Ve středu vyzvedla mne Ála ráno, abychom znovu navštívili místo, které při minulé foto výpravě zaujalo mne svou podivnou atmosférou. Tentokrát vyzbrojeni a připraveni lépe, než minule. Copak Ála, ta alespoň udrží fotoaparát v klidu, ale já se jen v trochu horším světle bez "nožiček" neobejdu. Zrcadlovka a stativ, polarizační filtr a oba objektivy. I když, po pravdě řečeno, používám jenom jeden. Šlo mi o to, zachytit tu velice podivnou atmosféru místa, které obklopuje malou tůňku, Sirné jezírko, nebo též Sirný pramen zvanou.
Nejprve snad abych uvedl na pravou míru název. Ve skutečnosti se totiž o žádný sirný pramen nejedná. Jde o pramen s velmi železitou vodou, což tady v tom kraji není až zase taková vzácnost. Výjimkou ovšem je, výskyt bakterie Leptothrix ochracea, která tvoří žlutooranžové shluky a povlaky. Ve vodě vytváří různé, jako by houbovité útvary, ale ve zkutečnosti jedná se o železité sloučeniny, které bakterie shromažďují. Na OMAK je to měkké a "HNUSNÉ". Na pohled se to ovšem může někomu líbit, ba připadat i KRÁSNÉ.
Jezírko samo, nachází se kousek od silnice z Nové Huti do Horní Světlé. Asi tak v polovině cesty. Podivné je, že jakmile člověk sestoupí ze silnice, po pár schodech, ocitne se nejen na břehu Hamerského potoka, ale vlastně na jakém-si ostrově, který tvoří jednak potok sám a potom ještě polosuché koryto a několik ramen suchých a "slepých". Všechno je na tom "OSTROVĚ" jiné. Okolo se zelená tráva, kapradí a přesličky, na "ostrově" je jenom jehličí a štěrk. Kořeny smrků vystupují ze země tam, kudy mezi padlými kmeny a zlámanými větvemi vede "cesta", po které se chodí k vlastnímu prameni. Aby lidi neničili břehy a nemuseli skákat z břehu potoka na břeh, jsou tu k dispozici lávky - také se podepisují na celkové atmosféře místa. Na celém tom podivném místě jsou vidět stopy po velké vodě.
Když už jsem se dal do tak podrobného popisu, musím zároveň přiznat, že tu atmosféru se mi na fotku přenést nepodařilo. Les je tady jakoby jednobarevný a beze světla. Za to jezírko září oranžovou a rezatou barvou. Až to vypadá nepřirozeně. Musel jsem se zaměřit na jednotlivosti, které mne zaujaly již minule. Na polo shnilé kmeny, prožrané hmyzem a houbami. Na vodu, která teče přes kamení. Na kořeny, odhalené proudem, omývané vodou. Samozřejmě také na pramen sám, s jeho nepravděpodobnou barvou a podivnými tvary pod hladinou. Měl jsem sice polarizační filtr, ale stejně, málo platné, nějaké odrazy tam zůstaly. Snad zase někdy, příště, pokusím se znova. Pokud budu mít cestu kolem.
Počasí, které teď již pár dní panuje, mne dostává na kolena. Sotva lezu, jak se tak říká. Nevím, jestli je normální při rakovině míchy, taková citlivost na tlak, vlhkost a další veličiny. Já na takové "veličiny" reaguji velice citlivě - nebo na co to vlastně reaguji. Je vůbec s podivem, že píšu. Přemýšlení mi nejde, ještě tak ráno, ale jak se dusno stupňuje - odpoledne a k večeru, kdy už jsou bouřky ve vzduchu a kupy oblaků stahují se ze všech stran, potácím se bezmocně a v bolestech. Budu se muset někdy zeptat některého z doktorů, jak to vlastně je a jestli si to jenom nenamlouvám. I když - doktoři - kdo vám kdy řekne pravdu. Pokud ji vůbec zná. Já jenom vím, že mám propocenou košili durchumdurch a skoro nevidím, jak mi po čele teče pot do očí a dál po bradě, až na krk a za košili. Taky vím, jak se mi špatně píše, myšlenky jsou pomalé a mají navíc tendenci pořád někam odbočovat.
Dneska se odbočkama nedám zlákat - naopak zakončím, protože to je to nejrozumnější co mohu udělat. Nerad bych končil v půli věty a ještě musím tohle povídání opatřit obrázky. Ono totiž, když začne brumlat v nebi a najednou se setmí - vypínám urychleně PC, abych náhodou nepřišel o všechno.
Tak zase někdy - snad bude lépe.. dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat