POMALU ABY I BROUČCI VSTÁVALI

     Když, konečně i já se zvedám. Akorát, že žádnej "kmotříček" nezaťuká ..... a když, tak nějaký kmotr. Nebo egzekůtor, hajzel....... naše peníze pobere, i televízor a potom zdrhne a miliony má - z našich. Všecky jich nakopat do řiti a .. .. .. .. .

     Ani nevím kde začít a čím - nějak se toho děje mnoho najednou. Chtěl jsem původně ještě trochu psát o návštěvě v Praze a o rozhovorech s přáteli. No jo, když ono je to už deset dní a denně se děje něco nového a v tom víru není tak nějak prostor k tichému a rozjímavému povídání. Co musím nakousnout, poněvadž se mně to stále připomíná, je otázka strachu a z toho plynoucí selhávání jedinců. Mluvím o tak zvané "době nesvobody" - samozřejmě - a o lidech, kteří, ač se aktivně podíleli na "ŽIVOTĚ DRUHÉ KULTURY", nebo na "ODPORU PROTI TOTALITĚ", podlehli "NÁTLAKU" EsTéBáků a začali s nimi spolupracovat. Udávat. Donášet, nebo se dokonce podílet na všelijakých "hrách" a provokacích Státní Bezpečnosti. Jasně, je to už dávno, tak co dneska s tím.
      Pokud jsem někdy s někým takovým po "revoluci" hovořil, zajímalo mne hlavně - PROČ ?
Znám jenom dva případy, kdy ti lidé pracovali pro STB za peníze. Pro pár mizerných zlaťáků....
atd. U zbytku těch, se kterými jsem mluvil, došli jsme nakonec ke STRACHU.  Jo - strach, v různých formách a podobách. Někdy bylo těžké pochopit a dobrat se ke skutečnému důvodu selhání a zrady. Vždycky to byl strach.
       Můžete mi věřit, že vím o čem hovořím. I já jsem musel čelit strachu, obavám o rodinu a tak dále...mohl bych tady popsat "mnoho stran" - ale neučiním to. Strach jsem skrýval a překonával, obzvlášť při pokusech estébáků mne zlomit vyhrožováním.: ".... máte dvě malý děti, nehody se stávají to přece víte, budou si hrát, pojede auto, srazí je, řidič ujede a co můžeme dělat, že jo pane Kožíšek....". Jindy to zkoušeli zase jinak "po dobrém", ale opět hráli na srtunku obav a strachu. Ostatně - posuďte sami. Ta básnička, co tady zveřejním (poprvé) - není sice poezií, ale myslím, že určitou vypovídací hodnotu má.
       Když už jsem o strachu začal, je třeba také zmínit skutečnost, že "revolucí" se situace zase tak moc nezměnila. Opět se STRACH používá k ovládání jednotlivců i celých pracovních kolektivů. Dokonce si myslím, že nátlak "strachem", je velice rozšířená a "vědecky vymakaná" metoda, kterou používat se nestydí ani velké, ani malé firmy. O tom, jak iluzorní je SVOBODA OD STRACHU, kterou nám zaručuje Charta Lidských Práv a Svobod, by měl někdo vypracovat ucelenou studii a výsledek zveřejnit. Ale dosti o tom.

        Slunečné a v pravdě jarní dny mne donutily, i přes můj handicap, vyběhnout do "humen" a pokoušet se foťákem zachytit ten přechod. Ten přerod zimy v jaro. Ne že by se mně to dařilo, ale stejně jsem si užíval radosti a štěstí z focení. V pondělí bylo mi cestovat k panu dochtorovi do Liberce, ale bylo přes den tak krásně a slunečno, že se mi nepodařila snad ani jedna fotka. Nicméně nějaké ukázky tu budou a také náznak nového období - nebo etapy? Investoval jsem totiž do legálního programu na úpravu a editaci - ZONER 14 - ne že bych to už nezkoušel, ale teď je to MŮJ program a už mám ve frontě několik (asi 50) fotek v RAWu - a já se to naučím.
       S Besinou bylo v posledních týdnech dost těžké pořízení. Měla "ty dny" a spády jak puberťačka. Věčně pokoušela se zdrhnout z dohledu aby, někde za rohem, dělala "PSÍ KUSY". Taky nás neustále provázela smečka psů nejrůznějších ras, podob a velikostí. Do obchodů bral jsem ji s sebou, neb jinak to nešlo. Což o to, v trafice nebo v železářství nikdo nic nenamítal, zato v sámošce nebo v masně jsem narazil na tvrdý odpor. Nicméně stačilo pár vět a téměř všude pochodili jsme dobře. 
        
O dění na scéně politické a o podobných událostech se mi psát nechce. Nechce se mi ani myslet na to, v jaké že zemi to žijem. Protože o lidech už leda-co vím, za ta léta, obávám se, že nás v blízké budoucnosti nečeká nic pěkného. Nemám ani radost a necítím žádné zadostiučinění, když se tu a tam stane něco, co jsem předvídal - ach jo. Vždycky se z fotografické procházky vracím (i když se sotva plazím) šťastný a ledva vstoupím do domu a slyším z televize ty "ZVĚSTI", mám po náladě. Je to taky jeden z důvodů, proč místo abych psal, nebo dělal něco kolem fotek, zalezu a pokud možno usnu.
      Tak a teď ta básnička - kdo nechce ať to nečte..........


............. a v gatích strach.

 Plyn tiše syčí - voda na kávu - a klid!
ty polonahá v šeru - líně
myšlenky krouží otrávené kouřem a
pivem.
Dnes nikdo nepřijde - žádní kazimrdi
budeme spolu v žlutém světle svíčky
Ty vláčná, nedočkavá - já ... ve střehu!
Teď bouchly dveře, někdo leze z auta
v slabinách vrže, čekám na kroky
na rány na dveře - už předem v hlavě buší!
a venku smích - soused se domů vrací.
Ten pocit úlevy - vděčný se k tobě tisknu
nic chvíli nevnímám, jen na mém tvého břicha kůži.
Pak ale znova - stále dokola
slyšíš? - ty kroky po zahradě.....
starý "FERDA" - ježek - rozum hlásí hlavě.
V slabinách vrže - v břiše divný kámen
s tou zátěží - zítra
do dne vykročím - bojuj vole - rozume!
v těch střevech zauzlených přece - 
nic zvláštního
JEN STRACH
ten pocit - někdy - tiskne ke zdi
a po ulici - jak kanálem a navíc - 
v každém autě, v každém pohledu - 
ta smečka - potměšilost slídilů.


Ech - furianti - poskočte si přece
s jednou rukou v tejle, s druhou na gatích
až do chvíle než ruka od osudí - loupne
po vás očima a drží.


Ten tanec!  "JUCH" jak rampouch od úst visí
tak furianti čeští - poskočte si přece
jen s kudlou v tejle - a s hovnem na gatích!


Bez radosti a jako v "domě smutku"
potichu se vytratit
propít se k zítra - s polštářem přes hlavu.
Zvracet do čisté jitřní rosy - když játry
pohne strach.
Vím - ta cizota bez břehů - zmizí
všechno se - jak dávno uloženo - zarovná
do jasných a pevných obrysů - 
Na cestě - 
za pastýřem stádo - 
za vozem prach  -
a krásné koňské koblížky.


Tak to je dneska nejspíš všecko - asi jsem to přehnal, bo je jedna hodina z půlnoci a mám dost.Tož zas někdy           dědaIvan