TO CHCE KLID

Říká se o mně, že jsem "kliďas".  Inu něco na tom je a většinou jsem docela vyrovnaný a klidný. Co mne ale dostane a co nesnáším je BEZMOCNOST. Ať je to jen pocit nebo skutečná bezmoc, vždycky mně dostane. Je to asi dané letorou - nebo-li povahou. Mojí první reakcí na bezmoc je vztek. Velký vztek, který hledá okamžité vybití. Samozřejmě, naučil jsem se ovládnout ten první nápor.....jinak bych už dávno nebyl. Jenomže tělo, nebo hlava, co já vím, se s tou negativní emocí musí nějak vyrovnat. Nejčastěji pláčem. Z bláta do louže, od zdi - ke zdi. Asi to jinak neumí. Teda ten můj. Nejsem žádný Jung ani Klíma a tak si nejsem jistý jak to mají ostatní lidi, ale předpokládám že každý jinak. Konečně proč jinak bych o tom psal.
Je takové rčení:  "to chce klid" - mi ho máme většinou spojené s kresbou ladovského typu. No, viděli jsme, alespoň jednou, ten výtvor všichni, víme co představuje. Intelektuální úroveň ponechme stranou, o tom není řeč. Jde o to zda jsou ta slova dostatečně pravdivá. Já totiž nemám rád "hesla", která tváříce se "moudře" mají za úkol pouze omlouvat naše sobectví. Naši neochotu a lenost, naši zbabělost. Schovat se za slova předstírající že jsou oním "SELSKÝM ROZUMEM", na který bychom se měli nejspíše spolehnout a dát. Lhostejný člověk má vždy po ruce jedno až dvě rčení, typu:
   "NEHAS CO TĚ NEPÁLÍ" nebo: "KAŽDÝ DOBRÝ SKUTEK BUDE PO ZÁSLUZE POTRESTÁN". Jasně, za každým takovým rčením je jistá,něčí, zkušenost. Ale vydávat je za obecné pravdy?.....Nemám je prostě rád a lidi, kteří je používají a dle nich žijí, taky ne.
Ovšem potřeba klidu, jeho zachování, to je jiná káva. Bez schopnosti se zklidnit ve chvíli, kdy to s člověkem mává a emoce jsou na pochodu, byly by kriminály a márnice permanentně přeplněné. A to nemluvím o klidu ve vypjatých situacích různých katastrof a neštěstí. Lidé jsou různí a reagují tím pádem různě. Já, jak už jsem říkal, se uklidnit dokážu a většinu situací zvládám s klidem. I když, no někdy ten pohárek přeteče, ale to jsou výjimky. Pak je tu další věc. Co potom. Jasně, ovládnu se, zklidním "hormon", nezmatkuju. Jenže to napětí, ten adrenalin - to se jen tak neztratí. "Situace" pomine, člověk je sám se sebou a musí si to uvnitř nějak přebrat a musí, byť dodatečně, reagovat.

  Jsem už na světě docela dlouho a během času jsem si tyhle "věci" řešil všelijak. A když o tom přemýšlím, tak mnohdy spíš všelijak, než řešil. Hlavně jsem to v sobě dusil a ukládal. Když už toho bylo moc, odcházel jsem do lesů. Do PŘÍRODY. Není to špatný způsob. Dneska můžu s klidem říci že je to způsob dobrý. Příroda je naše původně PŘIROZENÉ prostředí a bez ohledu na to jak se k ní chováme, jsme stále její součástí. Když na tohle člověk přistoupí tak, při trošce tréningu, dostane tolik klidu, pohody a síly, kolik jen může potřebovat.

Chtělo by se říci že se stářím přichází moudrost a zklidnění. No nevím nakolik je tato rozšířená představa pravdivá, ale u mně to nějak nefunguje. Buď nestárnu a nebo je to celé blbost. Po moudrosti, která by byla kvalitativně, nebo alespoň kvantitativně jiná, než před dvaceti lety, ani památky a o celkovém zklidnění taky nemůže být řeč. Naopak. Věcí které mne serou, co serou, které mne přímo drtí je čím dál víc. Velice často mne pocit bezmoci a z toho pramenícího vzteku neopouští celé dny. Od Božího rána do noci. Důvodů, ale co, o důvodech bych popsal celé stránky. To všechno je pravou příčinou, proč tak zarputile fotografuji. Ne že by příroda ztratila svoji kouzelnou moc, ale už nejsem sto zmizet třeba na týden do lesa a být tam jen sám se sebou. Při fotografování se mi dostává podobného daru. Radost a klid. KLÍDEK v duši. Veliká škoda je, že jsem nezačal fotit dřív. Jednak bych si asi ušetřil žaludeční vředy, ale hlavně bych to již uměl. Nemusel bych tolik pospíchat s učením. Každá "práce", má-li být co k čemu, se musí umět. A protože jsem dospěl do stádia, kdy mám silnou potřebu se o výsledky svého snažení dělit, vadí mi má nedokonalost. Pracuji na tom a jen doufám, že jednou dosáhnu takového stupně dokonalosti, abych mohl alespoň část té radosti a klidu, které dostávám při focení já, předat ještě dalším lidem. Aby, když už to všechno co se děje kolem jim nedá spát a lomcuje jimi bezmocný vztek, potěšili své oči a taky duši pěkným obrázkem. Aby opět nabyli vnitřního klidu. Ano, klid a pozitivní myšlení - to potřebujeme všichni..............