dosud žije a to zcela spontánně. Na textu nic neměním, ani nezkracuji, byť bych chtěl. (kdo nemá chuť číst, ať tak s Pánem Bohem nečiní - mezi námi: o nic nepříjde.
..................................... Popocházím pomalu, krůček za krůčkem, stále se ohlížeje po svém psovi. Občas si poskočím a jenom ten, kdo se kdy musel spoléhat při chůzi na hůl francouzského typu, ví, jaké euforie je potřeba k takovému výkonu. Čekám na tu kouzelnou chvíli, kdy se nad lesem vlevo pozvedne záře, aby vzápětí vyšlo slunce.
Aparát, přichystaný na stativu, čeká až poprvé zmáčknu spoušť. Nikde se nic nehýbá a nebýt vzdáleného hučení řady kamionů směřujících do Německa, bylo by snad úplné ticho. Ani ptáci nedutají, všechno v krajině čeká. Pozoruje to i můj společník a přestane pobíhat a čuchat zde i onde. Posadí se mi k nohám a pozorně hledí. Střídavě kupředu a na mne. Neví a ze své psí podstaty ani vědět nemůže co pohledáváme na té nudné, rovné cestě, ačkoli kousek odtud černá se lesní houští plné zvěře. Pes o té zvěři dobře ví, jeho smysly jsou ve střehu, ale neopustí mne. Čeká se mnou.
Všechno se dává do pohybu naráz. Já přistupuji k aparátu a poprvé exponuji. Ptáci, jako na povel, spouští svůj ranní koncert, který se v okamžiku mění v těžko představitelný lomoz. Pes, ačkoli se tváří, jako že nic, že jen něco očuchává, nenápadně a kousek po kousku blíží se k lesu. Fotografuji. To znamená - zkouším různá nastavení, celkem nahodile a jen s chabou představou, co které znamená a v konečném důsledku způsobí. Je to celkem jedno. Mohu exponovat a byl by v tom rarach, aby alespoň něco nevyšlo.
Když slunce, jehož zdánlivý pohyb je téměř vidět, popojde po nebi natolik, že už se fotit nedá, sbalím stativ do podpaždí a na poněkud toporných nohách se pomalu vracím. Město v údolí se mění. Každou vteřinu září víc a více. Znovu rozkládám stativ a fotografuji tu málo pravděpodobnou scénu. Nebude to k ničemu, protože tak jako tak, je to kýč jak prase. Panoráma.
Ohlížím se po psu, ale ten je již kdoví kde. Z obavy, aby někde něčemu neublížil, volám a pak i pískám na malou "psí" píšťalku náš signál. K mému údivu pes přibíhá z jiné strany, šťastný a obalený jakýmsi neurčitelným sajrajtem. Trochu jej hubuju, ale pak se rozesměju. Jsem spokojený a plný těžko pojmenovatelného pocitu. Také se trochu vznáším nad zemí. Jen trošičku a můj společník skáče na mne ze všech stran a šťastně mi maže bahno po tvářích i šatech. "máma nás pochválí" - říkám psovi poněkud ironicky a pak drahnou chvíli přemítám o záhadné psí duši a o tom, zda rozumí co říkám. Jestli vnímá ironii, nebo sarkasmus, když zcela zjevně rozpozná smutek, nebo zlobu.
Láskyplně spolu rozprávíme, když balím stojan a foťák do brašny. Potom, s ruksakem na zádech, belhám se o holi dolů z kopce. Pes pobíhá kolem mne a plete se mi pod nohy.
Na náměstí, kde se stavuji pro cigára, stojí strejci a tak jako pokaždé, i dnes rokují. I téma mají stejné. Hospodářská a vnitropolitická situace a její srovnávání s dobou, kdy pivo bylo za korunu sedmdesát a máslo za osm. Žehrají a nadávají. Jejich kardiostimulátory jsou na pokraji svých technických možností, ale oni nepoleví. Mnohokrát jsem dumal nad záhadou, kolik je vlastně let těmto "strejcům". Postávají na tomto místě sobotu co sobotu a ani v neděli tomu není jinak. Připadá mi, že jsou již hodně staří a teprve onehdá, když jeden z nich, místo na svém postu u podloubí, ocitl se na nástěnce firmy "ASTRA", s údivem musel jsem konstatovat, že byl o pár let mladší než já.
Zdvořile zdravím. Pes se vzpírá. Zřejmě se mu směrem vpravo nechce, a když povolím vodítko a následuji ho, zjišťuji, že mne táhne do PIVNICE. Jenomže tam je ještě zavřeno. Musím mu to vysvětlit a usedám na schody. Volám psa k sobě, až úplně k sobě a někam do chlupů na krku a hlavě, mumlám cosi o pracovní době, o tom, že kellnerka tam ještě nebude.
V tom se otvírají dveře a Marcelka, pusu od ucha k uchu, lépe řečeno od kudrn ke kudrnám, se ptá zda víno či prazdroj, jestli na schodech nebo kde to chci pít. Je docela chladno a tak jdeme dovnitř. Marcela vypráví cosi ze včerejšího večera. Smějeme se spolu. Jen chvíli, protože vchází "tlusťoch" a vykazuje psa před hospodu. Poukazuje na samolepku na dveřích a navíc argumentuje, zcela nesmyslně tím, že pes může někoho pokousat a vůbec : " Není to hygienické". V restauraci není při tom ani noha. Pes během placení očuchává "tlusťocha" a znenadání se postaví na zadní a olizuje mu obličej. Smějeme se, já i kellnerka.
Doma chvíli otálím než opucuji psovi tlapky a pak si lehám na kanape. Zavírám oči a mžurkou sleduji, jak pes číhá. Sedí u mne a čeká na to, až pokrčím nohy. Pokud tak učiním, je jedním skokem na kanapi a už se točí do klubíčka v mých nohách.
Ještě než se ponořím do spánku, promítá se v mé hlavě "film" o dnešním ránu. Není to dokument. S údivem zjišťuji, že krajina nabývá podivných, velice nezvyklých tvarů a barev. Obrazy, jako by "slideshow" fotografií hodně slavného umělce, defilují jeden za druhým, jsou stále abstraktnější až nakonec uvíznu v jakémsi prostoru. Je tam modro, šedobílo a krajina, zborcená do .... jako by střepů. Chybí linie, chybí cokoli čeho bych se chytil, žádné stéblo. Pátrám v temných zákoutích a potím se strachem, když nikde nenacházím svého společníka a přítele. Volám. Křičím téměř nepříčetně a holýma rukama se pokouším obracet hromady střepů. Jsou mokré, měkké tak, že nejdou uchopit. Nehty kloužou a zároveň se lámou. Potom i prsty a kosti v rukou.Probouzí mne bolest. Křeče. Podkolenní šlachy a lýtka jsou křečí napnuta, ale protože mám letitou zkušenost, jediným pohybem shazuji nohy na podlahu a vzápětí si stoupám na špičky. Křeč mne propne, jako když natahujete luk a opadá. Pes vyrušený ze sladké dřímoty, byv surově sražen na zem, poštěkává. Není spokojený a mám dojem, že se o mne bojí. Stejně - zajímalo by mne, jak je to se psí psychikou a jestli si nenamlouvám nějaké nesmysly.
Pes vyskakuje a opřen tlapama o moje ramena, dívá se mně do očí. Také by mne chtěl olíznout a zblízka na mne dýchá. Odstrkuji ho. Smrdí mu z tlamy. Musím hned do kuchyně pro kousek kedlubny. Pes žvýká a já si vařím kafe. Pak spolu sedíme na kanapi a díváme se na pohádku. Je čtvrt na dvě. Ptám se Martiny kdy bude oběd, pokud bude. Odmítavě cosi mručí. Před chvílí snídala, takže se jí ani nedivím. Ani tomu, že prospala takové krásné ráno a dopoledne. Mít její povolání já, nejspíš bych už byl dávno chovancem v některém z našich pověstných zařízení, zvaných blázinec.
Po poradě na téma - CO DÁL - odcházím do kuchyně, abych se ujal vaření. Žádný problém a jde mi to od ruky. Pes sedí a vědecky mne pozoruje. Pokud něco spadne na zem, je tam pes vždy dřív, než já se ohnu. Vařím a je s podivem, že záda, potvory, dnes nebolí. Raduji se z toho. Také se raduji, že dílo pokračuje rychle kupředu. Ostatně na řízcích s bramborovou kaší, není nic těžkého, ani složitého. Obědváme o půl čtvrté.
Spouštím počítač, ačkoli to není nic jednoduchého. Po prvé, po druhé, po třetí i čtvrté. Teprve na pátý pokus ozve se, mimo hučení větráku i takové to typické zavrzání, zatikání a mám opět vyhráno. Pes mi dává tlapy na záda, dýchá mi za krk a dožaduje se další, dle jeho názoru, večerní procházku. Vybírám poštu a poznamenávám si na co budu odpovídat. Ostatní mažu. Chci stáhnout dnešní fotky, ale pes jew jiného mínění. Poštěkává, pobíhá, poskakuje. Rád bych se vzepřel, aby mu bylo jasné, kdo že je tu pánem, ale přemáhá mne. Nevím jak by to dopadlo, kdybych se opravdu rozhodl vzdorovat. Jenomže já chci jít ven, stejně jako pes a tak znovu balím aparát i stojan. Není to jen tak nějaký stativ. Dřevěný a docela těžký a neskladný, vyrobený před dlouhými lety v NDR. Půjčil mi ho pře lety Ludvíček a myslím si, že mi ho v podstatě daroval. Beru si boty a jdeme.
Kráčíme kolem hřbitova, směrem k popravišti. Právě opačným směrem, než ráno. Psovi je to jedno, ale už se blíží večer a tak jdu na západ, aby mezi mnou a sluncem nebylo město. Nehodí se mi do kompozice. Mám jistou představu, co bych dneska rád "ulovil". Mumlám si nějakou písničku pod fousy a po očku sleduji počínání svého průvodce. Nerad psa omezuji, ale chci mít kontrolu nad tím, co dělá a kam směřuje. Jednak, aby neskončil pod autem a druhak, aby nenapadl nějakého kolemjdoucího. Ne, není zlej, ale při jeho velikosti se i nevinná hra může stát nebezpečnou záležitostí, zejména pro cyklistu, nebo dítě.
Je ještě čas a tak, když rozbalím "vercajk", jdu si sednout na lavičku, která stojí při popravišti "rumburských vzbouřenců". Je to docela dojemný příběh a přemýšlím o tom, zda se někdy veřejnost doví celou pravdu. Za "TOTÁČE" se jednostranně a nejspíš naprosto lživě vyložená událost, stala nástrojem propagandy. Nejméně dvě generace odmítají, byť jen myslet na to, co se zde v roce 1918 stalo.. To je výsledek nucených oslav a dalšího mozku vymejvání. Nebo spíš "VMEJVÁNÍ". Inu.... bolšáni.
Sedím, pokuřuji a pozoruji psa. Také slunce, kterak se kloní k západu. Uvažuji o tom, že jsem tady dneska nepotkal žádné mladé lidi. Co jim dneska zabránilo přijít? Vždy tu minimálně páreček sedí. Myslím, že sem také chodí, nebo spíš jezdí dát si "ŠPEKA", aby se to doma nevědělo. A kdo ví, co se tady ještě odehrává. Je to dobré místo. Daleko vidět a šance ujet autem na všechny možné strany - cestou i necestou.
Nebe na západě, ale i na jihu, poznenáhlu rudne, dostává barvu. Celá škála barev. Začínám pomalu fotografovat. Jenomže po chvíli je váhavost ta tam a zmocňuje se mne, tak jako téměř po každé, něco jako vášeň. Poponáším stojánek sem a zase tam, přepínám z automatiky na manuál a zase zpátky. Konečně mám dobré místo a fotím příběh o tom, jak slunce noří se mezi stromy, aby posléze úplně zapadlo. Nebe hýří barvami až je mi "blbý" něco takového fotografovat. Je to vyloženě kýčovitý a nepravděpodobný pohled. Takový ZÁPAD.
Volám psa, který o sto metrů dál hrabe a řádí mezi myší populací. Začínám balit. Po západu slunce nastává zase taková ta chvíle ticha. Jako ráno. V tom tichu slyším odněkud změť hlasů. Jako by hádka velkého počtu lidí. Takové zamumlané, vzdálené lomození, do kterého z čista jasna zazní policejní siréna. Sanitka to není, na to mám sluch. Tohle jsou policajti. Počítám auta a vychází mi číslo pět.
Chvíli stojím na místě. Poslouchám a snažím se určit lokalitu, kde v tu chvíli dochází k něčemu "NENORMÁLNÍMU". Posléze vyrážím a pes si mne obíhá, jak stádo ovcí. Je mně jasné, že ani na silnici do Krásné Lípy, ale ani na sídlišti se nic neděje. Vychází mi nemocnice Podhájí. Bývalé vzdušné lázně, nyní interna a pavilon LDN. Zvědavost mi nedá. Vím, že bych neměl klid a tak volím dlouhou zacházku.
Už když se blížím, je mi jasné, že jsem neudělal dobře a že se stejně nedostanu dál a budu se muset vrátit po svých stopách. A ještě rád, že si nebudu muset uhryzávat vlastní tlapu.
Policejní auta blokují celou šíři ulice z obou stran a policajtů se tu hemží takové množství, že tolik jich snad není ani v celém Výběžku. Přicházím co nejblíž a vytahuji kompakt, že udělám pár snímků. Jakási policajtka mi pokynem ruky dává najevo, že jako fotit, tak to opravdu NE!! Ve středu všeho toho dění, je hustá skrumáž mladých lidí.
Stojím, koukám a vážu psa na vodítko. Došlo mi to všechno naráz a je mně to už všechno jasné. To ten strom. Na kraji nemocničního areálu, přesně v horním rohu "parku", se tyčí modřín. Jeho stáří i rozměry jsou impozantní. Pokud já pamatuji - takových třicet pět až čtyřicet let - vypadá ten strom pořád stejně. I ta jeho "VADA" je podle mne stejná. Někdy koncem šedesátých let, dostal modřín přímý zásah bleskem. Ta jizva, vedoucí od špičky až ke kořenům, tak ta za ty roky zarostla. Jen mezi dvěma kořeny, v místě, kde blesk vyštípnul třísku, tlustou jako chlap, tak tam se usídlila nějaká hniloba, nebo co. Je mi jasné, že celé ty roky musela ve dřevě "pracovat" k celkové zkáze. Jenomže modřín je silný a ani dnes tomu není jinak. Jenomže jakýsi předpis nařizuje, že strom ohrožující bezpečnost, musí být odborně a neprodleně utracen. Pardon pokácen. Jacísi aktivisté, posíleni několika místními, odsouzence obstoupili a vzájemně se k sobě připoutali " punkerskými řetízky". Firma, která měla zajistit odborné pokácení, musela zavolat policii. Zmatek, výkřiky aktivistů a tlumený a klidný hlas vyjednávače. Pomalu jsem se propracoval blíž, až mohu komunikovat s lidmi, kteří obklopují strom. Chtějí, abych fotografoval. To ale nepřipadá v úvahu, pokud jsem v dosahu policistů. Vysvětluji jim svou situaci. Také se jim pokouším docela důrazně říci, že nedělají dobře a že ten stošedesát let starý modřín, prostě MUSÍ BÝT POKÁCEN. Že zatím co oni tady překážejí a brání dělníkům v práci, běží čas a že tu ztrátu budou oni, demonstranti, nakonec muset zaplatit. A kdo ví, třeba jim napočítají i ten výjezd zásahovky. Je to zbytečné a drahé - opakuji důrazně. Jejich "heslovitý" pokřik nemá valné ceny. Je mně to všechno líto a vysvětluji psovi, který jediný mne poslouchá, proč musí ten strom PADNOUT. Demonstranti, kterým došly argumenty, mi začínají sprostě nadávat. Je mi trapně a lituji své zvědavosti. Že jsem sem lez ...... mručím do vousů a snažím se nenápadně vyklidit budoucí "bojiště". Vidím policii, jak se formuje a vyzbrojena kleštěmi na drát a metrovými obuchy, postupuje pomalu k demonstrantům. Mám vztek. Taky mám chuť zakřičet: "JEN JIM NANDEJTE!!". Nic nezakřičím. Odcházím zpátky - k domovu. Pomalu popocházím a opírám se o svou hůl. O hůl francouzského typu. Také se pokouším diskutovat se psem a snáším argument k argumentu.. Vysvětluji, nejspíš sám sobě, že takový způsob odporu, ochrany přírody a vůbec .... vždyť je to celé kravina! Pes se po mně pozorně ohlíží a když nemohu jít a odpočívám, sedne si mi k nohám.
Konečně jsem doma, zouvám boty, propojuji foťák s písíčkem a stahuji ty skoro dvě stovky obrázků, které jsem dneska nafotil. Než se to všechno "udělá" sedím se psem na kanapi a ptám se ho.: "tak co Besinko, co tomu všemu říkáš?" "Co......"?. Pes se na mne vážně zadívá, dlouho se dívá - a pak najednou, docela nahlas odpoví: " HOVNO".
Žádné komentáře:
Okomentovat