SOBOTA, SOBOTA, SKONČILA NÁM ROBOTA

       je sobota večer a místo pozorování a fotografování měsíce, sedím tady u PíSí a poslouchám jeho hukot. Raději jsem měl jít do restauračního zařízení, neb mne pronásleduje žížeň - žízeň jak trám na kostelní půdě. Protože jsem byl hodně, ale hodně nemocný a jednu chvíli jsem se snad dokonce loučil. Nemyslím s mou dobrou ženou Martinou, nebo dětmi. Se sebou. Na vnášení zmatků a smutků jsem sice nejspíš kabrňák, ale děsit rodinu, dokud to není nezbytně nutné, proč bych to pro pána krále dělal.
Loučení s životními funkcemi, uprostřed noci, probíhalo tak nějak mimoděk. Stejně jak mne opouštěl cit v nohách (až jsem nabyl dojmu, že nohy a posléze i ruce odpadly od těla) a pak i v rukou, vytvářela si mysl takové jako "ostrůvky" vzpomínek, které sice  "kostru" reálných událostí zachovávaly, ale nabalovaly na sebe hala bala a bez ladu a skladu podivné vize. Někdy, nerad, si to zopakuji s tím, že jsa na tom lépe, udělám si poznámky a pak tu skrumáž pokusím se rozplést.
Nebylo to nic příjemného, můžete mi věřit. Daleko příjemnější je fakt, že už zase ....no to né, přes kaluže ani náhodou... ale neležím zpocený, se zimnicí pod dekou a ujdu s přehledem vzdálenost mezi domovem a trafikou, nebo dokonce až nahoru na Strážák, když se daří. Tudíž mohu opět fotografovat. Slunce svítilo až dodneška a i když obloha nebyla vždycky malebná, několikrát jsem i mraky zachytil. Štěstím naplněný až po okraj z toho, že se konec nekonal, posílám na blíže neurčené místo hrstičku vděčnosti a díků.
Jó kdyby člověk věděl přesně kdeže sídlí ta síla, nebo co to vlastně je, byl by adresnější, že.


           Minulý týden vypravil jsem se dokonce až ke "spínačce". Nechci se hádat, ale nedal bych nic zato, že šlo o první MÁJ. Odpoledne popadl jsem ruksak s "nádobíčkem", Besinu a taxál nás vyvezl až na kopec před spínačkou. Obklopen nádhernou, svítivou zelení, vůněmi a slunečním světlem, pomaloučku šoural jsem se kolem "jezera". Pokusy o fotografování - no nic moc. Slunko bylo ostré a když jsem našrouboval polarizační filtr, neudržel jsem ve svých klepavkách dost dlouho zrcadlovku. Takže teď mažu a mažu. To co jsem "vytvořil v RAWu" nemám dosud zpracováno a nevím kdy se k tomu dostanu. Tak dobře, abych seděl hodiny u počítače, mi není a ještě dlouho nebude. Jestli vůbec kdy.
Také po městě tu a tam fotím. Připravuji se na dobu, kdy budu brázdit ulice na káře. Je to něco úplně jiného, než v přírodě. Fotografovat lidi neumím, nedokážu předvídat jejich rakce. Také, jen pokud se situace stane dramatickou, vím co mám fotografovat. Ještě že dokážu najít v ulicích zátiší, nebo podobné téma. Jo jo, pořád se musíme učit a já to respektuji. Tak a je to. Jsem zpátky ve hře - si myslim.
Zjišťuji, že takové pomůcky jako pomocný blesk, nebo odrazová deska, kterými jsem ještě před rokem "pohrdal", stanou se co nejdříve nezbytnou součástí mé výzbroje.  Ovšem pokud budu chtít dělat kvalitní obrázky. Všechno se dá jen tak vycvaknout a občas se to i podaří dobře. Já ale v poslední době zjišťuji, že, kde se vzaly, tu se vzaly, mám ambice skutečně "TVOŘIT". 
To co jsem považoval před dvěma lety za fotografování... ále co tady budu blábolit. Je to vždycky stejné. Jakmile se dostanu na dohled, na dotek, vždycky zjistím, že nemám dost technických znalostí a dovedností. Bez toho se tvořit nedá a málo platné, pokud člověk dostal od Pána Boha "fotografické oko" a má fotoaparát v ruce, tak musí a je povinnen se hodně učit, aby naplnil ten dar. Nebo ne?


            Mám pocit, že před týdnem něco ve mě se zlomilo, nebo převrátilo. Od té doby jsem, zjednodušeně řečeno, hrubě nespokojený s tím co, a hlavně jak, fotografuji. Možná je to tím, že něco uvnitř mne si uvědomilo, jak málo už mám času. Dobře tedy, budu u focení víc přemejšlet. Také víc číst a víc se ptát kamarádů, kolegů. Rozhodně budu fotografovat dál. Těší mne to.
 Už toho psaní dneska nechám a přidám něco čerstvých fotek. A doufám že někdy příště.  

Váš děda Ivan