.... aniž bych patřil k té sortě lidí, kteří ohánějí se "SRPNOVOU OKUPACÍ" skoro v každé debatě politického rázu, je pro mne výročí této události připomenutím HNĚVU, který po všechny ty roky nosím s sebou. 
Takové pocity, jako nenávist, hněv a křivda, jsou pro člověka přítěží v každém případě a nosit je v "duši" celá desetiletí - no to je "PRÁCE HODNÁ CHLAPA". Ježto nejsem ani blázen, ani žádný silák, vyřešil jsem "problém" jednou pro vždy tím, že hněvám se pouze v den výroční. Někdy vydržím přemýšlet o té neblahé události dalších pár dnů, ale to ne pokaždé. Jednak se tím chráním před duševní újmou a potom, důvodů ke hněvu je dneska tolik, že "slušný člověk", který by si to všechno bral, dávno by se zmítal s pěnou u huby v některém z ústavů pro choromyslné. Znal jsem člověka, který snad neustále přemýšlel o fenoménu 21.8. a dopadech normalizace na všechno kolem. Tvrdil - mimo jiné, že bez okupace v roce 68. by nebylo normalizace atd. a tak podobně - aby se z toho kolotoče nezbláznil, hojně požíval lihové nápoje, pivo i víno. Zemřel na selhání jater ve věku53 let.
Proč to píšu - OSMAŠEDESÁTÝ je bezesporu národní trauma. Bez ohledu na nemalou skupinu obyvatel, kteří na tom vydělali a vlastně určitým způsobem ještě vydělávají, je to NÁRODNÍ NEŠTĚSTÍ a zůstane to tak, dokud poslední pamětník nevyhyne po obou způsobech. Tím nechci říci, že by toto období našich dějin, nemělo být fundovaně zpracováno a předáváno dál. Naopak a po nahlédnutí do různých "diskuzí" na "FEJSU", myslím, že je nejvyšší čas. Nejsa historikem, neumím nahlédnout všechny aspekty problému. Také se o to nepokouším. Jenže právě bez toho zůstává celé to období TRAUMATEM. Takže i když mně slouží paměť dobře, i když myslím, že dodnes dobře vidím kolem sebe, odmítám se zbláznit z pocitu bezmoci. Taktéž odmítám uchlastat se k smrti, jen proto, že hajzlové a zmrdi mají navrch. No a na otevřený boj, tak na ten už nemám sílu. Co s tím!
Ejhle, tři neděle utekly jak voda a teprve se dostávám k tomu pokračovat v psaní.
Ne že bych u této stránky neseděl obden, bezmocný a bezradný. Pokračovat? Začít znova? Nebo se na to ....... a nepsat vůbec - to je nejčastější a nejfrekventovanější (doprčic no to je slovo) - tak jinak.Článek o srpnové okupaci a důsledcích této události, no bylo to dlouhé na dvě stránky. Hodně jsem proškrtával a nakonec, jak čas běžel dál a naplňoval se událostmi, chtěl jsem to vyzmizíkovat všechno, jako neaktuální. Nakonec jsem to udělal tak, jak to je. Ponechal jsem část a pokračuji jinde. Ono to sice nebude na první pohled dávat smysl - nicméně si myslím, že tu nějaká souvislost je, dle poučky - "všechno souvisí se vším" - a basta.
Protože druhá půle srpna bývá již tradičně naplněna událostmi, nezbývá, než se s tím vyrovnat i na tomto místě. Od setkání v Lipníku, teď vážně nevím zda jsem se na blogu zmínil, nebylo týdne, respektive víkendu, aby nedošlo k nějakému setkání, k nějaké akci a zatím se nezměnilo nic, ačkoliv už je tady září. Protože jsem nebyl schopen zaznamenávat akce jednotlivě, tak jak se udály, neb opravdu nebyl jsem natolik zdráv, pokusím se v poněkud zmateném povídání udělat takovou jako ZA SRPNEM TEČKU. Takové shrnutí ve -"zkráceném procesu" - nebo jak to nazývají ti naši "zástupci" v parlamentu. Jo - jasně, zapomněl jsem slovo LEGISLATIVNÍM. Bez toho slova, no, leckdo by se mohl domýšlet kde čeho a vyvozovat závěry.
Když tak přemítám o tom, co napsat o Lipníku nad Bečvou, o návštěvě přátel v Turnově či na chalupě v Lučanech, mám velikou chuť opsat povídání loňská a pouze fotky dodat nové. Jo - a když už jsem tak daleko v úvahách - proč bych pro pána krále něco opisoval, když si může každý čtenář příslušnou pasáž lehce vyhledat a přečíst. Cha chá - to bych chtěl vidět a zapojím-li trochu fantazii ..... už to vidím úplně jasně. Člověk, náhodný návštěvník a potenciální čtenář blogu, zahlcený informacemi a mající svých starostí nad hlavu, listuje historií mého blogu jen proto, aby se dověděl, že jsem vloni navštívil přátele v Lipníku a byl okouzlen výzdobou města železnými plastikami. Také se snad dočte " chvály přátelství a vzájemného SETKÁVÁNÍ - SE." Tož to tak! Vidím, že alespoň těch pár fotografií potřebuje komentář.
Letos, když zcela pominu povídání o tom, jak dobře bylo na zahradě, tentokrát bez "HLUČNÝCH KAPEL", jen při kytáře a s Karlem Krylem a tak podobně, zaujalo mne, jak město Lipník VZKVÉTÁ. Něco takového se vidí opravdu jen zřídka. Městské historické centrum je čisté (dokonce i bez vajglů) nádherně vyzdobené kovanými sochami. No a zámecký park se svým "OPIČÍM STROMEM" - těžko hledám slova. Fotky, i když málo povedené, snad vypoví více. Také výstava místního sochaře, jehož jméno jsem ?ŽEL? zapomněl, oslovila to lepší ve mně a naplnilo mne to všechno dohromady jakousi NADĚJÍ. Nic konkrétního, jen pocit. Ovšem pro takový pocit dobrá hospodyňka přes plot skočí a člověk, kterému hrozí den co den "VYHOŘENÍ" a osobní "úpadek", PŮJDE SVĚTA KRAJ atd...... (všichni znají, předpokládám) :-) Ačkoli jsem nemocný chromajzl, tato cesta na Moravu stojí mně vždycky za to.
Tak, podobně mohl bych pokračovat, i když je to jiné, o návštěvě Turnova. Rok od roku kratší, žel. Nicméně pokud zůstane ten pocit, že jsme se potkali docela nedávno a můžeme navázat hovor "v půli věty", je to v pořádku a na přátelství nic se nemění. Také vždy navštívím v Jizeře ryby. Tam u mostu, v poledním slunci, zhotovuji poslední dobou fotografie "krajiny rybí" takovým způsobem, až mrazí mne nad "GRAFIČNOSTÍ" té scenérie. Ostatně, když špatně chodím a věčně je mně zle, nic jiného, než věci blízké fotit nemohu. A je to. Kozákov se beze mne obejde - inu a já si musím zvyknout. Třeba, až budu mít "vozejček", vypravím se tam znova.
Výstavě v přírodě, tak té by zasloužilo věnovat prostor větší, mnohem větší než mohu tady.
Honza P. jinak majitel a duše antikvariátu ZTICHLÁ KLIKA v Praze, kousíček od náměstí Betlémského, se úspěšně pokouší již několik let o spojení přírody a umění v Lučanech. Na své chalupě pořádá koncem srpna výstavu výtvarného umění spojenou s hudbou, divadlem a přírodou. Všechno se totiž odehrává pod širým nebem. Navíc v areálu rok od roku přibývají sochy, které již natrvalo zůstanou jeho součástí. No a o tom, že se zde setkávají lidé, aby diskutovali o umění nebo si jen tak pokecali, tak o tom snad netřeba hovořit. Vždy, rok co rok, je toto setkání krásnou ukázkou síly ducha a důkazem, že umění, když na to přijde, obejde se bez nákladných budov a výstavních síní. Navíc je Honza můj dlouholetý přítel a díky této akci máme důvod a možnost se potkat. S ním i s dalšími lidmi, od kterých mne dělí vzdálenost a mnohdy i další "osudovosti".
Mezi tímto vším děním odehrává se samozřejmě ještě život všední. Takzvaná každodennost. Mohlo by se zdát, že proti těmto událostem zcela zanedbatelná. Omyl. Každý den se dějí zázraky a tak je třeba být neustále ve střehu, aby nám neuniklo nic, co stojí za záznam a fotku.Jo jo - snažím se a i když nemohoucí, občas se k něčemu, co zázrak alespoň připomíná, namanu. Někdy také mne přátelé, téměř proti mé vůli, k zázraku přisunou a mně nezbývá, než alespoň tady vyjádřit svůj veliký dík. OPRAVDU
protože síly ubývají, svůj pokus o shrnutí ukončím s nadějí, ŽE ZASE NĚKDY PŘÍŠTĚ dědaIvan.
Žádné komentáře:
Okomentovat