Nechuť usedat k PC, byť jen proto abych "vybral" poštu, nebo stáhnul obrázky z foťáků, nepramení z nějaké "vyhořelosti", lenosti, či snad náhlého odporu k počítačům. Důvod je prostý. Bolesti jsou čím dál horší a poslední měsíc přímo nesnesitelné. Fakt hodně mi to vadí a život začíná ztrácet na kráse a kvalitě. Jenomže - co s tím? Přece to nezabalím..........
Rozhodl jsem se řešit situaci tak, že budu psát po "kouskách" a nikoli naráz, na jeden zátah, jako většinou doposud. Musím si na tento způsob psaní teprve zvyknout - aby nebylo poznat ty švy, kde svoje vyprávění lepím k sobě. Nebo - a to je taky řešení - budu dělat odstavce a každý ten odstavec bude buď navazovat, nebo to bude samostatný literární útvar. A je to.
Někdy v noci, když nemohu spát a kroutím se bolestí jako žížala navlékaná na háček, zkouším si v duchu odříkávat text. Nikoli počítání oveček, ale volný proud slov, představ a asociací. Je škoda, že si nikdy nezapamatuji ani přibližně o čem. Zajímalo by mne, jak to dělali surrealisté, že si pamatovali sny. Že měli u postele sešit, vstávali a zapisovali si to, co se jim zdálo, považuji za "folklór". I když se probudím natolik, abych byl schopen psát, pamatuji si sen jenom v hrubých obrysech, pokud vůbec a navíc ten můj "automatický" text, se odehrává při snaze usnout. Jak by to tedy asi dopadalo s usínáním, kdybych každou chvíli "vyletěl" z pelechu a psal. Ba ne, tudy cesta nevede a venkoncem kdo ví, zda to moje "textování" má nějakou úroveň a smysl. Ono to nejspíš bude jako s "TRÁVOU". Ještě v dobách, kdy nás nechali smotat a "zahulit" v pohodlí hospody a v "něžné náruči" kamarádů, nejen testovat a hodnotit výsledky svých pěstebních pokusů, ale i zaujatě diskutovat o nejrůznějších problémech. Připadalo nám, že není na světě téma do kterého bychom neviděli - měli jsme jasno jeden přes druhého - řešení "ležela nám u nohou".
Jednou se mi přihodilo, že jsem přišel poněkud později. V hospodě vonělo to po Marjánce a debata již byla v plném proudu. V úžasu jsem naslouchal těm myšlenkovým "perlám" padajícím od úst jinak celkem inteligentních lidí a ve vzájemném překřikování pokoušel se zachytit alespoň zrníčko moudrosti nebo logiky. Zjistil jsem, že celá ta "debata" sestává z mnoha samomluv a že každý člen té "stolní společnosti", veden vlastní vizí, nic nedbá na to, co říkají ostatní. Bylo to velice POUČNÉ a mně došlo, že opilecký blábol neliší se příliš od toho, čeho jsem byl svědkem. Od té doby omezil jsem "KOUŘENÍ" na minimum. Také pečlivě volím kde a s kým si dopřeji té uvolňující radosti, kterou konopí umí dávat. Ano - nic se nesmí přehánět, zejména když chce člověk nahlédnout za roh vlastního nitra.
Když uvážím jak málo jsem toho napsal za tři dny, tak nevím zda to má vůbec nějaký smysl. Za mými zády se z televize hrnou všelijaké KAUZY a "škandály" až sluch přechází a představa že bych snad měl něco z toho "glosovat", nebo jinak reagovat, se mi vůbec nelíbí. Ani z toho, že se venku udělalo sluníčko, nedokážu mít skutečnou radost. To je to. Když má člověk nějakou bolest, snaží se s ní něco udělat. Buď utlumit, zapomenout pro něco, prostě bojovat. Když je ale něčeho moc, tak je toho příliš a pak sebevětší snaha zdá se marná. Proto tenhle první (díl I.) opatřím nějakými fotografiemi a zakončím přáním aby ještě bylo nějaké - tak zase příště dědaIvan. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat