koukám na ty poznámky, které jsem si onehdá udělal a napadlo mně dát k dobrému vzpomínku. Ono to vlastně je taky trochu o tom, že tvrdohlavost už jsem musel mít v povaze dřív než v pubertě. Jestli ano, chudáci rodiče.Člověk to s odstupem času tak nevnímá a pokud si vzpomínám tak problémy se mnou určitě byly, jen asi ne způsobené tvrdou palicí. Ale možná, že zarputilost s jakou jsem se tehdy pustil do boje s fobií z výšek pramenila z potřeby a potřeba, jak známo, je relativní pojem.
Šlo zcela určitě o holky a jakmile jsem dosáhl "jistého věku", začalo mně vadit, že se bojím výšek. Jo jo - vadilo mně to čím dál tím víc a když mne museli prakticky snést z Frýdlantského Cimbuří. ( to byla taky "sranda veliká") rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a že se NAUČÍM NEBÁT SE NA SKALÁCH.
Celé následující jaro a prázdniny trávil jsem každou volnou chvíli a den tím, že jsem cvičil. Na střeše kůlny, na skalce pod trianglem, v lomu a když byla možnost i ve skalách brtnických. Postupně dosáhl jsem nejen toho, že jsem se bez zachvění pohyboval po samém okraji "propasti" a dokázal i sedět, nohy maje volně v prostoru, ale dokonce jsem na ten okraj dokázal vylézt. Myslím tím odspodu - sice bez lana a cestou co "nejlehčí", nicméně vylézt.
"MATURITOU" a METOU NEJVYŠŠÍ mělo být pokoření asi patnáctimetrové skály, která trčí z lesa (stav před cca. padesáti lety) na levém břehu Křinice. Jsou to vlastně skály dvě, těsně vedle sebe. Vypadá to jako "VYKOTLANÝ ZUB". Sám, bez lana, či jiného vybavení jsem šplhal až k místu, kde skála počíná být naprosto kolmá. Jediná možnost byla - použít (viděl jsem to na fotografiích i ve filmu) "ŠPRAJC". Nebudu si vymýšlet nějaké drama, stejně si to už nepamatuju, jen to říci musím: - "nějak jsem se tam na ten vrcholek vysoukal a zažil si ten nádherný pocit - těžko popsatelný, ale o to silnější".
Jak už to u jinochů bývá - na prvním místě je cíl, ale o tom co dál, o tom se uvažuje až když nic jiného nezbývá. No - najednou jsem stál na vrcholku, ale kudy dolů? Ať jsem dumal jak jsem dumal - dolů to bez provazu nešlo. Po hodině, už bez vítězných pocitů, zvolil jsem jedinou, velice riskantní, ale asi fakt jedinou možnost návratu. (pokud jsem se nechtěl naprosto "znemožnit" voláním o pomoc, na kolemjdoucí turisty) Skok do vrcholku stromu. Několik smrků, rostoucích kolem, dosahovalo svými vršky až téměř nahoru - k vrcholu skály. Jo, opravdu jsem skočil. Skočil a nespadl. Docela "DORVANÝ" potrhaný a odřený, dodrápal jsem se po těch "strašných" větvích ke kmeni a posléze až dolů. No - nechtěl bych to zažít ještě jednou, a vejprask doma za roztrhané kalhoty a košili, to bylo opravdu to nejmenší. Důležité bylo, že jsem to dokázal. Překonal jsem v sobě strach, závratě a další projevy fobie z výšek a to natrvalo. Důkazem budiž, že po mnoha letech, živil jsem se jako pokrývač a natěrač.
Možná jsem se tenkrát naučil i mnohému, co jsem nevnímal. Překonávat strach. Že se mně taková dovednost mnohokrát hodila, o tom nemusí nikdo pochybovat.
No vida - pěkná vzpomínka z mládí, jen adekvátní fotky nemám. Tož nějaké obrázky sem umístím - je to přeci obrázkové povídání - i když nejsou k tématu.
Žádné komentáře:
Okomentovat