Když obloha začne na sebe brát neuvěřitelné podoby a barvy, když se počne nebeská báň podobat výtvoru šíleného malíře a stupňující se drama nutí i spořádané občany obracet oči k nebesům a vrážet do sebe navzájem, či klopýtati o chodník - inu - v tu chvíli beru svoje "dva" fotoaparáty a "POSPÍCHÁM" někam, kde je vidět do kraje. Abych to drama zachytil, samozřejmě, neb není nic prchavějšího a proměnlivějšího, než letní obloha. Oblaka, zejména ta bouřková, nebo frontální, tak to je vděčné téma, někdy dokonce víc vděčná, než západy či východy slunce. NĚKDY. 
Právě. Ráno, když jsem tak jako každý den, "kráčel" do trafiky pro cikarety a do sámošky pro kus toho žvance, mohl jsem si hlavu ukroutit. Mraky, a jaké, tvořily se vlevo i vpravo a vypadalo to na pořádnou bouřku. Jenže, než jsem se dopajdal domů, už to na bouřku nevypadalo. Nesměl bych to, ovšem, být já. Už v tomto kraji žiji dlouho a stejně tak dlouho pozoruji oblohu a její proměny. Proto doma, než jsem vypil kávu, dolaďovaly se baterie a netrvalo víc než hodinu a mohli jste mne a Besinku vidět, jak se "ploužíme" ke hřbitovu a dál do "humen".
Měl jsem trochu strach, že nohy, tak jak mají ve zvyku, nechají mne na holičkách a já budu kdesi, na půli cesty, sedět na obrubníku a polykat bezmocný vztek. Nerad dělám svým spoluobčanům to potěšení. Vůbec mám v poslední době , možná zbytečný, strach a obavy z toho, že nedojdu tam, kam jsem měl namířeno. Vede to k poraženectví. Vede to k tomu, že vítězí lenost a pohodlnost, maje výmluvu.
Strach - nestrach, vysupěl jsem dneska k "POPRAVIŠTI" obtěžkán zrcadlovkou, stativem a odhodláním. Vyfotit tu nádheru, která, v neustálém pohybu, zdála se každou chvíli člověka zavalit a pohltit. Krajina, táhnoucí se do dálky dostávala, díky těm mrakům, další rozměr. To všechno jsem si umínil vyfotit. A možná, těžko říci, ještě ledacos navíc. Není obloha jako obloha. A to nemluvím o šišatém talíři, bifteku a velké obloze. :-) Co jsem nesnášel byla červená řepa. Hmm... chudý člověk by neměl být vybíravý v jídle. Jsou ovšem důvody, které zůstávají skryty. Já, například, mám přímo fobii na červenou řepu, rýži a dušenou "zeleninu". Vypěstovali jí kuchaři v litoměřické vazební věznici. Chtěl bych vidět "SOUDRUHA RATHA". Co by říkal na menu - kolínka s červenou řepou, rejže s červenou řepou, dušená směs zelí, kapusty a kedluben s knedlíkem, kolínka s červenou řepou a tak dále, a tak dále.... občas také hrachová kaše, nebo "zemlbába" (plná nejrůznějších překvapení). 
Nic, nic - to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl. Dneska fotil jsem oblohu a také okolí. Jak mi stouplo sebevědomí a také proto, že v dálce jsem uviděl bouřková mračna a proudy vody z těch mraků, sbalil jsem "cajk" a pokračoval od památníku popravených až ke SPÍNAČCE. Vždycky když sem zajdu, fotím vodu a rákosí a olšinu. Dneska jsme s Besinkou vodu minuli a pospíchali se schovat pod jeden z přístřešků, které lemují naučnou ztezku "DYMNÍK". Právě včas. Půl hodiny lilo jako z konve a neviditelné blesky nechávaly za sebou "HROMOVÝ RACHOT". Besina se bouřky bojí a tak, drže ji na vodítku, utěšoval jsem a tišil její hrůzu.
Nic není napořád a tak, když to všechno odehřmělo k východu, pokračovali jsme dál. Tentokrát již ne fotit mraky, nýbrž sbírat houby. Kumpáni z hospody tvrdí, že houby nerostou. Inu, nerostou. To mohu potvrdit, i když... jeden hříbek (pravák) několik růžovek a několik holubinek mandlových. Hořčáky nepočítaje přinesl jsem domů na "TULÁCKOU". To je prosím taková polévka, která se dá vařit prakticky ze všeho. Základem jsou ovšem houby.
Cestou zpátky, ale jinudy, už jsem nefotil, neb všechny síly a vůli potřeboval jsem k tomu, abych šlapal. Posledních pár set metrů už to snad ani nebyla chůze. Spíš potácení - opileckého tipu a věřím, že nejeden spoluobčan rumburský, uchechtl se do hrsti: "ten Kožíšek, ten dopadl .....frajer." No jo, s tím nic nenadělám, já byl rád že se pohybuji vpřed. Když jsme překračovali Mandavu, zastavil jsem se na chvíli uprostřed lávky, opřel o zábradlí a díval se dolů. Najednou, kde se vzal - tu se vzal, producíroval se dole, podél vody POTKAN. Macek, jak menší králík - nebo kčka. Počítám i s ocasem takových 40 až 50 centimetrů. A vypasenej. Chtěl jsem si ho, samozřejmě, vyfotografovat, ale než jsem vydoloval kompakt z kapsy, byl ŠČUR ten tam. Navíc jsem si připomněl útrapy a nepříjemnosti, které nám podobná potvora uchystala v našem domečku.
Ledva jsem dorazil domů, už se hnala další bouře a do večera ještě jedna. Proto jsem PC zapnul opravdu až večer a tuhle "story" píšu vlastně už zítra. Ostatně - tak jako skoro vždy. Nic nevadí - fotky jsou téměř bez úprav (minimálně) víno je lahodné (pozdní sběr) a já už toto obrázkové povídání taky zaklapnu. Zas někdy, až se něco šikne - dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat