TO ASI BUDE HLAVOU .....

že zkornatělé závity neberou a jen těžko se smiřují s fakty. Všechno vždycky nehrne se v závěj a pak - poraď si hlavo "dubová" jak umíš.!

     Přiznávám se bez mučení, jen málo rozumím a chápu, co že se děje v kruzích politických na místech nejvyšších. Vždycky, vždycinky postačil mi "selský" rozum k tomu, abych mohl bez hanby stát na té, nebo "oné" straně, ba mnohdy ukázalo se až po čase, že jsem měl pravdu a že moje postoje nebyly vedeny ani četbou denního tisku, ani snahou zalíbit se a cosi získat. Jenomže v posledních dnech, týdnech a snad i měsících, nestačím. Nepobírám. Nerozumím. Tady člověk, pokud není přímo zasvěcen a účasten "HER NA MÍSTECH VYŠŠÍCH" nemá, nejspíš, šanci porozumět všemu tomu dění. Marně hledám logickou nit, na kterou bych navázal "nit" svoji. Málo je mi platná zkušenost stáří.
     Ono by mně to vlastně mohlo být jedno, podobně jako je mi "vuřt" kdo nakonec vyhraje ME ve fotbale. Jenomže, na rozdíl od Mistrovství Evropy, to co se odehrává v politice má, nebo jednou bude mít, přímý vliv na život můj, nebo život mých synů. Proto mne lekají, tak jako všechno nepochopitelné, činy nejvyšších představitelů této země.
     Těžko se asi dovím pravdu o tom, co vedlo k náhlému odvolání ministra spravedlnosti, ani o podivných hrátkách na nejvyšším státním zastupitelství. Co je jenom hra na odvedení pozornosti obyvatelstva a tisku a co je skutečný boj proti korupci. Nebo je to jinak? Co když jenom jedna "MAFIÁNSKÁ PARTA" bojuje proti "PARTĚ MAFIÁNŮ JINÝCH" ?  I když mám svých starostí dost, spím špatně kvůli tomu, co se děje.  Budím se ze sna s vyschlými ústy a s vidinou "MEXICKÉ VARIANTY" řešení. Leká mne BEZMOC, úděl obyčejného člověka. Leká mne pocit osamění, když se kolem sebe podívám. Obecná rezignace a znechucení obyvatelstva je zřejmá na každém kroku a nic, nebo jen málo s tím udělá hrstka LIDÍ, kterým to jedno není a kteří svůj názor zveřejní. Jedno zda na ulici, nebo jinde.
      Mí přátelé, i když vím, že je "žere" to samé co mně, šokují mne poněkud tím, že klidně jdou odpoledne "NA KOLO", nebo na TÉNIS, jako by se nic nedělo. O těch co vysedávají v HOSPODĚ, no tak ti jsou jasní, tam mimo "PRÁZDNÉ SLÁMY" jen málokdy se mlátí něco jiného.  Jasně že chápu, že život jde a musí jít dál, ale jak to přijde, že já, starý a dalo by se říci vysloužilý "revolucionář", místo abych rozšafně točil palce a uchechtával se pod fousy a vedl moudré řeči, trnu a se děsím ve dne a v noci nespím, jsa buzen sny, o kterých se bojím i jen mluvit, abych náhodou  některý nepřivolal. 
       Vida, jsem neschopný někde běhat a demonstrovat. Tak sotva na pár kroků s fotoaparátem, to se zmůžu, ale mám stále neodbytný pocit, že je to málo, že jako občan bych měl dělat něco VÍC.
        Prvním předpokladem ovšem je, vědět co DĚLAT a také s KÝM, eventuálně PROTI KOMU. Mít jasno a dokázat rozeznat kde že je ten zádrhel a proč mocní stali se tak MOCNÝMI, že na lid (obyvatelstvo, chcete-li) nehledí. Při tom každý jeden z nich byl lidem delegován k tomu, aby tuto zem spravoval. Také by se měl za svou práci tomuto LIDU zodpovídat. No jo - BY MĚL - nic takového se ovšem neděje a  "CHLÁCHOLENÍ" jděte k volbám a zvolte ty kterým věříte, to je čirý ALIBISMUS. Není koho volit. Strany které jsou k dispozici? To je směšná nabídka a náš volební systém zdá se být opravdu jen kocourkovskou parodií na DEMOKRACII. 
       Včera byl jakýsi den vzpomínky. Na oběti komunismu. Na ty, kteří byli vězněni, ubiti a popraveni. Snad i na ty, kteří sice utýráni nebyli, ale komunismus zničil jim život jinak. Těch JINAK dalo by se vyjmenovat celá řada, ale to tady psát nehodlám. 

       Jak jsem tak o tom přemýšlel, včera kolem poledne, při "MINUTĚ TICHA" došlo mi najednou, že vlastně je to "VZPOMÍNKA" i na mne. Že i já jsem svým způsobem jedna z obětí. Seděl jsem pak dobrou hodinu a vzpomínal. Hlavně na odvahu a sílu své dobré ženy Martiny. A kolik takových žen bylo, muselo být. Mluví se o popravených, ano klaním se jejich oběti. Málo se ale mluví o manželkách těch drobných "REVOLUCIONÁŘŮ" - Chartistů odněkud z venkova, muzikantů a písničkářů, kteří nikdy neemigrovali, básníků i obyčejných lidí, kteří jen proto, že žili v souladu se svým svědomím, byli vyhazováni z práce a všelijak šikanováni. Ve veliké většině se mluví, pokud vůbec, o mužích. O manželkách, které to všechno se svými muži prožívaly, mnohdy v nouzi hmotné a někdy samy s dětmi, to když se podařilo estébákům něco vyštrachat a ušít, a muže jim zavřít do kriminálu, o nich se mlčí.
     Bylo pro mne velikým štěstím, že jsem některé z nich znal. Měl jsem nejspíš vůbec štěstí na lidi. Na přátele, z nichž někteří jsou dneska uznávanými básníky, hudebníky a spisovateli. Také Biskup by se našel, ale to jsou jenom takové řeči. Většina z nich jsou pořád krásní lidé a pojí nás nejen vzpomínky na DOBU NESVOBODY, ale hlavně vědomí, že žijeme dál v pravdě.
     No to jsem odbočil velmi - je to asi tím, že psát o věcech ZLÝCH  a o BEZMOCI člověka je únavné a myšlenky samy zabloudí tam, kde je jim dobře. To se samozřejmě musí odrazit i v tom, co píšu. Protože píšu tak, jak mi to "slina na jazyk přinese". Je již zase pokročilá doba a budu muset končit. Ne snad že bych usínal, to ani ne, ale PC skučí jak "peřeje tmou" a je o strach u toho sedět. Také vzpomínky mne přemáhají a pokud bych měl někdy vzpomínat zde na Blogu, tak bych rád aby to moje vzpomínání mělo hlavu a patu. Začátek a konec - nebo prostředek, že.
Nikam jsem se nedostal, skutečnou bolest téhle země neodhalil a tak snad potěším alespoň nějakou tou fotkou.
P.S. Před časem napadl mne kdosi, že jsem břídil a že co si o sobě myslím, když zamořuji Facebook svejma fotkama a cintáním. Měl bych prý dělat něco co umím a nebo zalézt a neotravovat lidi.
      Původně jsem nechtěl reagovat vůbec, ale tak mně dneska přišlo něco k tomu říci.: 
"Když se ohlédnu zpátky a prohlížím si fotky z roku 2007/8, vidím jasný a těžko přehlédnutelný pokrok. To považuji za pozitivní posun a vzhledem k tomu, že se stále učím, je tu naděje, že budu stále lepší. Navíc, pokud se najde fotografie, která někoho osloví, byť jenom jednoho nezainteresovaného diváka, je to pro mne úspěch a štěstí, které jsem pociťoval při focení, se rázem násobí. Cinty, právě abych nezamořoval, umístil jsem na BLOG, který nemusíte navštěvovat - když Vás tak irituje moje psaní. Nemyslím si o sobě že jsem nějaký umělec a intelektuál - to skutečně nejsem. Jsem ale pozitivní člověk a o to se rád dělím. Dává to mému životu další rozměr a smysl.           Vás je mi upřímně líto. DědaIvan











Tak. Myslím, že dneska bylo řečeno již dost a že je čas jít na kutě. Besina, ta už chrní na kanapi protože má rozum.........
dědaIvan :-) 

DEŠTIVÉHO PONDĚLÍ skývu.

    Ne že by mne popadlo grafomanství, nikoli, proto také jen tu skývu - bochník byl by nejspíš mnoho.
    Od rána dnešní den, spíš duben než červnová pohoda. To jsem prosím chtěl jít až k Benteleru, kde není sečíno, ani vypaseno, abych Martině, své dobré ženě, natrhal kytičku lučního kvítí. Jenomže rychlé změny počasí a k tomu patřící obtíže tělesné, nedovolili mně ani před chalupu, natož kdoví kam až do humen.
     Nejhorší, možná ještě horší než počasí bylo, že jsem neměl na kytici z květinářství. Hmmm nakonec jsme se s Martinou domluvili, že si to přece můžem oslavit kdy chceme a pustíme to gvodě. Jasně. K vodě. O svátek mi nejde, vážně, ale přeci jenom, když uvážím že ta moje Martina vydržela se mnou pětatřicet roků....... a navíc, už takových deset let jsem nemocný. Nemocný čím dál víc a tím i rychleji stárnu. Teď tady sedím a kroutím nad tím vším hlavou.
     Nemíním mudrovat. Mně je s Martinou dobře a jenom doufám, že to platí i naopak.
Včera fučel vítr jak ze strnišť a mráčky se honily po obloze jako na Ladovejch obrazech. Šli jsme se s Besinkou projít. Jen kousek. Na nějaký velký výšlap - prostě jsem na to neměl. Při tom procházení donesli jsme nějaký starý chleba koníčkům. No a když už jsme byli s Besinou pod kopečkem, tak jsem nelenil a pomaloučku polehoučku - až na Skalku. Co tam chodí, dělat si ohníčky, za HNUSNÝ PARCHANTY, to vážně je nad lidské chápání. Nejen že dělají neuvěřitelný svinčík - to konec konců dělají i ve městě, v parku, ale proč kácí zdravé a nadějné stromy, tak to nepobírám. Páté přes deváté Dub, Buk i Jeřáb a Javor. Také pěkná vzrostlá Jíva padla těm VANDALŮM za oběť. Pilu, obloukovou "jednoručku" tam dokonce nachali zaříznutou ve kmeni. No a ještě jednu, malou sadařskou, našel jsem při odchodu. Doufám že někomu z nich dá tatík po hubě, až bude pilku hledat a ona nikde. Protože jsem si obě odnesl domů. Když mají chuť, můžou si pro ně přijít, ale co jim k tomu povím, za rám si nedají.

  No nic, nebudu si tady srdce vylévat, ba naopak, půjdu chrnět a to tak, že hned jak dodám fotky a vypnu PC. Dneska se chudáček asi pětkrát vypnul sám od sebe. Asi má dost a jenom čekám, až vyhoří a připraví mne o několikaletou práci.  - Inu je to tak a já se těším zase na příště.     dědaIvan.

JAK ÁLA S MATĚJEM na výlet mne vzali

....Matýsek sice volal, ale jednak jsem zapomněl, co vlastně je domluveno a druhak bylo za oknem  docela nepřívětivo. Tudíž jsem seděl v pyžamu a občas klimbal u kafe, dobrou půlhodinu. Na možnost, že pro mne někdo přijede a vyveze na výlet, jsem ani nepomyslel. Takže kroky na zahradě, štěkání Besinčino a hlasitý hovor ve dveřích, přepadly mne nečekány a jen napůl v bdělém stavu. 
     Teprve když připravil jsem návštěvě kafe a čaj, probudil jsem se docela a se mnou i naděje, že někam vyrazíme a "ZAFOTÍME". Nejsem na takový komfort zvyklý - žádné z mých dětí nevlastní, tak jako ani já nikdy nevlastnil, automobil, nebo něco tomu podobného. Šťastná náhoda, že Matýsek, po hořkém zklamání v lásce a dlouhém truchlení, náhle má přítelkyni nejen s Fiatem, ale dokonce se dvěma dětmi. Tedy pokud se holky počítají. Mně je to ovšem jedno, tajně se raduji, že konečně jsem "doopravdy" děda i když nevlastní. No a to auto k tomu. Udělali mně radost, že není jim líto času a pohonné hmoty, aby udělali radost chromajzlovi, tedy mně. 
     Domluvit se na cíli cesty, je problém téměř vždycky a ten čtvrtek ráno bylo s podivem, že jsme ani dlouho nemudrovali a shodli se na oblasti kolem Mařenic a Světlé pod Luží. Ono když je pršlavo a mlhavo, vlastně ani nezáleží na tom kam, jako spíš proč. A mi jsme jeli fotografovat. Není v okolí mnoho míst, která jsou fotogenická i v mlze a nečasu. Okolí přehrady Naděje k takovým místům patří a jen škoda, že nejsem v lepším fysickém stavu. Mohli jsme opravdu dojít až k přehradě a nafotit tam kouzelnou sérii.
     Ale abych nepředbíhal. Vyjeli jsme z Rumburku a hned na prvním větším kopci, se ukázalo, jak to tady je s počasím a jeho proměnami. Na Studánce, například, div že nesvítilo slunce, za to Lužický hřeben pokrývaly chuchvalce mraků. Nějaké předpovědi, jak bude za "Šébrem", neměli za mák smyslu a tak jsme jeli a jeli.
       První zádrhel nastal v Horní Světlé. Cestáři rozkopali most a museli jsme otočit a mazat zpátky. Zůstali jsme na vršku, na cestě k Luži. Taková kolonie "pražáckých" chaloupek a jen asi dvou usedlíků. Pasou se tam koně, kozy a klid přechází z prostředí rovnou a rychle do návštěvníka, který třeba náhodou vystoupí z automobilu. No a to se stalo i nám. Rozbalil jsem výbavu, postavil stojan a koukal po nějakém tom motivu. Jenže. Na PANORAMATA bylo opravdu hodně špatně vidět. Mlha sice trochu stoupala, ale stejně .....nebylo to k ničemu. Ála, přítelkyně mého synka Matěje, vrhla se na focení MAKRA, protože to opravdu umí a má na to výbavu. Já, protože neumím nic, než namířit a zmáčknout, jsem tak činil a doufal, že ten klid stoupající mlhy a nehybné krajiny bude na fotkách přítomen tak, jako jsem ho cítil já.
        Asi po hodině jsme sbalili fidlátka a jeli dál. Matěj tvrdil, že pojedeme kolem jakýchsi sirných pramenů, které sirnými nejsou. Jenom tak vypadají. Prý jakési bakterie, které na sebe váží železo. Kdysi jsem o tom něco slyšel a tak - no nehádal jsem se a souhlasil. Bylo to navíc jistě bezpečnější, než cesta k přehradě. Dva kilometry zákazem vjezdu v autě, bez možnosti uhnout, nebo otočit. Připravovaná výmluva na můj zdravotní stav - no nevím, ale domnívám se, že sirné prameny je velmi dobrá alternativa.
     Auto nechali jsme na "parkovišti" a pomalu, to kvůli mně, štrachali jsme se k pramenům. Hned, jakmile jsme sešli ze silnice, bylo mi jasné, že neměl jsem být líný a vzít stativ i zrcadlovku s sebou. Atmosféra místa, no něco úžasného. Pár metrů od silnice. OBJEV. Je mi jasné, že tento SIRNÝ PRAMEN budu muset navštívit znovu. Lépe vyzbrojen a vybaven, ale hlavně v lepším stavu. Tentokrát jsem sotva stál a klepalo se mi snad všechno. Nohy i ruce a možná i jiné oudy. Konec konců je to vidět na fotkách. Devadesát procent je naprosto nepoužitelných a ty zbývající - no nevím, ale myslím, že to místo a jeho DUCH nejsou tak úplně vidět. Mám představu - jasnou - a jenom proto se sem vrátím ještě letos. PŘIPRAVENĚJŠÍ.
      Strávili jsme zde nějaký čas, ani nevím jak dlouho to trvalo, ale klidně jsme tam mohli být až do večera. Je to kouzelné místo a mnoho záběrů zůstalo NEVIDĚNO a NEVYFOCENO.
       Na dovršení výletu, stavili jsme se ještě na Studánce. Ála neviděla dosud VĚTRNÝ MLÝN u rybníka Světlík, tak jsme jí tu nádheru ukázali. Na fotografování mlýnů ale nebylo vhodné světlo. No jasně, člověk nemusí mít všechno a přesto může být spokojený. A to jsem byl, na nejvyšší míru. Navíc jsem fotil cestou, jen tak cvakal z auta za jízdy. Taky obličej naší Besinky, zblízka.
       Doma, chvíli po návratu, padnul jsem na kanape úplně grogy. To ale nic nemění na faktu, že to byl parádní výlet a že kdyby se povedla byť i jen jediná fotka,  za tu ŠTRAPÁCI to stálo. Nevím zda to Alenu neomrzí a vezme mne ještě někdy na fotovýlet. Musím být lépe nachystán a připraven. Protože jinak by bylo škoda benzínu a času. Není to sice jen tak, protože nemám a neumím mít to správné vidění na povel, ale to se poddá. Profíci taky musí fotit kdykoli je potřeba, tak proč bych se to nemohl naučit já.?
       
      Nevím, jestli se tento, spíš referát, než cestopis ujme a bude se líbit - pro mne má zaznamenání takové události smysl. Dává komentář fotkám. A o to přece jde........

dědaIvan 

P.S. Při nahrávání fotek, všímnul jsem si, že některé nejsou moje. Když mne v jednu chvíli zradily nohy tak, že jsem nemohl ani stát, půjčil jsem foťák Matějovi. Tak prosím, nezlobte se že klamu a chlubím se cizím péřím. Nechlubím a navíc jsou jeho fotografie jediné ostré mezi rozklepankama z ruky mojí.                                                                               dědaIvan      
      

KTERAK ZABÍT ŠČURA - aneb..

jak se nám potkan pomstil.

      Protože žijeme v dřevěné chaloupce, já a má dobrá žena Martina, jsme zvyklí na společnost myší. Žijeme tu již dlouho, myslím, že lhát nebudu. když plácnu 35 roků. Vychovali jsme tady všechny tři naše kluky, aniž by dostali MOR, nebo žloutenku a co já vím, které ještě choroby takový HLODAVEC přenáší. I když se v naší domácnosti vždy vyskytovala kočka, nebo dvě i tři, když na to přijde a také pes, pokud pamatuji, nikdy se nestalo, aby myšky z domu úplně zmizely. Občas jsem musel, zvláště na podzim, líčit dokonce pasti. To když myšky nastěhovaly se k nám, aby přečkaly zimu v teple a dostatku. Inu, dosti o myších. Každý snad již pochopil, že nejsme žádní MYŠOVRAZI, kteří ječí a hystericky pobíhají, pokud spatří myš, nebo najdou ohryzaný rohlík. 
      Od té doby, co máme Besinku, fenku Belgického ovčáka, nesmí u nás kočka přes práh. Podivné je, že venku se s naší Černou docela snáší a nejen že ji nezakousne, dokonce si nechá  líbit takové to "kočičí" olizování "obličeje". Jakmile však kočka překročí práh domu, stává se vetřelcem a nepřítelem číslo jedna. Tudíž je domácnost bez kočky a myší rejdění, obzvlášť v noci, stalo se časem zvukovou kulisou mých snů. Proto mne, nějak koncem zimy, zarazily zvuky nové. Slyšel jsem podivné hrabání a hryzání, proti kterému myší cupitání, jako by ani nebylo. 
      KRYSA, hlásil jsem - máme tady krysu. Vlastně potkana, krysy už jsou prakticky mimo "hru", vytlačeny odolnějším druhem. S obavami sledoval jsem podivné šramoty, vycházející ze zdi. Za sporákem, kam nelze se dostat, hrabala ta potvora i ve dne. Jako by věděla že tam na ní nemůžu. Stopy potkaní činnosti, začaly být patrné i v místech, kam myši nikdy nepronikly. Trápilo nás to a nejvíce skutečnost, že pes, místo aby potkana ulovil, nejevil zájem. Dokonce v noci, když se ozývaly obzvlášť silné zvuky za kredencí, bylo zjevné, že Besinka se bojí a proti vetřelci nezakročí.
       Zlomovým bodem stal se případ s bramborami. Martina, moje dobrá žena, koupila pytlík nových, českých, tak zvaně "chlupatých" brambor a všichni už jsme se těšili na pochoutku. Vždycky, když na trh dostanou se první, rané brambory domácí provenience, děláme si bramborové hody. Tentokrát hodů nebylo. Výkřik překvapení a zloby - Martina  zjistila, že minimálně polovina brambor je pryč. Nejprve mi nikdo nevěřil, že je to práce ščura. Nicméně byla to poslední kapka a naše trpělivost skončila. Bude se trávit a to jedem.!!!!! Rozhořčena na nejvyšší míru, souhlasila i Martina pravíc:  " S TĚMA BRAMBORAMA TO TA HNUSNÁ KRYSA PŘEHNALA !!! ".
       Hned příští den navštívili jsme drogérii a po delším vybírání a váhání, zvolili jsme otrávené ovesné vločky. Prý, jak hlásal návod, uhyne otrávené zvíře až za pět dní po požití, takže si návnadu a otravu nespojí a klidně žerou jedovaté jídlo dál. Ke své újmě, samozřejmě. Položení návnady dostal jsem za úkol já a tak po delším přemýšlení, zvolil jsem dvě místa vhodná a hlavně chráněná před zvědavostí naší fenky. Inu tak. Je to na jedné straně zákeřná vražda nic netušícího tvora. Na straně druhé stojí nezbytnost, chránit domácnost před atakem takových TVORŮ. Z literatury vím, že když se potkan zahnízdí, vyvede mladé (několikrát za rok) - dokáže naprosto zdevastovat své okolí. Z takového domu je pak nejlepší se vystěhovat a dům až do základů vypálit. K něčemu takovému jsem dojít nechtěl a proto pochybnosti a zábrany musely jednou pro vždy ustoupit. Když situace vyžaduje, musí být člověk tvrdý - jako kámen a nic na tom nemění fakt, že i kámen, občas, když nastane vhodná konstelace, uroní nějakou tu slzu.
      Po dvou dnech, puzen nesmírnou zvědavostí, zkontroloval jsem "újeď" a když jsem zjistil, že mystičky s otrávenou potravou jsou prázdné, nelenil jsem a ihned doplnil nástrahy. Další dny, plni očekávání, kontrolovali jsme, zda projevy žravosti potkana nebo i myší, ustávají. První dojem, že myšky, ty krásné a maličké, s tmavým proužkem na zádech zmizely, se zdál být potvrzen. Buď utekly a nebo, ó hrůzo, byly POTKANEM pozřeny a vyhubeny. Jenže! Také projevy potkaní přítomnosti se vytratily - jako by mávnutím kouzelného proutku.
      Asi týden po událostech, které jsem popsal výše, začal být v kuchyni cítit jakýsi zápach, který svou intenzitu den ode dne zvyšoval. Určit zdrojovou oblast - no to byl problém nad mé síly. Jasné bylo pouze to, že "KRYSA" - otrávená naší návnadou, uhynula a teď se někde, poblíž svého hnízda, rozkládá. Zápach se za dva dny proměnil v PUCH, který začal pronikat z kuchyně i do jiných místností a mně nezbylo nic jiného, než najít zdroj a učinit taková opatření, aby se zápachu učinila přítrž.
      I když jsem tušil, kde je "zakopán pes" - musil jsem dbát i názoru mé dobré ženy Martiny a začít od kraje. Tam totiž, za sporákem, u kořene komínu, bylo lze rozeznat vchod do zdi. Hned ráno, v montérkách a vyzbrojen pracovními pomůckami, Začal jsem pátrat a zároveň i uklízet místa, kam smeták normálně nedosáhne, oko nedohlédne. Postupujíce takto, od dveří až ke kredenci, vyloučil jsem přítomnost zdechliny za sporákem, za policí i za "myčákem". Zbývalo jediné místo. 
       Kuchyňský kredenc, stojí napříč kuchyní, tvoříce vlastně jakousi přepážku. Za ním zůstává jakýsi, malý sice, ale PROSTOR. Je jasné, že za léta se v tomto prostoru, který je přístupný pouze skulinou při zemi, mezi "nohama" kredence, ledacos nashromáždilo.  Nezbylo mi nic jiného, než pohnout tím "starobylým" nábytkem tak, abych se protáhl do skuliny za ním.
       Samozřejmě - mezi zaprášenými lahvemi a jiným, málo pravděpodobným "odpadem", padlo mi do oka několik brambor, zajisté těch, které spustily celé toto "krysí" tažení. Nebyl žádný problém odhalit zdechlinu POTKANÍ, zdroj zápachu. Vyklidit niku za kredencí trvalo jen chvíli. Ale i tak, měl jsem toho "PLNÉ BREJLE". 



   Potkan, pomstil se nám po svém potkaním způsobu. Odešel zdechnout do svého, zatím ještě nehotového, doupěte. Na  místo, kam je ten nejhorší přístup. Myslím, že tím jsme si kvit. Nebo ne?
        Brambory, i když některé neporušené, vyhodil jsem na kompost. Jíst, no jíst bych je nemohl a moje dobrá žena Martina, tak ta taky ne. A protože všechno zlé je pro něco dobré, hřeje mne teď pocit, že jsem uklidil kuchyňská zákoutí a taky to, že jsme se potkana zbavili včas. Ještě mne čeká jedna práce. Budu muset zazdít tu díru. Díru, kterou si ten ščur tak pracně vyhrabal. A do malty, tak do té přidám jemně natlučené střepy. Prý to pomáhá.


      No a to je tak asi všechno co jsem k tomu chtěl říci. 
jo a těším se zase někdy   dědaIvan. 


 P.S.  FOTOGRAFIE NEJSOU ILUSTRACÍ K POVÍDÁNÍ
          O KRYSÁCH - NÝBRŽ K TOMU, CO TEPRVE NAPÍŠU
JAK MNE SYN MATĚJ S ÁLOU VZALI NA VÝLET.... :-)




      

DO NEBE DOPIS otevřeného typu ....

     Mistře, včera v pozdních nočních hodinách, shlédl jsem konečně film "PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA", který byl Mistře natočen dle Vaší předlohy stejného jména, myslím. Jasně, četl jsem několik "VERZÍ" této novely, tak jak vycházely knižně, ba dokonce měl jsem to nevýslovné potěšení, rozepisovat, nebo chcete-li Mistře, opisovat tu verzi nejúplnější a nejkrásnější, bez zásahů cenzora. Snad dokonce i bez zásahů Vašich - žádné "Kluby Poezie", nic takového.  Protože takto poučen a poznamenán - celý můj další život ubíral se k jedinému cíli. Mistře, Haňťa, toť obraz člověka, kterým stával jsem se v duchu,  při čtení a v konečném důsledku víc a víc, stávám se jím i v životě skutečném, svém. 

      Nikdy se mně, Mistře, nepodařilo do důsledku uskutečnit svou metamorfózu v Haňťu. Příliš mnoho překážek a neočekávaných odbočení, strojil mi život pod knutou Komunistů. Posléze, kdy již bylo jasné, že se nenaplní moje touha, stal jsem se člověkem "Nehaňťou", avšak onen "vnitřní plamen", neuhasitelný, ponesu v sobě dál, až do konce.
       Představte si Mistře můj úlek. MÍSTO HAŇTI, člověka, jenž vzdělán proti své vůli, krášlí život svůj i život lidí, které míjí a kteří míjejí jeho, krásou, pábením a kladením důrazu na "lichou", nikoli  "plnou dobu", NĚJAKÝ POSMUTNĚLE ŽOVIÁLNÍ STRÝC. Kde je, kam se poděl, ten krásný jazyk těhotný poezií - Haňťa není přeci politování hodná persóna, kterou doba a čas kamsi vlekou. Kdepák, Haňťa sám je strůjcem neroztodivnějších her a hříček.  Jeho samomluva je sama o sobě krásná, ale nenechme se zmást.
        Mistře! Film byl tvořen ještě za Vašeho života. Konec konců v něm i hrajete. Tak jako i Jiří, který jediný uměl se dotknout té poetiky, která každým pórem tryská z Vašich knih. Tak jak je možné, že jsme nuceni dívat se na film, jistě i mnohdy krásný a za srdce beroucí, ale ani omylem to není film o Haňťovi a jeho příliš hlučné samotě.  Smutno mi z toho bylo a na mnoha místech nesouhlasně jsem mručel.
         Před Vašima očima Mistře - natočil někdo cizí film pro cizí oči a cizí zkušenost. Zůstává mně záhadou proč tedy. 
         Pokud Mistře Vás tento otevřený dopis dostihne, žádám o seslání HROMU a BLESKU na místo, kde leží kopie tohoto filmu.
          Nemyslím, že žádám příliš. Oplátkou budu Vám vyprávět příběh dnešního dne.


Protože odbyla již hodina poněkud pokročilá, nechám si své povídání až na den zítřejší, nebo zítřku blízký co nejvíce.


Tak se věci mají, očka se mi klíží, tudíž dobrou a zase někdy dědaIvan

DNY TAK KRÁTKÉ .....

