Já blb, nevzal jsem si stativ, ani zrcadlovku - a to jsem měl. Jenže to je to - je to všechno těžký a neskladný materiál a já šel, teda jako prvoplánově, na houby. Hovno - na žádný houby, protože jednak žádný houby nerostou, mimo masáky a nějakou tu holubinku. Leda lozit kvůli kozákům po krajích lesa v hluboké trávě a v břízkách plných hmyzích potvor. Taky je v té trávě po ránu mokro. Jednak večer pršelo a druhak padla rosa. I tak jsem po kolena promočený a o botách - darmo mluvit. No zpátky k fotografování - bylo v lese plno ranního oparu a ZKRZE ty opary a stromy, dělá slunko nádherné pruhy. Zdá se na první pohled, že světla je dost a dost - není. Světelné podmínky jsou naopak složité a ještě složitější. Když Vám k tomu navíc leze do očí a vůbec po obličeji spousta všelijakých brouků a létajících hmyzů, tak jak má to focení k něčemu vypadat. Proti přímému slunci je všechno ostatní černé a tak, když chci aby bylo něco vidět, musím se obrnit delším časem. Nojo, jenže já už jsem tak vyklepanej, že mám problém udržet aparát v klidu. Jo jo, vím to, už jsem si to vyzkoušel několikrát a taky několikrát litoval své lenosti. Darmo mluvit - ale to dělají ty moje nohy. Nebohý a chromý nohy. Ostatně právě kvůli nim a naději, že se může něco zlepšit, jel jsem na svoje náklady do Liberce, riskujíce, že mi někde uprostřed bulváru plného lidí vypovědí službu. Naše zdravotnictví, abych neklel, to je teda zařízení. I když - možná je to jenom vztek a nepřízeň mojí "felčarky". Já jsem si totiž dovolil tu "DRZOST" a objednal se na vyšetření a eventuální operaci tepen v nohách, sám a o své vůli, za přispění Doktora Krcha. Aniž bych poníženě škemral u OBVOĎAČKY a aniž bych se nechal vláčet někam, kam prý dle nároku patřím. Hovno, prosím pěkně, když se ukázala naděje, šel jsem tentokrát za ní, nehledě vpravo, vlevo. Na to, abych podruhé dopadl jako sedlák u Chlumce, nebo u čeho, jsem již příliš starý. Co bylo to poprvé, je snad jasné. Dvacet pět let chodím ke své "felčarce" s úpornou bolestí zad. Minimálně dvacet pět let trpím jak "ZVÍŘE" - chodím na injekce, na parafín a pojídám prášky, které nejsou, krom toho, že mi ničí vnitřnosti, vůbec k ničemu. Ach jo. Na rady, na dobré rady, abych se vykašlal na "felčarku", na závodního dochtora a na podobné instituce a nechal se řádně vyšetřit v Praze, či někde ve velké nemocnici, jsem odpovídal léta stejně.: " To přece nejde, musel bych uplácet, nebo tlačit přes přátele a známé."
No nic, už je pozdě. Těch víc jak pětadvacet let, pěstoval jsem si tu svoji rakovinu míchy na to, abych teď na stará kolena, musel se bát cestovat i do Liberce, což je vlastně za humny, když se to tak vezme. Taky se mohu těšit na vozejček, takový, jako měl Švejk tenkrát, když ho vezla paní Milerová k odvodu. Polehčující okolností budiž mně skutečnost, že mne žádný z NAŠICH rumburských DOKTORŮ neposlal na řádné vyšetření. Až teda do chvíle, kdy jsem odmítnul dále žít s takovou bolestí a kategoricky požadoval ŘEŠENÍ A TO IHNED. Pokud se pamatuju, sedl jsem si v ordinaci na židli a prohlásil, že se nehnu a budu tam sedět a držet hladovku, pokud se mnou něco neprovedou. A najednou to šlo, jako na drátkách a šup sem, šup tam - no bylo sice pozdě, ale kdo by hleděl na malichernosti, při pohledu na tu koordinaci a na to, jak to také může vypadat, když se tedy chce, že.No páni, to jsem se rozjel - blábolím tu o nemoci a při tom mám psát cestopis. Liberec, krásné město a vlakem je to cesta - taky krásná. Jen mi není jasné, jak to, že léta letoucí jezdil touto tratí ten nejhnusnější a nejojetější motorák, jaký dráhy měly k dispozici.
Najednou tu jezdí soukromník - a že je to německá společnost je vedlejší - a vlak je čistý, pohodlný, navazující na další spoje a vůbec není až tak drahý. Poměrně. Na to abych pojednával o DOPRAVĚ V ČECHÁCH, nemám dneska ani pomyšlení.
O fotografování mám povídat. Udržet se při tématu je pro mne ale těžká věc. Používám volný proud slov, myšlenek a asociací - jakpak se držet jedné linky. Tak tedy - ráno vzal jsem psu a cucavé bonbony do kapsy, jakož i kompaktík a nastoupil do autobusu - směr Zámeček. Vůbec jsem neuvažoval o takové prkotině, jako je návrat. Že budu muset ty čtyři kilometry zpátky domů ujít po svých. Za to mne zajímalo světlo. Sice jsem chvíli sám sobě předstíral, že sbírám houby, ale pokukoval jsem po slunci v korunách stromů. Když bylo v tašce něco RŮŽOVEK a také sem tam nějaká HOLUBINKA MANDLOVÁ, přestal jsem se dívat do země. V tu chvíli mi také naplno došlo, jak bláhová je moje lenost. No jo - co s tím, pomocí blesku do protisvětla a také co nejdelší čas. Teď, když se na ty výtvory dívám na monitoru, je mně jasné, že příště - PŘÍŠTĚ NEBUDU LÍNÝ a potáhnu s sebou všechno vybavení, které mám - a basta.
Jak jsem se tak pomalu vlekl lesem, lesem do kterého chodím léta na houby i na procházku, ukazovalo se, že stačí rok, nebo tak nějak a všechno se změní. Celé partie vysokého, krásného lesa, ty tam. Dokonce jsem si všiml, že jsou tu a tam zasazené nové smrčky. Ale co je to platné. Les změnil "TVÁŘ" - houby přestali růst i v okolním porostu a abych nefotil nové paseky, nebo dokonce lesní dělníky, které jsem slyšel pokřikovat a tůrovat pilu, musel jsem zajít až do míst, která nebyla v plánu a když se sluníčko zvedlo výš a vyhnalo z lesa mlhovinku, nezbylo mně nic, než jít domů. Ouvej - OUVEJ!!! Plahočil jsem se o holi po cestě a jediný, kdo si to užíval, byla Besinka. Pobíhala sem-tam a s vyplazeným jazykem mně občas přišla zkontrolovat jestli jdu. Když mne našla, nelenila a "poskákala" mne a oblízala obličej. No, dobrota, se vší tou havětí ve vlasech a za krkem. Navíc se začalo dělat horko. Zpocený a na pokraji sil, hledal jsem nějaký pařez, ne příliš shnilý a mechem obrostlý, abych složil oudy. Nakonec jsem něco uviděl v dálce a opravdu na doraz, jsem se k němu dostal. Jo a takhle nějak, asi na čtyřikrát, doškobrtal jsem se domů.
Ó, ta úleva. Besinka, po té co vypila misku vody, vylezla na gauč a natáhla se slastně. Neuvěřitelně dlouhý je ten pes a jak se umí uvolnit. Koukal jsem se chvíli závistivě a pak zapnul PC. Ještě k té psí poloze - v naší rodině se tomu říká, že leží jako "PLEZMERO". Nechtějte po mně abych vysvělil, co že to plezmero je. Nevím. Ani nevím, kdo to vymyslel, ale ujalo se.
Také musím napsat o té sanitě. Protože mi neposkytla "felčarka" sanitku ve středu, zavolal jsem na neurologii a sestřička, aniž by měla nějaké připomínky, slíbila, že to zařídí a ať si v pondělí zavolám na "SANITKY" kdy pro mne přijedou, abych byl nachystaný. Pak že to nejde. Jde, já si vůbec myslím, že je to V LIDECH a že vlastně úplně všechno je v lidech a tak pokud bychom rádi nějakou změnu - nějakou POZITIVNÍ ZMĚNU, měli bychom začít měnit sebe. Nejdřív. Každý. Cha cha... ale vážně - ono to jinak nejde.
Tak se dívám a po sobě čtu tu spoustu slov a mám takový divný pocit, že je to o všem možném, jen o focení ne. Ono jestli to není tím, že o focení mluvit neumím a že když fotografuji, řídím se citem daleko spíš, než nějakými poučkami. Pak to dopadá, jak uvidíte záhy, jak to dopadá. Inu nic už se s tím dělat nedá. Leda mazat a mazat. Ovšem ty fotky, lepší, sem dát musím, aby každý viděl, o čem že to mluvím. Taky je tam ten cit, jak jsem říkal - no je ho tam třeba hledat. A jak známo - kdo hledá, ten najde.
Konec-konců, jako s těma houbama ..... ale slibuji, že až budou růst hříbky jak "DĚTI DO PÁTÝ TŘÍDY", jak se říká tady u nás, v sudetech, podám o tom zprávu i s nějakou tou hříbkovou momentkou. DědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat