dodnes. Průboj a Rudé Právo z jedné strany - Svobodná Evropa a Hlas Ameriky z druhé. V té době - koncem února, nebo začátkem března (fakt už se nepamatuju přesně), přišel k nám V.M., celý nadšený a přinesl opis prohlášení Charty 77 i s podpisy. Když jsem si to přečetl, musel jsem se smát. Především pro to, že celá tehdejší situace byla zde popsána naprosto přesně. Navíc text formuloval v několika větách můj (náš) životní pocit a postoj, který jsem do té doby prožíval.Aniž bychom se s Martinou nějak dlouho rozmýšleli, podepsali jsme to oba. Tenkrát ještě každý jiným příjmením. Vzali jsme se až v červnu. Navíc byl Vladimír naprosto nadšený lidmi, od kterých text Charty77 dostal, a nedal jinak než že musíme jet do Prahy s ním, že nás seznámí. No nebudu to natahovat - když jsme do té Prahy konečně přijeli, uvítali nás, k velikému překvapení, lidé, které jsem znal už pár let. Svět je opravdu malý a tak se nakonec není čemu divit.
Jak ubíhaly měsíce (stihli jsme se s Martinou vzít) a nikde žádná represe ze strany režimu, mysleli jsme, že naše podpisy se někde cestou k mluvčím ztratily. V té době se to mohlo lehce stát. Komunikační "cesty" vznikly až později a fungovalo to bezvadně (většinou). Tak došlo k tomu, že jsme podepsali Chartu 77. dvakrát, aniž bychom to tušili.
Hodně jsem odbočil. Jaká je tu souvislost s Havlem? Myslím, že to byl on a prof. Patočka, kdo zformuloval a napsal základní prohlášení Charty. I kdyby nenapsal a neudělal už nic jiného, pro mne to stačí. "DAL JMÉNO" tomu, co jsem do té doby jenom cítil. Jak to v písničce "Havlíčku Havle" zpívá Hutka: " tys uměl pěkně říct, co mi jen mysleli"...... No a jak ukázal čas, nebyl jsem sám kdo žil a chtěl žít "V PRAVDĚ" i za cenu, kterou bylo třeba zaplatit. Nikdy jsem nelitoval ani v nejmenším a jenom proto mohu vyprávět o tom, jak přišel Ježíšek na celu č. 333. Ale to zase až příště dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat