HOKEJ S RUSAMA JSME TENTOKRÁT....

.....prohráli - inu a co, říkám si. Zrovna tak jsem prohrál tohle kolo já. Teprve později se ukáže jak to všechno vlastně je a kdo to vyhraje příště. Nebo alespoň ustojí, pokud možno, se ctí. Nemluvím až tak o hokeji. Ostatně ve fotbalu...... co říkáte, Liberec. Jenže mně je tohle všechno jedno. Do určité míry. Zrovna tak, jako mně už přestává zajímat kdo s kým, proti komu a za co v politice. Dávám za pravdu párku zkušených lidí od novin. Není mnoho lidí, kteří by zbyli v sále, kdyby všechny zkorumpované a jinak zločinné politiky konečně zavřeli do vězení, kam patří. Také myslím, že na státní úředníky by se mělo posvítit trochu víc. Nepracují tak jak by měli a pokud už, tak kdoví pro koho. Především na jejich bedra padá vina za promarněné miliardy z eurodotací. Také za mnoho jiného. Vážně, to školení, podložené mnoha příklady, mne utvrdilo v tom, co jsem si už stejně myslel. Není cesty ven pomocí nějakých reforem, nebo dílčích změn. Jediné co zbývá je - REVOLUCE. Revoluce se vším co s sebou nese - včetně prolité krve (mnohdy nevinných lidí) - včetně spousty bezpráví a včetně nebezpečí, že i když se podaří, nepovede to ke kýženému cíli. Pořád, vždy a všude číhají prospěcháři, příživníci a bezcharakterní HAJZLI, aby uchvátili pro sebe výsledky cizí námahy a obětavosti. Aby proměnili lidský sen o lepším světě ve frašku.
       Tím nechci říci - Hmmm.... pojďme se na všechno vykašlat. Starejme se každý jen o svůj vlastní prospěch. Nikoli - to na mysli nemám - jen nevím jak a kudy dál a to pokud možno bez krve, ale taky bez odborů a dalších zakuklených komoušů. Snad mi někdo poradí kam napřít ten zbytek energie a chuti něco udělat pro tuto ubohou a zle zkoušenou zem.

      Vida, málem bych Vám zapomněl vyprávět o Besině. Nevím přesně jak na tom jsou s věkem psi, prý stárnou sedmkrát rychleji než mi, lidi. Naší psině je zhruba 17 měsíců a já si myslím, že když to znásobíme sedmi - no tak je vlastně jako jedenáctiletá slečna a ta má plné právo na takzvanou první pubertu. Nebo co to s ní vlastně "šije". Zkouší to na nás  jedna "radost". Začíná si například svým zvučným hlasem vynucovat mnohé, co jí nepřísluší. Jídlo, které jíme mi, i když má svoje v misce. Nebo když jí cosi vyčítám, nebo ji hubuji. Štěká jako by odmlouvala. Také na lidi a hlavně děti štěká. Dokonce i na psi o hlavu větší. Většinou jen proto, že si chce hrát, Ale hrát si po jejím. Dokonce jsem ji přistihnul při pokusu mne kousnout. Ne ne - žádný hryzanec, jen takové to štípnutí - přesně takové, jakého se dostává malým dětem od matek, když, třeba v sámošce, řvouce domáhají se nějakého mlsu. Jo jo, je svéhlavá a urážlivá. Každou chvíli to na mne zkusí a štěká, když jí na to neskáču. No a ty scény, když máme jít ven, nebo když se někdo z rodiny vrátí domů - byť i jen po půl hodině, to bych vám přál vidět. Ale jinak, jinak je to můj mazel i obranář. A k její škodě vím velice dobře, že rozumí co se po ní chce. Dokonce jí podezřívám z toho, že se staví hloupější než je. Nedávno, například, vypověděli mně nohy službu natolik, že jsem nebyl sto dojít domů z nákupu. Seděl jsem na rantlu u výlohy a odpočíval. Besina, aniž bych jí nějak komandoval, sedla si ke mně a dívala se mi zvědavě do očí. Už to. Psi obecně pohled do očí nesnášejí - přece. Když jsem se konečně zvedal, trpělivě stála u nohy a pak, tak jak jsem se šoural, šla pěkně pomalu a neustále se ohlížela. Něco takového normálně, když nejsem stižen slabostí, nedělá a naopak vlíkne mne sem i tam, tak jak sama potřebuje při čtení psích psaníček. Byli jsme se někdy v týdnu podívat po nějakém zajímavém motivu. Jak jsem stále neschopnější řádné chůze, musím hledat inspiraci k fotografování blíž a blíže k domovu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nevyfotil nic, co by stálo za něco. Zato jsem si s Besinou pěkně pokecal. Třeba vypadám jako blázen a moji spoluobčané si to zajisté myslí, když mne potkají se psem, a mi si povídáme. Nedivím se jim, oni totiž slyší jenom mne kterak vedu podivnou samomluvu. Nemohou tušit, že pes komunikuje se mnou stejně, jako by mluvil. Nechápu sice na jakém principu to funguje, ale funguje. Jistě - ne vždycky. Spíš vzácně, ale za to tak, až zapomínám, že hovořím se psem který mlčí - tedy pokud neštěká.
       Jak uběhl týden vyprávět nebudu - nic veselého a já bych rád čtenáře alespoň trochu potěšil. Vůbec najít téma k POVÍDÁNÍ aby se mně tam nepletla ta prokletá nemoc, nebo abych nezabruslil k dění v této zemi, no je to těžké. Jak rád bych nezávazně vyprávěl příběhy, kde figuruje moje Besinka, fotoaparát a milí lidé z mého okolí. Jenom-že sedím většinu času doma a jsem protivnej i sám sobě. Asi kríze "POZDNÍHO VĚKU"  a možná taky to vyhoření. 
      Pokusím se s tím něco udělat a na oplátku mně někdo poraďte jak se zapojit do příprav té naší OBČANSKÉ revoluce.
      Jo - fotky.... snad někoho potěší když už já ne. Já se polepším a zase někdy  dědaIvan