Ne nutně platí pořekadla doslova, ale stejně, člověk měl by se mít na pozoru. Dokonce i sám před sebou. Před takovým tím pobrukováním a tichou samomluvou.Ráno bylo mně blbě tak, že jsem ani nechtěl jít na nákup. Dokonce i to minimální "VENČENÍ" fénečky, chtěl jsem odbýt na zahrádce. Pěkně v sedě. Jenomže, jak to bývá, všechno nakonec dopadá jinak.
Došlo mi kuřivo a každý "ZÁVISLÁK" mně potvrdí, že to je impulz k činu, k akci a že je jenom málo překážek, které by dokázaly takového "KUŘÁKA" zastavit. Tak i mně, bolesti, nebolesti a závratě, nezávratě, nezbylo nic jiného, než skousnout, opřít se o hůl a konec konců i o psa a jít. A právě při té příležitosti, vleka se celý pokřivený od trafiky k samoobsluze, pobrukoval jsem si různé variace na téma: "..středa, je ho tam, no proč ne, do večera vypadne"... a tak stále dokola. Z venku to vypadá nevinně. "hmm...pán má dobrou náladu - to nevidí se tak často". Ovšem. Tak to má být. Nikdo nemá tušení a obávám se, že ani já sám ne, že se jedná o "ZAKLÍNÁNÍ". Není totiž důležité, jak dalece je člověk sám na zaklínání zainteresován a snad ani na textu samém. Důležitá je podstata, jádro, kolem kterého se vrší rytmická opakování.Vysílen a na třesoucích se nohách, posadil jsem se na terasu před Pivnicí. Se sklenicí vína před sebou a Besinkou po boku, sledoval jsem dění kolem sebe a odpočíval.
Tvrdím, že všechny události mají, jak se říká, "svůj čas". Jasně - odehrávají se stále, jinde, ale ty "moje", tak ty se začaly dít právě teď a pro mne, pro mé "STŘEDEČNÍ" zaklínadlo. První houbař prošel kolem, ale příliš daleko na to, abych mu nahlédl do košíku. Poněkud jsem zneklidněl. Další člověk s košíkem a tentokrát prošel přímo kolem mne. Div jsem si nezlomil krk, jak jsem se vykrucoval při počítání hříbků. Zmocnilo se mne VZRUŠENÍ. Mezi lidmi, kteří hleděli si nákupů, nebo jiných prapodivných věcí, vyhlížel jsem pouze ty s košem, nebo bachratou, plátěnou taškou. Je kupodivu, že tělesné obtíže, které mne provázejí prakticky stále, přestal jsem vnímat ve chvíli, kdy jeden z houbařů zastavil se v Pivnici. Nejen že jsem si úlovek mohl prohlédnout z blízka a v klidu, ale dostalo se mně informací o místě nálezu té které houby. Až mne uši brněly. Houbař, můj známý, byl očividně šťastný a připraven se o své štěstí podělit, třeba s celým světem.
Dopil jsem svou "dvojku" vína. Rozhodnutí, jít na houby, ve mně rostlo a rozkvétalo. Než jsme došli domů s nákupem, bylo všechno jasné. Vyndal jsem z batohu chleba a několik konzerv pro psy a kočky, jakož i fazole ve slaném nálevu. Místo fazolí dal jsem do něj "houbařskou tašku" , náhradní nůž a sirky, svetr a brejle na dálku. Foťák a cigarety, ty nosím v kapse. Aby byly po ruce, když je potřebuji. Zavolal jsem Martině, své dobré ženě, kam a proč jdu a kdy se hodlám vrátit. To je opatření, které zavedl jsem z opatrnosti. Od té příhody, kdy mne nohy zradily a já trčel v lese, neschopen chůze, bez signálu a se psem, který by raději zemřel, než by mne opustil v nouzi a donesl domů zprávu.Ne že bych si radostně poskakoval cestou, nebo svižně vykračoval, nic takového, ale také jsem se neploužil jako v posledním tažení. Navíc jsem, od rána poprvé, začal zase vidět svět kolem očima fotografa.
Než jsme došli na kraj lesa, zdálo se, že jsem šťastný a jakmile jsem udělal první fotku první houby, kterou jsem nalezl, bylo to jasné. STŘEDA SE NAPLNILA. Není celkem rozhodné, zda zaklínání působilo na skutečnost, nebo zda já vidím skutečnost skrze zaklínání tak, jak vidím. Prostě a zkrátka - ačkoli se to ráno zdálo naprosto nemožné, tak nemožné, že jsem se bál i pomyslet, jsem spokojený až šťastný a sbírám houby v lese a fotím gigantické mraveniště.
To mraveniště - u nás se říká brabeniště - mne vyděsilo, až jsem měl husí kůži po těle. Už ten divný ráz lesa kolem. Člověk je u houbaření soustředěný na zem a mně se najednou zdálo, že něco není v pořádku. Chybělo jehličí! Chyběly malé větvičky a dokonce i malé kamínky. Po pár krocích jsem zvedl hlavu a protože jsem byl v hustém a nízkém porostu, tedy téměř ve tmě, zdálo se mně to mraveniště ještě mnohem gigantičtější, než ve skutečnosti bylo. Odhadnuto střízlivě, tak na výšku metr třicet. Obvod základny vypočítat neumím. Fotit se dalo jenom z houští proti světlu. Zajímavé - z cesty nebylo mraveniště téměř vidět. Chytrá zvířátka, ti mravenci. Husí kůže se mne držela ještě tak hodinu.Užili jsme si lesa - Besinka i já. Dokonce i nějaké ty houby jsem nalezl, takže bude smáža.
Cestou domů pokoušel jsem se fotit lekníny, ale únava už tu byla zpátky. Klepaly se mi ruce. Sotva zapadly za mnou dveře, došlo mně jak na tom jsem doopravdy. Problém byl se zout a problémem se ukázalo i prosté stažení fotek do PC. Ani nevím jak jsem to dokázal v polospánku a polobdění, ale ráno byly fotky na svém místě a dokonce zčásti upravené.
Vida - jedno zaklínání, které možná ani zaklínáním nebylo, ale probudilo ve mně tolik energie a síly. Alespoň na pár hodin. Teď už jen zvolit pro každý den v týdnu nějaké to pobrukování. Aby to mělo rytmus a rým. Aby to mělo vztah ke dni. A můžeme tiše začít. Jak prosté a jednoduché.Dneškem začnu a uvidíme - za zkoušku to stojí
těším se zase někdy příště - podám zprávu dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat