moto: bolavá záda a závratě.....pro pána krále na co si stěžuju?
co to všechno je proti utrpení,
jež skýtá sledování seriálu
"MĚSTO ŽEN" - o půl jedné ráno
- ještě že stačilo tak málo:
vymotat se z pod deky a vstát,
najít trepky, ovladač, ukopnout
si palec o křeslo a vypnout
"TELKU"
..... stalo se před časem, že jsem byl obeslán.
Pozvánkou. U příležitosti pětatřicátého výročí vzniku CHARTY 77. Je to pěkné, že tak, jak to činí spolužáci a absolventi různých škol, schází se občas (vždy po pár letech) i signatáři textu, který - díky své HLUBOKÉ PRAVDIVOSTI a mnoha dalším "okolnostem", přesáhl sám sebe a stal se tím, čím se stal.
Protože zde jedná se o "CESTOPIS", nehodlám nic rozebírat ani hodnotit. Snad jenom jednu poznámku......... Bylo to naposledy, kdy jsem se podobné taškařice zúčastnil. Zjištění, že v tomto "KOLEKTIVU" jsou lidé, kteří doposud - ( 35 let je přeci jen dost dlouhá doba - například moje manželství s Martinou je jen o pár měsíců mladší) - nepochopili smysl a poslání Charty77, mne irituje natolik, že raději oželím možnost setkat se s přáteli třeba ve Vladislavském sále, nebo v Brožíkově síni a setkám se s nimi častěji, byť v parku nebo restauraci IV cenové skupiny.
O důvodech, proč je pro mne i docela "všední" výlet na větší vzdálenost "dobrodružstvím", čtenáři "dědova obrázkového povídání" vědí své. Slibuji že se vynasnažím, aby kňourání a lamentace nebyly jeho jediným obsahem a vrátilo se to radostné a hravé potýkání se s JAZYKEM českým. Jaro se blíží, dny prodlužují a i když by, při pohledu kolem, mohly člověka přemoci CHMŮRY, je třeba býti optimistou. Ono radost z toho, že jsem, že nejsem na světě sám, že mám přátele - tak to je myslím dost pádný důvod dát do dál.
Nuže - ve středu po desáté dopoledne nastoupil jsem cestu Qikem. Malým Qikem, abych byl přesný. Kdo neví o čem mluvím, tomu to stejně těžko popíšu, aby plně pochopil. Já měl ale kliku - neb jsem byl úplně první nastupující. Zabral jsem sedadlo u prostoru na kočárky, takže nohy jsem si mohl natáhnout po libosti. To mne vedlo k fotografování za jízdy, neb nebylo nic, co by mně bránilo ve výhledu - pokud ovšem nepočítám plyšové a jiné potvory, kterými se to v prostoru pro řidiče jenom hemžilo.
Také jsem cestou uvažoval o rázu krajiny. O tom, zda dá se zachytit jen tak "mírnix - týrnix" za oknem pohybujícího-se vozidla. Nakonec jsem to vzdal. Určitě je mnohem lepší a také smysluplnější fotografovat krajinu s rozmyslem a ohledem na světlo. Také vhodně zvolený detail může o krajině říci své.Nicméně jsem to pokoušel a každý čtenář se může přesvědčit o "úspěchu" mého počínání. Při tom všem mi cesta uběhla, ani nevím jak a než jsem se nadál, vystupovali jsme v Holešovicích. Hned po té, co jsem si zapálil cikáro, podařil se mi záběr o jakém fotograf většinou jen sní. Nebude tady, protože hodlám mnoho pracovat na jeho konečné podobě a nic, zhola nic, neponechám náhodě, jakkoli náhoda stála u jeho vzniku. Tak to chodí, myslím, i leckde jinde.
Zajímavé je, že kdykoliv vstoupím do Ztichlé Kliky, ať je prodleva jak chce dlouhá, mám pocit, že jsem tu byl před týdnem. To samé platí o přátelích. Vůbec není rozhodné kolik let, nebo měsíců, uplynulo od posledního setkání - jsme schopni navázat jakoby v půli věty a pokračovat smysluplně dál. Jasně že je plno novinek, které je třeba si sdělit, ale žádný spěch. Žádné ošatky plné slov. Všechno má svůj čas a hlubší smysl. 
Také setkání s H. Cizí pozorovatel by nejspíše kroutil nevěřícně hlavou. Při vstupu do zadní místnosti antikvariátu jsem nejprve sáhl do poličky pro pohár a pod pulpit pro lahev červeného. Pak teprve pozdrav a otázka - ne po zdraví,či rodině - po názoru na událost. Ještě dřív než byla zcela položena - odmlka a odpověď - jako bych věděl předem, nač budu tázán. Je to při tom naprosto jasné a prosté. Oba uvažujeme o světě ve kterém je nám dáno žít a oba víme, které že otázky jsou důležité i když odpovědi míváme každý jinou. Jo jo - někdy ani nemusíme diskutovat, známe se tak dlouho a tak dobře, že bychom uměli snášet argumenty jeden za druhého na vážky rozumu a logiky. Oč lepší je přátelsky mlčet, rozumět si bez zbytečných řečí - navíc, o tom které červené je letos obzvlášť dobré k pití, se většinou shodneme bez dlouhé diskuze, hned po prvním či druhém doušku. Ale ano, řešíme ledacos, umíme se pěkně zhádat (zvlášť když je nás kolem stolu víc) - nikdy tu ale nevládne zášť, ani osobní zájem, nebo ješitnost - teda většinou, že.
