....již včera měl jsem v úmyslu pokračovat v lehkém duchu o pádu březové větve na mou ubohou chaloupku. Nicméně nepokračoval. I když mně pomáhal synek, dostat takovou větev ze střechy a hlavně z okapu, byl docela oříšek. No vážně. Ten okap mi před týdnem instaloval Franz za "litr" a kdybych připustil jeho poničení - minimálně by mne praštil. Podařilo se. Jenže po takovém výkonu už nezbyla žádná energie. Na nic. Ani číst mi nechutná, ani psát mi nechutná - znáte to, že.
Dneska, hned ráno, ještě dřív než jsem musel do města pro chleba a tak, prohlížel jsem nějaké fotky. Upřímně řečeno, žádná sláva. Připadá mně, jako bych zapomněl i ty nejzákladnější poučky. Nebo už se mi klepou pazoury? No měl by tam fungovat nějaký ten protiklep. Nebo ne? Jsou podle mne neostré a vůbec - tak nějak obyčejné - nanicovaté. Ach jo. Ale není divu. To co se tady děje, zdravotní potíže a další života strasti, místo aby mne inspirovaly k tvorbě, mne ničí a jen s obtížemi udržuji si optimismus. Prý krize tvůrčího typu - to si myslí Ludvíček. Nevím. O takových věcech nepřemýšlím často. Většinou mi právě fotografická procházka vrací radost ze života. 
Jo jo - jednou jsi nahoře a jednou dole - to je známá věc a když je člověk "dole", musí se vzepřít a neskuhrat. To mně, jako klukovi, mimo jiné říkal můj přítel "od potoka". Jeho jméno jsem buď zapomněl, a nebo vůbec neznal. Jeho "poučky" a rady do života - inu ty si kupodivu pamatuji. Sedávali jsme spolu celé hodiny u potoka a chytali pstruhy. Pamatuji se na chvíli, kdy jsem vytáhl z vody svého prvního. Místo abychom ho zabili, vzal pstruha zkušeně do ruky a ukazoval mi - "jak je krásný". Také jsem se dozvěděl mnoho zajímavého o jejich životě a taky něco o nás, o lidech. Pak rybu pustil na svobodu. Takhle jsme dokázali "chytat" a povídat si třeba celé nedělní dopoledne. Ani nevím, kam se poděl. Myslím, že jsem měl kliku na lidi moudré. Velikou kliku.
Nechci dneska zatahovat do svého povídání události ze senátu, ale co musím říci - dívala se na ten cirkus celá rodina, jenže já nevydržel a první odpadl. Vzal jsem Besinku a ven! Připadalo mně, že utíkám před skutečností a neměl jsem z toho radost. Čím jsem starší, tím mám menší výdrž. Ono poslouchat Paroubka, Ratha a další - to je nad moje síly. I když, v jedné věci má ten "parchant" pravdu. Litoměřické vězení, to je "POJEM". Tam člověk vyměkne jedna báseň.
Pospíchal jsem ven, do humen, co mi berle stačila. Besina, no ta radostí poskakovala a když jsem ji v lukách pustil na volno, byla šťastná. Po nebi se hnaly všelijaké, někdy i pěkné mraky a já fotil jako o závod. Když Besinu, která lítala po louce jako smyslů zbavená, "praštil" proud z elektrického ohradníku, vyjekla silným hlasem a pak, hledíc vyčítavě na mne i ohradník, "zklidnila hormon" a šlapala mi u nohy, jako kdyby byla kdovíjak cvičená.
Uklidnil jsem se tou procházkou a posílil převelice, takže zbytek dne proběhl v klidu a pohodě. Teď, po jedné hodině v noci tu sedím a něco píšu. Také jsem si na chvilku odskočil ven. Při posledním venčení všiml jsem si, že mezi mraky vykukuje měsíc skoro v úplňku. No co jiného. Udělal by to každý fotograf, si myslím. Popadl jsem boty a jen tak v domácím .. teplákách vyšel jsem nad dům a s pomocí stativu vyzkoušel , jestli se mi povede nějaká ta měsíční.
Tož ..... co říci..... Je mi dobře při čtení tvého povídání.... Tak zasejc někdy příště ...
OdpovědětVymazatJan Jéňyk Kliner