....Matýsek sice volal, ale jednak jsem zapomněl, co vlastně je domluveno a druhak bylo za oknem docela nepřívětivo. Tudíž jsem seděl v pyžamu a občas klimbal u kafe, dobrou půlhodinu. Na možnost, že pro mne někdo přijede a vyveze na výlet, jsem ani nepomyslel. Takže kroky na zahradě, štěkání Besinčino a hlasitý hovor ve dveřích, přepadly mne nečekány a jen napůl v bdělém stavu. 
Teprve když připravil jsem návštěvě kafe a čaj, probudil jsem se docela a se mnou i naděje, že někam vyrazíme a "ZAFOTÍME". Nejsem na takový komfort zvyklý - žádné z mých dětí nevlastní, tak jako ani já nikdy nevlastnil, automobil, nebo něco tomu podobného. Šťastná náhoda, že Matýsek, po hořkém zklamání v lásce a dlouhém truchlení, náhle má přítelkyni nejen s Fiatem, ale dokonce se dvěma dětmi. Tedy pokud se holky počítají. Mně je to ovšem jedno, tajně se raduji, že konečně jsem "doopravdy" děda i když nevlastní. No a to auto k tomu. Udělali mně radost, že není jim líto času a pohonné hmoty, aby udělali radost chromajzlovi, tedy mně. Domluvit se na cíli cesty, je problém téměř vždycky a ten čtvrtek ráno bylo s podivem, že jsme ani dlouho nemudrovali a shodli se na oblasti kolem Mařenic a Světlé pod Luží. Ono když je pršlavo a mlhavo, vlastně ani nezáleží na tom kam, jako spíš proč. A mi jsme jeli fotografovat. Není v okolí mnoho míst, která jsou fotogenická i v mlze a nečasu. Okolí přehrady Naděje k takovým místům patří a jen škoda, že nejsem v lepším fysickém stavu. Mohli jsme opravdu dojít až k přehradě a nafotit tam kouzelnou sérii.
Ale abych nepředbíhal. Vyjeli jsme z Rumburku a hned na prvním větším kopci, se ukázalo, jak to tady je s počasím a jeho proměnami. Na Studánce, například, div že nesvítilo slunce, za to Lužický hřeben pokrývaly chuchvalce mraků. Nějaké předpovědi, jak bude za "Šébrem", neměli za mák smyslu a tak jsme jeli a jeli.
První zádrhel nastal v Horní Světlé. Cestáři rozkopali most a museli jsme otočit a mazat zpátky. Zůstali jsme na vršku, na cestě k Luži. Taková kolonie "pražáckých" chaloupek a jen asi dvou usedlíků. Pasou se tam koně, kozy a klid přechází z prostředí rovnou a rychle do návštěvníka, který třeba náhodou vystoupí z automobilu. No a to se stalo i nám. Rozbalil jsem výbavu, postavil stojan a koukal po nějakém tom motivu. Jenže. Na PANORAMATA bylo opravdu hodně špatně vidět. Mlha sice trochu stoupala, ale stejně .....nebylo to k ničemu. Ála, přítelkyně mého synka Matěje, vrhla se na focení MAKRA, protože to opravdu umí a má na to výbavu. Já, protože neumím nic, než namířit a zmáčknout, jsem tak činil a doufal, že ten klid stoupající mlhy a nehybné krajiny bude na fotkách přítomen tak, jako jsem ho cítil já.
Asi po hodině jsme sbalili fidlátka a jeli dál. Matěj tvrdil, že pojedeme kolem jakýchsi sirných pramenů, které sirnými nejsou. Jenom tak vypadají. Prý jakési bakterie, které na sebe váží železo. Kdysi jsem o tom něco slyšel a tak - no nehádal jsem se a souhlasil. Bylo to navíc jistě bezpečnější, než cesta k přehradě. Dva kilometry zákazem vjezdu v autě, bez možnosti uhnout, nebo otočit. Připravovaná výmluva na můj zdravotní stav - no nevím, ale domnívám se, že sirné prameny je velmi dobrá alternativa.
Auto nechali jsme na "parkovišti" a pomalu, to kvůli mně, štrachali jsme se k pramenům. Hned, jakmile jsme sešli ze silnice, bylo mi jasné, že neměl jsem být líný a vzít stativ i zrcadlovku s sebou. Atmosféra místa, no něco úžasného. Pár metrů od silnice. OBJEV. Je mi jasné, že tento SIRNÝ PRAMEN budu muset navštívit znovu. Lépe vyzbrojen a vybaven, ale hlavně v lepším stavu. Tentokrát jsem sotva stál a klepalo se mi snad všechno. Nohy i ruce a možná i jiné oudy. Konec konců je to vidět na fotkách. Devadesát procent je naprosto nepoužitelných a ty zbývající - no nevím, ale myslím, že to místo a jeho DUCH nejsou tak úplně vidět. Mám představu - jasnou - a jenom proto se sem vrátím ještě letos. PŘIPRAVENĚJŠÍ.Strávili jsme zde nějaký čas, ani nevím jak dlouho to trvalo, ale klidně jsme tam mohli být až do večera. Je to kouzelné místo a mnoho záběrů zůstalo NEVIDĚNO a NEVYFOCENO.
Na dovršení výletu, stavili jsme se ještě na Studánce. Ála neviděla dosud VĚTRNÝ MLÝN u rybníka Světlík, tak jsme jí tu nádheru ukázali. Na fotografování mlýnů ale nebylo vhodné světlo. No jasně, člověk nemusí mít všechno a přesto může být spokojený. A to jsem byl, na nejvyšší míru. Navíc jsem fotil cestou, jen tak cvakal z auta za jízdy. Taky obličej naší Besinky, zblízka.
Doma, chvíli po návratu, padnul jsem na kanape úplně grogy. To ale nic nemění na faktu, že to byl parádní výlet a že kdyby se povedla byť i jen jediná fotka, za tu ŠTRAPÁCI to stálo. Nevím zda to Alenu neomrzí a vezme mne ještě někdy na fotovýlet. Musím být lépe nachystán a připraven. Protože jinak by bylo škoda benzínu a času. Není to sice jen tak, protože nemám a neumím mít to správné vidění na povel, ale to se poddá. Profíci taky musí fotit kdykoli je potřeba, tak proč bych se to nemohl naučit já.?Nevím, jestli se tento, spíš referát, než cestopis ujme a bude se líbit - pro mne má zaznamenání takové události smysl. Dává komentář fotkám. A o to přece jde........
dědaIvan
P.S. Při nahrávání fotek, všímnul jsem si, že některé nejsou moje. Když mne v jednu chvíli zradily nohy tak, že jsem nemohl ani stát, půjčil jsem foťák Matějovi. Tak prosím, nezlobte se že klamu a chlubím se cizím péřím. Nechlubím a navíc jsou jeho fotografie jediné ostré mezi rozklepankama z ruky mojí. dědaIvan
Žádné komentáře:
Okomentovat