S FENKOU NA ZÁDECH

........ A JINAK ZDRÁV.  Prodělav chřipajznu jsem nyní rekonvalescentem a musím trénovat bych stíhal, až to začne všechno rázem žloutnout a červenat - teda, pokud listí do té doby neotrhá vítr. 
         Ráno, aniž bych zaváhal, pobral jsem fotovýbavu, psinku, tašku a nůž (vystřelovacího typu) a podporován zprava holí francouzskou, odpochodoval jsem do lesů pod Dýmníkem. Teda.... ne až tak doslova. U bazénu už mi docházelo, že to nebude až taková "sranda" a u první informační tabule za koupákem, jsem si, pohodlně usazen, říkal, že by možná bylo rozumné otočit a jít zase domů. Jenom pohled na Besinku, která se radovala svým psím způsobem z výletu a běhala kdo ví proč nahoru do strmého kopce a zpátky, víříce listí a drobné větve jako malé tornádo, přiměl mne pokračovat k vytčenému cíli. (brrr to je věta) Cílem, tak jako jindy, byl rybník u spínačky. Chodím tam jednak na houby a druhak fotografovat. Je to moje oblíbené místo. A hlavně je to prakticky stále po rovině, což je pro mne důležité. Taky jsou cestou lavičky.
          Na první pohled, ještě skrze větve olší, osik a břízek bylo mně jasné, že něco není v pořádku. A taky jo. Někdo vypustil všechnu vodu. Bahno a uprostřed strouha. Všechno se to lesklo jak ....... no prostě, sluníčko se opíralo o mokré dno a fotit se prakticky nedalo. Chodil jsem po břehu sem a tam, dokonce i na "dno" jsem vstoupil. Jenom u břehu, samozřejmě, dál je pěkná hloubka a pokoušel se o nějaký zajímavý záběr. No, nevím.... podle mne se nezadařilo. Slunce čím dál výš a nohy už nechtěly poslouchat. Nakonec jsem to vzdal a začal se dívat po houbách, na které jsem v tom prvním "tvůrčím zmatku" úplně zapomněl.




          Mám tady kolem vody místa, kam chodím "na jistotu", jak se tak říká. To ovšem neznamená, že pokaždé najdu na tom, či onom místě přesně to, co očekávám - to se ví, sedávají tu všude rybáři a také nejsem určitě sám, kdo sem na ty houby chodí. Takže se mi právě když jsem zrakem propátrával "pešunek" pod cestou, kde v borůvčí rostou křemeňáci, podařilo na párek křemeňáků, skrytý pod listím, šlápnout. Inu - stane se. Tu holubinka zelená, tam babka a pak - jako zjevení na volném prostranství a jenom mírně kryt listím - HŘÍBEK jako malovaný. Potlačil jsem "houbařský pud" a místo abych se po houbě vrhnul, opatrně našlapuje vyňal jsem fotoaparát a chystal se na zlatý hřeb celého dnešního výletu. Protože díky "chorobě" neustojím podřep ani klek, musel jsem si k tomu "MAKRU" lehnout. V poloze na boku "křižmo", podepřen o loket přiblížil jsem objektiv co nejblíže a komponoval. 
           To co následovalo v okamžiku stisknutí spouště - no myslel jsem, že mne raní mrtvice. S žuchnutím mi na záda a hlavu dopadlo cosi těžkého a drápy se zaryly hluboko do zad. Hlava mi udeřila do aparátu a jen nějaký reflex, či co, zabránil abych hříbek nerozdrtil na kousky. Besinka. Z nepochopitelných důvodů se můj věrný pes rozhodl, že v záběru bude on a ne nějaká houba. V jedné ruce foťák a v leže, u nosu hříbek, bojoval jsem s třicetikilovou fénečkou, která mně skákala po zádech, po hlavě, hrabala všema čtyřma a vší silou se mi cpala před objektiv. Nebo oč jí vlastně šlo. Byl to šílený zápas. Ve snaze zachránit objekt focení klel a nadával jsem strašně. Hulákal jsem hrubé nadávky a nesmyslné rozkazy na psa, který to všechno nejspíš považoval za náramnou kratochvíli a dobrých pět minut trvalo, než mu došlo, že ho biju pěstí a posílám do pekel horoucích. Jak mohly vypadat fotografie, které dělal ročílený, udýchaný a rozechvělý člověk jednou rukou, zatím co druhou rukou tiskl k zemi  zmítajícího-se psa, který nechtěl pochopit, že hra už skončila. 
           Když si teď prohlížím výsledek - no - mohlo to dopadnout hůř. Hlavně není z výsledné fotky vůbec zřejmé, k čemu došlo. Nevím ani je-li to dobře. Budu si muset promluvit s panem doktorem Baudišem. Je to zkušený veterinář a snad mi objasní podivné chování jinak hodného a poslušného psa. Pro mne je to poučení pro příště. Nemilosrdně uvázat co nejdál - opodál.
           Nakonec, když jsem probádal všechna houbová místa a posbíral "vercajk", vydali jsme se s poskakující fenkou na cestu zpět. Pomaloučku a s mnohým odpočinkem. To co jsem viděl cestou, naplňuje mne smutkem velikým a i když se snažím předávat dobrou pohodu a úsměv kudy chodím, o tomhle se zmínit musím. Před pár měsíci dokončená NAUČNÁ STEZKA - mimochodem velice pěkně udělaná - vypadá jako po nájezdu BARBARŮ. Desky s informacemi a fotkami orvané, všude po zemi petky, papíry a igeliťáky. I horší věci se tu povalujou. HNUS. 
           Předminulou sobotu jsem vyšplhal v Jetřichovicích na skalní rozhlednu a dneska sotva lezu po rovině. Všechno vypadá k horšímu - moje zdraví i atmosféra ve městě. Onehdá jsem byl v neděli dopoledne pro cosi v trafice a to co se dělo na náměstí mi vzalo dech. Jistý pan Kohout tam veřejně hovořil na improvizované tribuně k občanům rumburským. To co říkal nedávalo valný smysl a brzo jsem místo opustil. Útěchou mi bylo, že ten hlouček posluchačů byl opravdu, i na Rumburk, maličký a bezvýznamný. To co mne naštvalo byl fakt, že si demonstraci dovolí svolat člověk, který nejen že není občanem našeho města, ale hlavně by měl (podle mne) sedět v kriminále a pracovat tam usilovně, aby zaplatil škody, které způsobil svými podvody. To že dostal podmínku je výsměch spravedlnosti. Nepochopím, jak takového HOCHŠTAPLERA mohou poctiví a pracovití lidé poslouchat a ještě mu zatleskat. Proslýchá se, že už se chystá další lidové shromáždění pod jeho taktovkou. Jen doufám, že moji spoluobčané mají dost rozumu a zůstanou pro tentokrát doma. Ne že by tady u nás nebylo dost problémů. Je a velikých. Ovšem na jejich řešení nepostačí POPULISTICKÝ BLÁBOL nějakého pana Kohouta a jemu podobných. Na to je třeba vzít rozum "do hrsti" a začít se ptát. Na správných místech a na správné věci. Položit otázky těm pravým lidem a trvat na pravdivé odpovědi. Třeba. Je třeba udělat mnoho správných věcí. Zapalovat domy (například) je zhovadilost a ještě další zhovadilosti se nejspíš chystají. 
         Nebudu o tomhle psát. Jistě, přemýšlím o událostech v Rumburku a okolí. Přemýšlím i o dalších věcech, které se týkají našeho života. Ale domnívám se, že daleko větší užitek bude z toho, když se mi podaří, alespoň tu a tam, zvednout někomu náladu a vyloudit na tváři úsměv.

  Takže až se to bude hodit - zas někdy       děda