Když jsme absolvovali všechnu tu "slávu" ( například "primátorský" salůnek v nové radnici nemá chybu ve své čistotě stylu) zašli jsme si s L. H. a P. na véču do jedné vinohradské hospůdky. Jídlo jedna báseň a navíc, alespoň pro mne překvápko jak hrom. Na jídlo jsme čekali dost dlouho, ale když ho konečně přinesli, přišel s sebou i šéfkuchař a omluvil se. Také nám to zdržení vysvětlil - 30 "taliánů" a každý z nich si objednal jiné jídlo - jako by je navedl sám "Polrajch". Ani jsme nevyužili nabízené odškodnění ve formě libovolného panáka. 
Měl jsem toho za ten den plné CHRUP a už se viděl u Honzy na kanapi. Ani jsme si nepokecali. Přeci jen už nejsem ten jůra jako kdysi. Nejít vůbec spát - žádný problém, ale dneska......
Posnídali jsme toast a Tullamore Dew z hrnečků na kafe. Také jsme si konečně pokecali. O poezii, o současném malířství a taky o tom, co nachystáme Ivanu Wernischovi k narozkám. Sedmdesátka, to už je věk. Obzvlášť pro ty lidi, kteří, než by si "nasrali do huby" raději nejedli. Myslím, že moc nepřeháním, když budu tvrdit o tomto setkání - odjíždím posílen, obdarován a v neposlední řadě šťastnější, než jsem byl kdy za poslední půlrok. Důkazem budiž třeba to, že jsem včera ráno vstal ještě za šera a přes bolesti šel fotografovat na "skalku" jinovatky a šípky a potom seděl hodinu se psou a učil ji rozpoznávat orientační body na zamženém obzoru - a vůbec jsem se nerozčiloval, když odmítala pochopit základní fakta a poučky. Nebo dneska - nejen že jsem vymyslel fungl nový recept na přípravu vepřové krkovice - dokonce se mi podařilo vyloudit široký úsměv na tváři té paní, co sedí celý den u pokladny v TESCU. Když jsem nacpal do ruksaku všechny ty brambory a vůbec nákup, a odcházel - pohladila mne očima.Cesta zpátky - zase Qikem, ovšem tentokrát tím luxusním, proběhla bez událostí i fotografování - začetl jsem se do kterési publikace tak, že jsem málem přejel cílovou stanici. Rumburk - Bytex. Honza mne vybavil několika kilogramy knih, katalogů výstav i jedním číslem "ZTICHLÉ KLIKY" - publikací, kterou rediguje, vydává a také platí (bez reklam a podobných nechutností) jen on a Ivan Wernisch, básník a spisovatel. Jasně, podílí se na této činnosti i několik dalších lidí, ale přesně tak, jako za "totáče". Řekl bych - SAMIZDAT - v podmínkách svobodné země.
V současné době, dějí se v této zemi věci, které jistě stojí za zmínku i zamyšlení. Bylo by nespravedlivé domnívat se, že to všechno jde mimo mne. Že se o dění politické, potažmo ekonomické nestarám. Jistěže starám, ale jak jsem upozornil už někde na začátku - je to jiný "příběh" a mnoho jistě povolanějších, než já, se jím zabývá - slovem i obrazem. Jednou si možná dám tu práci a pokusím se, za svou vlastní osobu, zaujmout stanovisko. Možná nabídnu i jakýsi náčrt řešení. Možná nabídnu svou vizi. Nemohu však nabídnout kompletní řešení a už vůbec ne řešení jednoduché a rychlé. Totální. Leda bych nabízel TOTALITU. Ale to tady již několikrát bylo a za svou osobu prohlašuji - už nikdy! a obětuji bez zaváhání své statky i život v zápasu o SVOBODU JEDNOTLIVCE. Lidé, kteří stále jen nadávají a dožadují se jakýchsi JISTOT, kteří nostalgicky a hloupě volají: ..."bylo dobře - museli jsme sice držet hubu a krok, ale pivo stálo korunu sedmdesát a máslo korun osm - v obchodech sice nebylo všechno, ale práce byla pro každého a dovolená v Rumunsku nebyla zas tak špatná". Ach jo.....ani komentář nebudu psát.
Fotky možná nebudou všechny alespoň minimálně upravené - nestíhám. Také nevím, jak dalece se mně podaří zvolit ty pravé - cestopisné a textu odpovídající. Ono to dá práci, to mně věřte, taky času by to chtělo víc - jenže čas, to je komodita jíž se mi nedostává. Tož tak. |
| na Míráku rostou stromy v maskáčích a ještě mají na větvích ostnatý koule divný - ne? |
Těším se, že mi vůle vydrží, že Vás potěším a to i někdy příště u povídání obrázkového typu.
dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat