"..ejhle adventu již na krátku a blízko..."

jo jo ..... blizoučko, ale to je vlastně jedno. Zatím. Včera nebylo mně do skoku, jakož i celý týden zpátky. Navíc, bylo mi cestovat sanitkou do Liberce navštívit pana Doktora přes bolesti. To je taky vlastně jedno - jen snad že jsem se cestou pokoušel fotografovat SKRZOKNO ty krásné a dramatické oblohy nad žitavskou pánví. Bez valného úspěchu a to "vokno" by taky mohlo být ....no jo, na silnici sajrajt, co bych chtěl.

   Z ordinace v nemocnici je nádherný výhled na Liberec a na Ještěd, jenže počasí nepřálo a tak ani tady jsem nepochodil. Za to mi pan doktor snížil dávku opiátů, tak snad budu víc při smyslech, i když zase s horší náladou. A tu bych potřeboval pozvednout. Mám "nervy" jak z postupu "CHOROBY" a tomu odpovídajícím důsledkům, tak z počasí jako takového. Vždycky jsem byl na počasí citliv a dneska........ darmo mluvit. Když tak na to teď myslím, tak mám jednu vzpomínku. Na vyhranou sázku. Kdysi, seděli jsme v jakési hospodě, kousek od dejvických kasáren, a šla řeč o počasí a jak kdo to pozná - na kloubech a zádech a na kdoví čem ještě. No a já šel k oknu, otevřel, chvíli čuchal vzduch a pak jsem prohlásil, že dneska v noci napadne sníh. Všichni hned vyběhli - k oknům, ven před hospodu a vzhledem k datu (už to přesně nevím, ale bylo to v první půli listopadu) chtěli se se mnou vsadit - mysleli si, že machruju - jenže já nikdy nemachruju. Ani tenkrát (za mlada) a snad ani dnes. Dopadlo to tak, že padla veliká, ale opravdu veliká, sázka. Hospodský to organizoval, byl bankéř a určil pravidla. Když do jedenácté hodiny (zavíračka byla v deset, ale tolerovala se hodina navíc) napadne byť jen centimetr sněhu, vyhrávám. Nebylo žádné, jako dnes jedna ku něco, prostě a jednoduše - kdo tvrdil, že nenapadne sníh a že kecám, dal prachy do banku a já kdybych prohrál, dám " sto za sto ". No, já vím, dneska nic moc, ale skoro šestnáct stovek pro chlápka, teda jako mě ( jedenáct set osmdesát hrubýho) to byl balík. V obou případech. Za mý prachy ručil M. jediný opravdu solventní člen té party, co jsme spolu chodili. No a co se vybralo, to se vybralo. Já jsem si věřil, protože sníh cítím, akorát ta hodina - TA HODINA. Dali jsme si kulečník, pak odvetu a když jsme ve tři čtvrtě na jedenáct vyběhli před hospodu, bylo všude bílo. Jak z Ladova obrázku zimy. O svatém Martinovi. Jasně, vyhrál jsem sázku - pořád to mám - ale už nikdy se nevsadím. Je to hřích.

   O těch darech - těch od "PÁNA BOHA" - jsem začal dneska přemýšlet při sledování televíze. "Kam zmizel ten starý song" - každý zná, ale dneska byl výjimečný. Petr Hapka je pan skladatel a přesně ten typ obdarovaný. Když vyprávěl o tom jak skládá, jak text má v hlavě a nechá to působit, až náhle - osvícen - ani nestíhá zaznamenávat noty. Dostal darem talent, charisma a myslím že i moudrost. Svoji hřivnu určitě nezakopal ale ani neprodal "farizejům". Když jsem dnes, po dlouhé době, slyšel paní Hegerovou zpívat "Rozvod" a "Kázání v kapli betlémské" byl jsem zasažen a právě ty moje nervy - pěkně jsem si zaplakal u krásy. No co. Jsem na měkko u muziky, ale i u kovařiny, fotek nebo obrazu - když to tam je.
  Hned jsem se šel podívat a přehraboval se ve starých elpíčkách a těšil se alespoň tím, že je mám i když si je nemůžu přehrát, gramofon nemajíce.
  Přemýšlel jsem celý půlden o tom, jak s odstupem času se ukáže ta kvalita, jak dobré to jsou texty a hudba. Ono vůbec skoro u všeho se "časem ukáže". Co mne trochu uklidňuje a smiřuje sama se sebou, je fakt, že pokud mohu soudit, neměl jsem nikdy problém rozpoznat to dobré a krásné, bez ohledu na módu nebo názory svých bližních. Ale co se jiných hřiven dotejká, no tak to jsem pohořel. Na celé čáře. Lenost a taková ta "bohémská" lehkost bytí - jo jo - to mně šlo. Že k tomu, aby člověk dosáhl jakés takés dokonalosti v jakémkoli oboru, je potřeba tvrdé práce a že sebevětší talent "umře" na oubytě, není-li podepřen technikou a znalostí. Člověk se může rozdávat až k sebezničení, ale pokud zůstává diletantem.............
  Dneska to vím a i když je mi jasné, že už to nestíhám, nenapravím a nedoženu - stejně se pokouším. Náhoda mně dala do ruky fotoaparát a já, na stará a hodně rozklepaná kolena, pokouším se dobrat alespoň základů fotografické techniky. Také toho, kde mám šanci a která "nika" fototvorby je mně nejbližší. Jasně, jsa mlád a obklopen lidmi podobného ražení, psal jsem "básně" - maloval obrazy - muzicíroval a nic jsem se neohlížel na techniku či formu. Žil jsem a spolu s jinými, či sám - domníval jsem se že změním svět, že skrze "umění" učiníme lidi lepšími a bla bla bla........ cha chá. Musel bych to lépe umět, to znamená studovat a učit se. PRACOVAT. Mnozí z tehdejších kamarádů měli tu vůli a to štěstí a skutečně zanechali a stále zanechávají viditelnou stopu v čase. Dobře tak. Velmi dobře. Mně musí stačit a stačí, že jsem byl u toho. Páni, kdybych uměl zachytit atmosféru té doby. Byl to čas, kdy se lámal chleba. Člověk ještě ani pořádně nezačal a už se musel rozhodovat "na celý život" na které-že straně barikády bude stát.
  No jak to tak po sobě čtu a opravuji překlepy - nejraději bych to zase smazal. Nemá to hlavy ni paty. Takový text o tom, co se mi v hlavě líhne a hned zase uléhá. Je mi jasné, že daleko lepší je, držet se jedné myšlenky, či námětu a dostat z něj co se dá. Ale je to přeci jen můj takový jako deník a ne román.
Je už hodně pozdě, všechno bolí a já jsem hrozně rád, že dneska ani jenom náznak nějaké "glosy" k politickému dění. Hurrrá.   
Několik fotek ILUSTRAČNÍCH z cesty do Liberce a pak také cosi, co jsem zaznamenal pod vánočním stromem na náměstí rumburském a nakonec úvaha u oprýskaných dveří mého domu.

Přeji hezký a příjemný den a zase někdy                          

                     "děda"Ivan