Jasná věc je, že člověk nemá číst na facebooku všechny komentáře a snažit se pochopit ty pochody (myšlenkové) a kterak lidé docházejí k poznámkám, které pak píší ..... :-) Aha já už jsem jinde. Je to obrovská i když zajímavá ztráta času. No nic, to jen tak na okraj. Chystal jsem se dneska napsat, vlastně popsat jednu příhodu.
Na tu vzpomínku přivedlo mne nahlédnutí do denního tisku. Tuším Mladá fronta, nebo rudé právo? Nejsem si jistý. V každém případě to byl docela šok. Nebylo tam nic, ale zhola nic, čemu by se člověk mohl od srdce zasmát. Nebo alespoň pousmát. Jo úšklebek, nebo hořkej úsměv to ano. Kde to žijeme? Co se to děje? A kdo tam píše do těch novin! Však já vím, proč to nekupuji.
Byly časy, a hrozně rád na to vzpomenu, ba někdy si o tom vyprávíme s Martinou, mou ženou. To k nám na soboty, neděle a svátky jezdili přátelé. Ne na všechny, samozřejmě a někdy byla ta prodleva dlouhá až k nesnesení, ale jezdili. Z Prahy i odjinud - jednak vozili zprávy a druhak věci na rozmnožování, rozepisování, rozšiřování a jiné podvracení. Třeťak (no to už přeháním) z prostého přátelství. My jsme pookřáli novinkami a drby, oni si odpočali v přírodě, v klidu naší domácnosti a všichni jsme se potěšili setkáním s lidmi, které máme rádi. Někdy to u nás vážně vypadalo jako v oáze, kde se potkalo několik karavan naráz. Jasně, ne vždy, ale když byla nějaká významná příležitost, sešlo se u nás v domečku deset i více lidí na nocleh a několik místních k tomu. Chodili jsme na výlety do skal, na houby a taky na pivo. Samozřejmě.Ovšem na co vzpomínáme nejraději - to byla sobotní rána. Vždycky někdo, ten co se vzbudil první, odešel do sámošky nakoupit snídani. Rohlíky, salám, sýr, máslo a několikery noviny. Jednak celostátní tisk - Rudé právo, Mladou frontu, Zemědělské noviny a pak také tisk okresního a krajského formátu - Průboj, Jiskru severu. No a to je důvod proč o tom píšu.
Stůl byl naplněn lahůdkami, sedělo se všude kolem a každý měl v ruce nějaké noviny. Co chvíli někdo zavil smíchy a předčítal ostatním to, co jej zaujalo. Takže společnost, místo aby se sytila, svíjela se v záchvatech smíchu. Nádherné chvíle. V podání Petra P. nebo Míši B. se banální žvásty o úspěších v budování, nebo o práci s mládeží a jak se daří, měnily v podařené šprýmy. Navíc, dodnes nechápu jak, dokázali najít v té změti zhovadilostí ZHOVADILOST, opravdu hodnou toho jména. Články, které, když už jsem je někdy četl, mne iritovaly a naplňovaly nechutí, se v podání a interpretaci Honzově měnily v absurdní a černý humor. Nešlo se nesmát. Bylo to ÚLEVNÉ.Síla, kterou jsem načerpal díky takové snídani, vydržela mně několik dní. "Pražáci" odjížděli odpočatí a my jsme se při uklízení a mytí nádobí smáli nahlas, až se děti, tenkrát ještě moc malé, budily a "zlobily. Vlastně - o těch jsem taky chtěl psát.
Nevím už v kterém roce, jestli před a nebo po "kriminálu", přišlo nám "vhodné" nechat děti pokřtít v kostele. Vhodná doba takového křtu jsou Velikonoce. Bílá Sobota - myslím. A teď mi dochází (podle velikosti obou chlapců), že to muselo být až když mne z basy pustili.
Křest proběhl zdařile a byla to poměrně veliká sláva. Kostel byl téměř plný a Pater Efrem si tu slávu užíval, jako málo kdy. Estébáci, kteří se krčili u dveří, zajisté taky. Byl to velký den a něco jsme také popili - samozřejmě.
Když jsme pak, večer, přišli do chalupy, rozjaření a plní euforie, bylo nám třeba zatopit v kamnech. Já měl nějakou práci vedle v kuchyni, asi jsem připravoval občerstvení a Martina ukládala děti (což se jí samozřejmě nepodařilo) a zatápení se ujali "PRAŽÁCI". Jo jo - syrová borovice voní a je plná pryskyřic, jenže nehoří a právě ta padla do oka Petrovi, či Honzovi - to já už dnes nevím. Jejich pokusy byly, jak jinak, jen velmi málo úspěšné. S podnosem dobrot jsem vstoupil do pokoje plného lidí - tentokrát nás tam muselo být tak ke dvaceti. Rozesazení kde se dalo, pozorovali vědecky činnost u kamen a žalovali, že to ještě nehoří. Když jsem zjistil čím zatápí, vyhnal jsem všechny snaživce od kamen a aniž bych MYSLEL, jsa velký, venkovský, zkušený lesní muž. Nenapadlo mne nic lepšího, než namočit kus hadru do benzínu a vložit do kamen místo novin. Vůbec mi nedošlo, že kamna jsou už přeci jen trochu teplá a benzín se rychleji vypaří. 
Škrtnul jsem sirkou. HOUKLO TO - PAK JEŠTĚ JEDNOU. Ze zdi vypadla roura a na pokoj i na nás všechny se pomalu snášel černý a mastný SNÍH. To ticho - tak to bylo opravdu TICHO. Jenže jen chvilku. Podívali jsme se jeden na druhého a začali se smát. SMÁT tak šíleně a nezastavitelně, že kdyby byl přítomen psychiatr nechá nás všechny odvézt do Beřkovic. Všechny - kromě Martiny. Tiše stála a po tvářích ji tekly slzy. A my se smáli. ŘIČELI smíchem. Nevím jak se mně to podařilo zarazit. Všichni museli pomalu vstát a opatrně opustit dům. Zatím-co postávali venku a sdělovali si dojmy, nasadil jsem rouru a zatopil. Martina luxovala a luxovala. Díky tomu, že nikdo nic neutíral a ani jinak se nesnažil, šlo to uklidit docela dobře. Po půl hodině intenzivní práce - zatím-co si "pražáci" vyklepávali venku saze z oděvů - pustila nás moje dobrá a uplakaná žena Martina do koupelny a posléze i do pokoje. Nebudu lhát když prohlásím, že na náladě tato tragédie neubrala vůbec nic, spíš naopak. Setrvali jsme v družné zábavě, vesele diskutujíce, až do brzkých hodin ranních. Mou ženu nevyjímaje. Uklidnila se, když jsem odpřísáhnul, že ty knížky jí pomůžu vybouchat a utřít. No - málo jich nebylo. Knihy. Velikonoce. Děti, pokřtěné děti. Vzájemná láska a přátelství. Byl to nádherný den. Požehnaný svátek.Konec konců - smích léčí. To věděli i staří Egypťané, prej - ale Vikingové jistě, Slovani a Keltové.
Tak vida, budou dvě a to nemám vybranou jedinou fotku. Dneska to budou obrázky poněkud jiného typu. Ilustrační nemám - kde bych je také nabral, že ........ no nevadí a příště dědaIvan 
Žádné komentáře:
Okomentovat