moc řečí, ale když večer usednu k psaní je ticho po pěšině. Při tom, dá se říci, mám toho hodně na srdci. Také příběhy. Jsou tu - každodenní a všední, ale i ty kouzelné a plné jinotajů.Nikdy nevím jak začít a také pochybnosti o tom, zda vůbec má cenu je vyprávět, mne brzdí.
Skoro měsíc, a možná i déle, nenapsal jsem ani řádku. Jednak nemoc, která mne oslabuje a nedá člověku posedět. Druhak rozpaky - někdy mne slova připravují o skutečné prožívání a někdy naopak odhaluji, snad příliš, svoje nitro a soukromí. Naučit se uměřenosti a vážit slova. Tomu se vyučuje na vysokých školách. Nejspíš. Nebo je to dáno darem, Boží přízní, ale i tak je třeba se učit a v tomto případě je nezbytný učitel. Mistr. Bohužel nikoho takového neznám, nemám a když hledal jsem pomoc a inspiraci v knihách, jako mnoho dalších "adeptů", došel jsem k jedinému. Nemá to cenu. Je tolik popsaného papíru a to nemluvím o médiích nové doby. Dumám o těchto věcech, o svých ambicích, o smyslu psaní už nějaký čas a vychází mně jediné. Budu pokračovat v "DĚDOVĚ OBRÁZKOVÉM POVÍDÁNÍ" aniž bych si kladl větší cíle. Ono už jenom tak nějak komentovat fotografie a přibližovat divákovi jejich vznik, je úkol, mnohdy nad mé síly.
Tuto sobotu, v druhé polovině září, v den mých čtyřiašedesátých narozenin, uskutečnilo se něco nepravděpodobného. Setkali se tváří v tvář soutěžící a tedy RIVALOVÉ, bojující o titul FOTOGRAF ROKU. Jasně, je to jen soutěž časopisu FotoVideo a nezáleží příliš na tom, kdo zrovna vede. Alespoň mně ne a pokud mohu soudit, žádná řevnivost a nevraživost se nekoná. To co mne téměř uhranulo, je fakt, že se doopravdy sjelo asi třicet fotografů z celých Čech, aby spolu pobyli pár hodin. Aby se seznámili, nejen imaginárně, skrze médium, ale z očí do očí. Krásný záměr paní Michálkové, která myšlenku na naše setkání vyslovila první nahlas, se podařilo uskutečnit.
Jistě, první "ROČNÍK",. Záměr projít se po pražském nábřeží a "POKECAT". Vzájemně se poznávat a také si zafotit na atraktivním místě, to vše poněkud troskotalo. Malá strana, až po okraj narvaná turisty z celého světa. Ani v jediné hospodě a že jich zde je jak máku, nenašlo se dost místa k posezení. Tudíž se nekonalo to hlavní - pobýt všichni pospolu. Není to ovšem chyba ani paní Reny, ani Vlaďky. Nedostatek místa a davy lidí - inu - příště již budeme chytřejší a setkání se uskuteční buď jinde, nebo jindy - mimo turistickou sezonu a to, že se nás sešlo tolik a opravdu i z velkých dálek mne naplňuje nadějí, ba téměř jistotou, že další setkání uskuteční se dříve než za rok. Musí - už jen z toho důvodu, že mne osobně to všechno naplnilo radostí. Fotografie poví (možná) víc. Nicméně již teď přemýšlím o tom, jak se zapojit do přípravy našeho příštího "SJEZDU".
To je tak asi všechno, mé osobní dojmy si tentokrát ponechám. Pomlčím také o neradostném stavu mých nohou. Pro tentokrát - :-)Co nejdříve si dovolím na těchto stránkách publikovat svůj pokus o povídku, či co to je za útvar. Takže už se těším - především na Vaši reakci - fotky jsou tentokrát téměř bez úprav.
Nebyl čas - dědaIvan.
Žádné komentáře:
Okomentovat