Protože žijeme v dřevěné chaloupce, já a má dobrá žena Martina, jsme zvyklí na společnost myší. Žijeme tu již dlouho, myslím, že lhát nebudu. když plácnu 35 roků. Vychovali jsme tady všechny tři naše kluky, aniž by dostali MOR, nebo žloutenku a co já vím, které ještě choroby takový HLODAVEC přenáší. I když se v naší domácnosti vždy vyskytovala kočka, nebo dvě i tři, když na to přijde a také pes, pokud pamatuji, nikdy se nestalo, aby myšky z domu úplně zmizely. Občas jsem musel, zvláště na podzim, líčit dokonce pasti. To když myšky nastěhovaly se k nám, aby přečkaly zimu v teple a dostatku. Inu, dosti o myších. Každý snad již pochopil, že nejsme žádní MYŠOVRAZI, kteří ječí a hystericky pobíhají, pokud spatří myš, nebo najdou ohryzaný rohlík. 
Od té doby, co máme Besinku, fenku Belgického ovčáka, nesmí u nás kočka přes práh. Podivné je, že venku se s naší Černou docela snáší a nejen že ji nezakousne, dokonce si nechá líbit takové to "kočičí" olizování "obličeje". Jakmile však kočka překročí práh domu, stává se vetřelcem a nepřítelem číslo jedna. Tudíž je domácnost bez kočky a myší rejdění, obzvlášť v noci, stalo se časem zvukovou kulisou mých snů. Proto mne, nějak koncem zimy, zarazily zvuky nové. Slyšel jsem podivné hrabání a hryzání, proti kterému myší cupitání, jako by ani nebylo. 
KRYSA, hlásil jsem - máme tady krysu. Vlastně potkana, krysy už jsou prakticky mimo "hru", vytlačeny odolnějším druhem. S obavami sledoval jsem podivné šramoty, vycházející ze zdi. Za sporákem, kam nelze se dostat, hrabala ta potvora i ve dne. Jako by věděla že tam na ní nemůžu. Stopy potkaní činnosti, začaly být patrné i v místech, kam myši nikdy nepronikly. Trápilo nás to a nejvíce skutečnost, že pes, místo aby potkana ulovil, nejevil zájem. Dokonce v noci, když se ozývaly obzvlášť silné zvuky za kredencí, bylo zjevné, že Besinka se bojí a proti vetřelci nezakročí.
Zlomovým bodem stal se případ s bramborami. Martina, moje dobrá žena, koupila pytlík nových, českých, tak zvaně "chlupatých" brambor a všichni už jsme se těšili na pochoutku. Vždycky, když na trh dostanou se první, rané brambory domácí provenience, děláme si bramborové hody. Tentokrát hodů nebylo. Výkřik překvapení a zloby - Martina zjistila, že minimálně polovina brambor je pryč. Nejprve mi nikdo nevěřil, že je to práce ščura. Nicméně byla to poslední kapka a naše trpělivost skončila. Bude se trávit a to jedem.!!!!! Rozhořčena na nejvyšší míru, souhlasila i Martina pravíc: " S TĚMA BRAMBORAMA TO TA HNUSNÁ KRYSA PŘEHNALA !!! ".
Hned příští den navštívili jsme drogérii a po delším vybírání a váhání, zvolili jsme otrávené ovesné vločky. Prý, jak hlásal návod, uhyne otrávené zvíře až za pět dní po požití, takže si návnadu a otravu nespojí a klidně žerou jedovaté jídlo dál. Ke své újmě, samozřejmě. Položení návnady dostal jsem za úkol já a tak po delším přemýšlení, zvolil jsem dvě místa vhodná a hlavně chráněná před zvědavostí naší fenky. Inu tak. Je to na jedné straně zákeřná vražda nic netušícího tvora. Na straně druhé stojí nezbytnost, chránit domácnost před atakem takových TVORŮ. Z literatury vím, že když se potkan zahnízdí, vyvede mladé (několikrát za rok) - dokáže naprosto zdevastovat své okolí. Z takového domu je pak nejlepší se vystěhovat a dům až do základů vypálit. K něčemu takovému jsem dojít nechtěl a proto pochybnosti a zábrany musely jednou pro vždy ustoupit. Když situace vyžaduje, musí být člověk tvrdý - jako kámen a nic na tom nemění fakt, že i kámen, občas, když nastane vhodná konstelace, uroní nějakou tu slzu.
Po dvou dnech, puzen nesmírnou zvědavostí, zkontroloval jsem "újeď" a když jsem zjistil, že mystičky s otrávenou potravou jsou prázdné, nelenil jsem a ihned doplnil nástrahy. Další dny, plni očekávání, kontrolovali jsme, zda projevy žravosti potkana nebo i myší, ustávají. První dojem, že myšky, ty krásné a maličké, s tmavým proužkem na zádech zmizely, se zdál být potvrzen. Buď utekly a nebo, ó hrůzo, byly POTKANEM pozřeny a vyhubeny. Jenže! Také projevy potkaní přítomnosti se vytratily - jako by mávnutím kouzelného proutku.
Asi týden po událostech, které jsem popsal výše, začal být v kuchyni cítit jakýsi zápach, který svou intenzitu den ode dne zvyšoval. Určit zdrojovou oblast - no to byl problém nad mé síly. Jasné bylo pouze to, že "KRYSA" - otrávená naší návnadou, uhynula a teď se někde, poblíž svého hnízda, rozkládá. Zápach se za dva dny proměnil v PUCH, který začal pronikat z kuchyně i do jiných místností a mně nezbylo nic jiného, než najít zdroj a učinit taková opatření, aby se zápachu učinila přítrž.I když jsem tušil, kde je "zakopán pes" - musil jsem dbát i názoru mé dobré ženy Martiny a začít od kraje. Tam totiž, za sporákem, u kořene komínu, bylo lze rozeznat vchod do zdi. Hned ráno, v montérkách a vyzbrojen pracovními pomůckami, Začal jsem pátrat a zároveň i uklízet místa, kam smeták normálně nedosáhne, oko nedohlédne. Postupujíce takto, od dveří až ke kredenci, vyloučil jsem přítomnost zdechliny za sporákem, za policí i za "myčákem". Zbývalo jediné místo.
Kuchyňský kredenc, stojí napříč kuchyní, tvoříce vlastně jakousi přepážku. Za ním zůstává jakýsi, malý sice, ale PROSTOR. Je jasné, že za léta se v tomto prostoru, který je přístupný pouze skulinou při zemi, mezi "nohama" kredence, ledacos nashromáždilo. Nezbylo mi nic jiného, než pohnout tím "starobylým" nábytkem tak, abych se protáhl do skuliny za ním.
Samozřejmě - mezi zaprášenými lahvemi a jiným, málo pravděpodobným "odpadem", padlo mi do oka několik brambor, zajisté těch, které spustily celé toto "krysí" tažení. Nebyl žádný problém odhalit zdechlinu POTKANÍ, zdroj zápachu. Vyklidit niku za kredencí trvalo jen chvíli. Ale i tak, měl jsem toho "PLNÉ BREJLE".
Potkan, pomstil se nám po svém potkaním způsobu. Odešel zdechnout do svého, zatím ještě nehotového, doupěte. Na místo, kam je ten nejhorší přístup. Myslím, že tím jsme si kvit. Nebo ne?
Brambory, i když některé neporušené, vyhodil jsem na kompost. Jíst, no jíst bych je nemohl a moje dobrá žena Martina, tak ta taky ne. A protože všechno zlé je pro něco dobré, hřeje mne teď pocit, že jsem uklidil kuchyňská zákoutí a taky to, že jsme se potkana zbavili včas. Ještě mne čeká jedna práce. Budu muset zazdít tu díru. Díru, kterou si ten ščur tak pracně vyhrabal. A do malty, tak do té přidám jemně natlučené střepy. Prý to pomáhá.
No a to je tak asi všechno co jsem k tomu chtěl říci.
jo a těším se zase někdy dědaIvan.
P.S. FOTOGRAFIE NEJSOU ILUSTRACÍ K POVÍDÁNÍ
O KRYSÁCH - NÝBRŽ K TOMU, CO TEPRVE NAPÍŠU
JAK MNE SYN MATĚJ S ÁLOU VZALI NA VÝLET.... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat