PAK ŽE STÁŘÍ ROZUM ZNAČÍ

   ba ba, myšlenka vyšplhat na tzv. MARIÁNKU za účelem fotografování, tak ta mne drží již dva roky, nejméně. Rozhodě déle, než trvají mé obtíže s chůzí. Čím větší problém někam dojít, tím častější myšlenky na cíle, které vyžadují fyzičku a na které mohu do roka zapomenout úplně. Takže když mi v pátek přišel mejl od Pavla, že snad se něco chystá, nezaváhal jsem ani vteřinu a nehledě na bolesti, které mne zrovna v tu chvíli dávali co proto, souhlasil a již v tu chvíli se začal nehorázně těšit. Na mlhovinky, samozřejmě - nikoli na ten strašný kopec.
   ona se totiž "Mariánka" podle mapy jmenuje jinak - Mariina skála - a skála to teda je. Jak věž. Jak rozhledna. A od úpatí až na vrcholek vedou tam schody jak na rozhlednu. Tedy schody - "schody" - co schod to půlmetrový stupeň a teď po tom jděte. Tam ani chodící hůlky, ani berle nic nepomohou. Stejně jsem se těšil - proto, když mi kluci Pavel a Venca nabízeli, že kvůli mně půjdeme fotit na daleko schůdnější Křížový vrch, jsem kategoricky trval na Mariánce. Hlavně pro to, že choroba postupuje a šance tam vylézt může být poslední. No a taky frajeřina, abych nebyl za srábka. Inu předpoklad, že s věkem vzrůstá a vrchu nabývá chování rozumné, jest předpoklad mylný. Zkrátka a dobře jsem se o to pokusil nedbaje na rozumu varování.
   nebudu popisovat jednotlivé etapy výstupu a s tím související stavy. Ovšem krásy, krásy ty ano. Z auta jsme vystupovali ještě za tmy a první část cesty (vysokým lesem a kolem skal) jsme vyloženě tápali. Později, na volnějším prostranství už na ty schody vidět bylo. Jak jsme stoupali stále výš, stoupalo i slunce k obzoru a pomalu se rozednívalo. Les, který před pár lety shořel, spolu s houštím a skalisky vytvářel kulisu hororovitého typu. Nádherná atmosféra a jen nedostatek světla bránil ve fotografování. Taky mlha, jejíž cáry občas zahalily scénu. Nádhera. Asi v polovině cesty už jsem nemohl a naléhal na kluky ať jdou napřed. Jednak jsem je nechtěl zdržovat a druhak - nechtěl jsem aby se stali svědky mého "PLÍŽENÍ - HRABOŠENÍ"  vpřed a vzhůru. No hrůza to byla, mockrát už jsem to chtěl odpískat a ty poslední desítky metrů jsme se pohyboval jen za pomocí rukou a zábradlí. Ale dal jsem JI. Úplně vyčerpán a taky roztřesen tak, že jsem nebyl s to ani vyndat foťák z brašny.


     jenomže přátelé - takový pohled, jaký se naskýtal z vrcholku, tak na to se jen tak nezapomíná a všechny bolístky a podobné prkotiny musely stranou. Fotit mi sice moc nešlo, ruce se mi klepaly, ale stejně jsem fotil a fotil a zíral a popásal se na kráse. Celý kraj se jevil jako obrovské jezero, ze kterého tu a tam vyčnívá ostrov nebo ostrůvek. Takový pohled naplní člověka štěstím a to si má každý schovat i na pak. Tudíž i rozklepané a špatně komponované fotografie budou mi jednou připomínat tuto chvíli. Opravdu - PŘEKRÁSNÉ. Sluníčko zatím stoupalo nad obzor a mlhy se rozpouštěly a celá scenérie se neustále měnila. V propastech kolem byla tma a slunkem ozářené skály naopak svítily. Poradit si s tím, to byl oříšek i pro daleko zkušenějšího fotografa než jsem já. O své kamarády jsem se nestaral, ani o toho cizince, který byl nahoře dřív než mi a také dřív odešel. (Teprve při úpravách v PC jsem si všiml, že vylezl na "vedlejší" skalisko ). Tam ovšem cesta nevede. Alespoň ne taková se zábradlím a schodama.
      Když mi došla baterka v jednom a loučit se začala i ta v druhém aparátu, byl čas to ukončit a odejít. Šel jsem napřed, aby se vyrovnal handicap a kluci na mne dole nemuseli čekat. Mít pár náhradních baterií a volnou kartu - tak věřte, že tady by se dalo pobejt a fotografovat až do večera a završit den parádní "ZÁPADOVKOU". Ne jen na vrcholku Mariánky je co fotit.
Cestou k autu míjeli jsme opuštěný dům - obrovský, v zahradě a prázdný - nevyužitý. Nějaké sanatorium. Skoro mně to stálo dobrou náladu. Svět tam na hoře a ten kocourkovský paskvil tady dole ........ jo člověk musí žít ve světě jaký je mu dán a o to víc si pak váží a užívá chvil, které ten všední a málo veselý svět převyšují.
      Jednak jsem to slíbil a také bych byl pěkný sobec kdybych se s Váma o tento nevšední, sobotní zážitek nepodělil.
Doufám že fotky které jsem vybral se budou líbit a hlavně mají-li tu vypovídací hodnotu.




Tak zase někdy příště         děda