..... že sotva znamenám uplynutí dalšího. Je to znamení "ŠPATNÉ", nebo snad je "DOBŘE", že v neustálé činnosti připadá mi den, jako mžiknutí ?
      Hmm, houbeles. Jaká-pak činnost. Vstanu-li, relativně brzo, kolem hodiny deváté, potácím se v polospánku po světnici. Pokud lze nazvat aktivitou uvaření kafe, ukrojení krajíce a jejich konzumace, inu -  potom jsem aktivní. Při tom všem "konání" hledím do TV a čtyřiadvacítka dodá mi informace z DOMOVA i ze SVĚTA - dovím se jak s dopravou i s počasím, o stavu cenných papírů nemluvě.
      Stejně se  probouzím až tak kolem jedenácté a než se obléknu (někdy i ty zuby, když je čas - že) a přichystám, je poledne. To bývá hodina "PRAVDY" - jednak zprávy, druhak nutnost konečně dojít do MĚSTA. Popadnu do jedné ruky HŮL,  do druhé "PSA" a vyrazíme. Pokud je vše v pořádku, /vlhkost, tlak i rosný bod/ nečiní mi chůze žádný problém a já i pes, obejdeme to každodenní kolečko. Trafika, pekárna a jedna ze "SÁMOŠEK". Pořadí bývá různé a zcela nahodilé. Někdy pokusím se vybřednout ze stereotypu každodennosti a navštívím TESCO nebo dokonce LÍDL a pak teprve trafiku.
      Domů se vracíme rádi i neradi, to podle toho, kterou polovinu společenství oslovíte s dotazem. Občas vyhraje polovina psí a jdeme do parku. Někdy dokonce shodnou se poloviny obě a to pak, i  s nákupem na zádech, vyrážíme do "humen". Tam je svobody pro oba habaděj. Pes může volně pobíhat, hrabat a čenichat a já, tou dobou již zcela probuzen, mohu volně fotografovat vše, co se mi zachce. V tomto případě se návrat domů poněkud odkládá, takže se vracíme kolem třetí, ale i čtvrté hodiny.
       Uspořádat věci tak, aby vše se dostalo na své místo, je činnost nutná a proto ji neodkládám. Tudíž - odpoledne, nenápadně a jakoby oklikou, mění se v podvečer. Záleží na mnoha okolnostech, čím vším se musím zabývat. Počínaje vařením nějakého jídla, mytím nádobí nebo podobnou činností a konče zapnutím PC a s tím souvisejícím soustředěním se na věci jiné, s domácností jen málo související. Nicméně musím podotknout, že právě po návratu domů, přemáhá mne velmi často únava. To pak uléhám na kanape a se psem v nohách usínám. Někdy na hodinu, někdy na dvě.
         Den je pryč a k žití zbývá jenom několik hodin. Čas VEČERA má také své stereotypy a zažité varianty, které jen málo-kdy naruší změna. Je to také čas, kdy se mohu plně věnovat PC a fotografiím, facebooku a dalším aktivitám, jako například tomuto Blogu. Není divu, že času je málo a že mnohdy musí se "NATÁHNOUT" den až na hranici dne následujícího. Tím se ovšem zvětšuje zátěž a z ní plynoucí únava tak, že doba vstávání a probouzení se neustále, nenápadně posouvá. Ve chvíli, kdy situace začíná být neúnosná a únava se stupňuje, dochází k jakési, jako KATARZI - tělo vypne a "USNE", většinou nevhod, ale na tak dlouho, že nabere sil a celý cyklus může se opakovat.
        Výjimečnost dneška spočívá v tom, že jsem dospěl k rozhodnutí popsat průběh svého dne a eventuálně tímto způsobem nalézt rezervy ve využití času. Jsem sice velice rád, že se nikdy nenudím, ale to, že dny ba i týdny mizí mně pod "rukama" - nebo pod čím vlastně. Jistě, mohl bych hledat další "oudy" pod kterými mohl by se čas nenápadně ztrácet do "ROZMĚRU jménem MINULOST". Nebudu - byť by mne to lákalo sebevíc - není nato čas.
        Suma sumárum - závěr, který z toho všeho dumání a zpytování vyplynul je tento: Jsem asi tak třikrát pomalejší než před dvaceti lety. Nejen v pohybech a v chůzi, ale i v rozhodování se. Tudíž mi práce, nebo činnost, včetně psaní, trvá zhruba třikrát tak dlouho. Také to, že jsem začal fotografovat má na ubíhání času svůj vliv. Jediné co mohu s touto situací reálně udělat je, ZVYKNOUT SI A SMÍŘIT SE S TÍM, ŽE STÁRNU.
     Inu, taky výsledek. Konec konců, tím, že jsem si takhle pěkně zprůměroval a sepsal celý den, vzniklo docela zajímavé povídání - a když přidám obrázky.......


Konečně mám příležitost prezentovat naši ulomenou břízu a SOJKU bonzačku, kterou jsem před chvílí vyfotil oknem. 

Život je krásnej, tak co.  Těším se zas někdy příště.  dědaIvan