...se jen tak nevidí. Z debaty před FORTÚNOU zaslechl jsem útržek hovoru, který značí, že: Buď se opravdu berou sázky na to, zda Rath bude souzen - odsouzen - na kolik - atd. Nebo je to "zbožné" přání oněch debatujících - což dle mne vyjde nastejno. To jen tak na okraj. Kdyby se mi chtělo trochu namáhat, myslím, že bych dal dohromady ještě další důkazy cynismu a těžké nevíry ve státní instituce. Kde se něco takového v Lidu země České nabralo, bychom našli nejspíš v dějinách, ale to není pro tuto chvíli důležité. Co mne nadzvedává ze židle, je fakt, že ačkoli pan Rath zjevně porušil zákon a to mnohokrát, ani já bych si nevsadil žádnou tutovku. Jak potom zůstat občanem? Nebo lépe, jak být loajálním občanem, který ctí zákony ze zásady a ne ze strachu. Přestože se objevují tu a tam první náznaky skutečného boje proti neřádům, je tady obrovské nebezpečí, že pokud nebudou viníci trestáni rychle a exemplárně, deziluze v této zemi dostoupí svého vrcholu a nikdo už nebude dbát na zákon. Ani na STÁT jako instituci.
Nechám na fantazii čtenářů a jejich představivosti, co by následovalo. Veselo mi z toho pomyšlení není. Proto se pokusím psát o něčem jiném - třeba jak jsem si naplánoval ranní focení. 
Včera musel jsem opět do Liberce - věru, že nikomu nepřeji zažívat na vlastní kůži tu absurditu a bezmoc, když lítáte jak hadr na holi od "čerta k ďáblu - od jednoho lékařského "ŠPECIALISTY" k druhému a všude se pěkně objednáte. Nechtělo se mi věřit vlastním očím. Jasně, pan Primář, který bude plánovat operaci potřebuje různé údaje. Takže se musíte rozběhnout po areálu nemocnice a objednat se tam i onde. Rázem máte o program postaráno. Na několik měsíců. Nebudu to rozvádět, ale příště se k panu Primáři dostanu už v září - to je slušné, myslím. Cestou vlakem, bylo krásné ráno, pokoušel jsem opět, jako ostatně vždycky, foťák. Za jízdy a skrze okno ne zrovna čisté. Někdy bych rád, aby vyšlo na fotce i to okno, jeho odraz a odraz v odraze. Zatím a tedy ani tentokrát nic. Nepovedlo se, i když náznak už tam je. Za to v Liberci nebyl čas ani koupit si někde rohlík a vodu., Natož hledat motiv. Přitom Liberec je jedno z nejkrásnějších měst a jednou si ten čas udělám. JEDNOU.
Domů jsem se vrátil sice relativně brzo, za to úplně vyšťavený. Nohy mne nenesly, potvory a vůbec, nebylo mně do skoku. Tak jsem si naplánoval focení na sobotní ráno. Dobil baterie a nařídil budík na pátou. Hmm. Sice jsem se vzbudil a vstal, ale jinak - všechno špatně. Do kuchyně jsem se sice dopajdal a kafe spařil, jak říká přítel Bat, ale na to, abych někam šel, nebylo ani pomyšlení. Představa, že táhnu mimo aparát i nožičky a šplhám na Strážák, no skoro jsem brečel. Bezmoc - to je opravdu hnusný pocit. Nakonec jsem při kávě usoudil, že co jako nadělám a přestal se vztekat. Ono taky, dívat se z otevřeného okna jak pomalu vstává den i se všemi zvuky, co k tomu patří a být naštvaný, to vážně nejde. Užíval jsem si to a zapomněl na nemoc i na bezmoc. Bylo to KRÁSNÉ a co víc si může člověk přát - navíc když stačí udělat pár kroků a je na zahradě plné vůně. Zalil jsem kytky, posbíral po Besině "PEVNÁ HOVÍNKA" a dokonce i fotka nebo dvě se povedly. Si myslím. Ona i chvilečka štěstí stojí za to aby si jí člověk užil celou. Na to jsem přišel už dávno. Málo kdy se pocit štěstí a naplnění sypou jak z rohu hojnosti - hodinu za hodinou. Kdepak, spíš jsou to prchavé minuty, které je třeba si střádat a sčítat. Při tom, když vidím a mám nápad. Pak když vytáhnu foťák z kapsy a fotografuju a někdy, když fotku ještě dodělávám na PC, užívám si LIBOSTI po libosti. Další potěšení mi fotka dává, když náhodou udělá někomu radost. To je pak radosti a potěšení, že by se z toho jeden .......l.Nic, nic už končím a jenom ještě vybrat nějakou tu fotku. Tu která potěší.
Původně jsem nosil v hlavě trochu jiný text, jenže psát v sobotu věci ošklivé se mně nechce a to co se děje v Čechách je ošklivé až až i bez mého psaní.
Tak zase někdy dědaIvan
Hezké. Díky.
OdpovědětVymazatJan Jéňyk Kliner