PROCHÁZKY se psem

  Dalo se to čekat, že dlouho nevydržím být vzteklý a beznaděj, to taky není můj oblíbený stav mysli. Ne že bych se oklepal a opadalo to všechno ze mne jak ze psa lupení, když na podzim běhá po lese. Nikoli - jen jsem uložil tam někam dozadu, do komory na smetáky, vidle a okované cepy.  Protože nohy mi odmítají sloužit, chodím o berličce francouzského typu. Žádné dálkové pochody. Jen co musím, tedy přesněji, co ten náš psék vyžaduje. Stejně se asi chudák neproběhne tak jak by chtěl a potřeboval. Na lukách a humnech pouštím ho na volno. Ať si lítá. Jenomže to on ne - chodí za mnou, nebo přede mnou, čuchá. Musel bych mu, vlastně jí - vždyť je to fenka - házet klacek. Kdo má psa ten ví, co to znamená házet klacík. To je konec jakékoli další, nebo jiné činnosti. Klacík je pak vnucován a podstrkován neustále a zkuste třeba fotografovat. Nelze. Proto klacík neházím. Fotografuji. I když....co chcete na těch našich humnech pořád fotit. Pravda, je to stále to samé a jen málo kdy se něco naskytne. Něco nového, zajímavého. Tak je to ale se vším. Kdo chce i ve všední každodennosti nalézat krásu ...... no ten musí hledat. Pořádně se dívat kolem sebe a konec konců i v sobě.     tož zatím končím a těch pár obrázků je tady pro inspiraci:                                           děda

ACH - KDE TO ŽIJEM !!!!!!

 Čtenáři tohoto blogu vědí, že se snažím vidět svět pozitivně, nacházet krásu kolem a dávat dál. Dneska navečer chtěl jsem upozornit na přehozený odstavec v předchozím povídání, neb to neumím opravit. Jenže zároveň, při mém psaní, běží mi za zády televize, na kterou kouká žena. Takže chca-nechca slyším co se v TV děje. A zprávy dneska - tak to je právě ta kapka navíc, ta kapka kterou pohár přeteče. Pokoušel se o mne chvíli "nejspíš infarkt" - v každém případě se hroutím pod množstvím hnusu, hrůzy a dalších svinstev, že nejspíš nebudu moci pokračovat v "práci", kterou jsem si předsevzal.
    Dobrá - to co se stalo v Norsku není až tak "každodennost" i když šílené to je až k nechápání. Války, které se vedou jsou sice hrozné, ale přeci jen "daleko" a to samé platí o hladomorech v Africe. 
    Jenže to co se děje napořád v té naší krásné (spíš zahrádce - než zemi) to rozum nebere a bere-li, zůstává stát. Jistě - třeba válka tu není a zatím se nestřílí a nevraždí tu nikdo ve velkém nevinné lidi - ALE!!! Kde se stala ta zásadní chyba, že místo demokratického a PRÁVNÍHO státu stal se z Česka KOCOURKOV kde naprosto suverénně vládnou ZLOČINECKÁ SPOLEČENSTVÍ POLITIKŮ, PRÁVNÍKŮ, SOUDCŮ A STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ NA TĚSNO PROPOJENÁ S PODSVĚTÍM PODVODNÍKŮ, ZLODĚJŮ A VRAHŮ. Ruku v ruce rozkrádají a ničí tuto zemi.
  Nejsem s to psát dál - je mně příliš zle a nakonec, vyjmenovávat všechno  zlo když neznám cestu, kudy z toho ven, nemá valný smysl. Mám docela hrůzu  domyslet konců toho, co se tu děje.
Je mi líto poctivých a pracovitých lidí, je mi líto lidí hledajících krásu a harmonii, je mi líto sebe.
  Pakliže někdo ví, nebo jen tuší - jak a kudy z toho VEN - ať mi dá, prosím, vědět. Já se přidám.
Ne sice hned - počkám si do konce roku 2012 - třeba se vyplní nějaké to proroctví. 
  Ach - kde to žijem

u NÁČELNÍKA a jak ráno vyšlo slunko

      Takže nebyl problém o půl páté, nebo tak nějak, vyrazit směr "letiště". I když mi to jde pomalu, byl jsem nahoře na cestě ještě před východem slunce. Zklamáním bylo, že  mlha, která ještě ve čtyři hodiny z rána tvořila nadějný opar, zmizela. Také nebe se rychle zatahovalo, naštěstí od západu. 

   Což o to, u Náčelníka na BOUDĚ je vždycky dobře, alespoň co já vím. V sobotu odpoledne se tak nějak dooslavovaly narozky. Měli jsme s Martinou kliku, že jsme přišli brzo a mohli "vědecky" pozorovat vznik KOTLÍKOVÉHO GULÁŠA od samého prvopočátku - včetně. Taky se mi podařilo udělat nějaké fotky bez lidí. Konec konců jako vždy vybraná společnost, není předmětem tohoto povídání.

   Co mne zaujalo, byla náčelníkova zeleninová zahrádka. Jeho záhony překypují, v překvapivé směsici, zeleninou i květinami. Bohatou úrodu však decimují slimáci. Domácí i ti "zrzatí", cizí. Například hlávky zelí byly některé prokousány až ke košťálu. Hrůza. Jedinou plodinou, na kterou jsou i slimáci krátcí, je KOPR. Inu ne každý ho má rád.
  Jako obvykle jsem musel jít domů brzo, jo jo - ty časy kdy jsem dokázal s ostatními "pařit" až do rána jsou nenávratně pryč. Dneska můžu být rád, když pobudu alespoň chvíli. V osm už jsem spal jak dudek.
      No pokus tu byl. Fotil jsem na plný manuál a jak se dalo čekat nedokázal jsem dost dobře vyvážit rozdíl mezi světlejším nebem a zemí, ležící dosud v hlubokém stínu. Nachystal jsem se hlavně na ten moment, kdy slunce vystřelí první paprsek nad obzor. Trefil jsem se do té chvíle, ovšem bez mlhy nebylo to ono. Takže zase jednou prošel jsem se zbytečně. Není každý den posvícení, jak se říká. Svatá pravda je to. Než jsem sbalil "vercajk" udělal jsem si několik pohledů na Rumburk v ranním světle. Třeba se někdy bude hodit.
    Prošli jsme se s Besinou ve zdraví a v osm už jsem popíjel kafíčko u PC a stahoval fotky z aparátu. Stejně - je to chvíle plná napětí. Nikdy nevím předem jak bude záběr vypadat a již mnohokrát jsem byl velice překvapen. Většinou ovšem nemile. Takový je život.

Tak zase jindy..... dneska je neděle a v neděli se, jak známo, nepracuje.                  děda

O TOM JAK pršelo i v pátek

ve středu pršelo. Pršelo i ve čtvrtek a již se šířilo plno zpráv o záplavách a třetích stupních. Dneska, v pátek, prší ještě. Ne už tolik a voda snad klesá. Alespoň tady, v Mandavě. Šli jsme se s Besinou podívat ven ale že pršelo, šli jsme brzo domů. Fakt smutno. Atmosféra. Nálada...lehnout si a přikrejt hlavu....zaspat.
      Přišel mi email od Zuzany. Že má plnou louku žampionů a také kde co v okolí dozrává ke konzumaci a sběru. A mě najednou otevřelo se okno do dětství. Taková ta jasná a zřetelná vzpomínka - jak v biografu - v pohybu a v barvách. Dovolím si tvrdit, že i s patřičnou paletou vůní.
      Pravda, v padesátých letech nebylo v KONZUMU k dostání skoro nic, jenom ten základ. Chleba, máslo, pivo a limonáda. Také tam stál sud se slanečky a druhý s okurkami. Také mouka, hrách a čočka. Ta prosklená skříňka s bonbóny a pendreky..... a, ach - mejdlíčko.

  Nicméně co se vitamínů tejká - snad jen rybí tuk a švestkový kompot. Moje maminka, jak se říkalo "čtyři krky na krku", ale protože to byla žena vzdělaná a moc dobře věděla co je dětem ke zdárnému vývoji a růstu potřeba, nelenila a od pozdního jara až do zimy se u nás zavařovalo, nakládalo, sušilo, kandovalo a co já vím. Krom občasného míchání marmelády nás děti kolem plotny netrpěla. Zato sběr - to byla naše (teda vetšinou) povinnost. A taky nošení zpráv. Co a kde zraje. Takže jsme, hlavně o prázdninách byly většinu dne po lesích, mezích a lukách. Také na koupališti, jistě, ale očekávalo se od nás, že cestou natrháme něco lesních jahod, nebo hub. 
  Ovšem když vrcholila sezona, třeba borůvek, účastnila se kompletní rodina a nasbírat těch osm  až deset litrů nebyl tenkrát zas takový problém. Jezdili jsme do skal - do Brtníků. Také brusinky a to se pamatuju, že se na ně muselo jít až kamsi do zakázaného pásma (hranice s NDR) a táta žádal o spešl propustku. Společně se chodilo i na maliny, ostružiny a také na houby - to když začaly růst malé hříbky a podoubáci - do octa. Zvláštní akce pak byl sběr třešní, ptáčnic. Kdo si myslí, že to byla "OTROČINA", tak je úplně hloupý. Celé léto až do podzimu byl náš život jedno velké DOBRODRŮŽO. A ty večery - v kuchyni se topilo v kamnech a na nich to bublalo a vonělo.  Všichni jsme měli svoje místečko. Ti větší, já s bráchou jsme tu a tam přiložili ruku k dílu, ale většinou se jen povídalo a abychom se nepletli pod nohy - upekla máma takovou "buchtuplacku" a tu jsme si namáčeli do čerstvé, ještě horké marmelády.
     Spoustu toho taky rostlo na zahrádce. Především jablka. Letní, podzimní i vyložené zimáky. Ty ve sklepě, při troše péče vydržely až do Března. Zvlášť měl Táta takovou bedýnku a tam pečoval o "VELIKONOČNÍ JABLKA". Ta se dostala na stůl až o Velikonocích a vážně, nějakým zázrakem, jako čerstvá.
  Také angrešt, rybíz všech barev, okurky nakládačky z pařníku a švestky "karlátka". Dalo to nejspíš hromadu práce. Tolik práce, že si to dneska ani neumíme představit. Ale přátelé - když pak v zimě mohla nám maminka dávat kompot ke každému jídlu, na chleba, do koláčů a buchet bylo na výběr jamů, marmelád a povidel - jako sladká a zdravá odměna tu visely plátěné pytlíky plné křížal a kandovaného ovoce. To všechno bez chemických látek, bez Éček a jedů. Naopak plné vitamínů a přírodních cukrů, vlákniny a minerálů a navíc TÉMĚŘ ZADARMO - když nepočítám nějaký ten cukr. Samozřejmě HODNĚ PRÁCE - jenže já dneska již vím, že stála za to. A kdyby nepřinesla vůbec nic, tak to, že jsme se na ní podíleli všichni spolu a spolu užívali její plody - to je myslím zkušenost k nezaplacení, protože nás spojovala. Byli jsme rodina - a kdyby táta nebyl komunista a maminka osvícená učitelka, dalo by se říci že "svatá".
      No jo, tak jsem si zavzpomínal. Jenom nevím, kde vemu fotky když to má být povídání obrázkové. Takové fotky zatím neumím a tak snad jen ty od nás, z okolí.           děda

STŘEDA.....je potřeba umejt nádobí

...například. Nebo vstrčit do pračky spací sáček - být připraven na léto...v červenci, to je opravdu nejvyšší čas. Protože se blíží, mimo jiné, datum lipnického setkání. Jo...LIPNICK.... 
   Nikdo neví přesně jak dlouho se vlastně scházíme v té zahradě za Lipníkem. Byl jsem přítomen několika debatám na toto téma a můj dojem byl a zůstává, že to vážně nikdo, ale NIKDO neví. Ono taky - dříve jsme rockovali v Ostravě Pudlově a občas i jinde - a tak se to plete.  Pro mne osobně je to všechno mlhavý dávnověk. Kam moje paměť sahá - snad koncert "URIÁŠŮ" ve Vítkovické hale? Nebo jindy? Ještě dřív? No pravda je taková že Míla svezl mne s sebou, ještě za hlubokého "TOTÁČE" a od té doby nevynechal jsem snad jedinkrát. Prostě tradice která se navzdory všem změnám a zvratům udržela a stále zůstává. Jedině snad - "babám" se mezitím narodily, a dospěly děti. Ostatně, dětem se už rodí taky děti a jezdí se s nima pochlubit právě do Lipníka. Doba se přes nás valí a čas je neúprosný účetní - a přece se rok co rok sejdeme a jeden nádherný výkend vysereme se na čas a na všechno co nás drtí. Při muzice a v dostatku jsme tu jeden pro druhého. Požijeme si pospolu ty dva tři dny a věřte nebo ne - odjíždím (i když nerad) nabytý energií a v přesvědčení, že stojí za to žít a bejt na světě.
    Jasně, občas někdo z nás ubude - už nikdy nepřijede a je to smutné až k pláči. I toto patří k životu a je dobré s tím počítat.

    No dobrá - Lipník na Bečvou není jen místem kde se potkáváme mi "co spolu chodíme", ale také místem, kde se setkávají mistři řemesla z nejstarších na Zemi. Ano, kováři zde mají svoje místo taky už pár let. Poprvé jsem přišel do styku s jejich činností čirou náhodou. Udělali jsme si výlet na hrad Helfštýn a místo obvyklých "folkáčů", na které jsme se těšili, bylo nádvoří dole i nahoře, prostě celý hrad, plné lidí. Jednak diváci, tůristi, ale podle hradeb výheň vedle výhně a vůně kouře a železa, bušení a skřípání. Zpocení chlapíci různého věku tady vyráběli v žáru ohně krásu. Krásu až srdce usedá. Samozřejmě, že už jsem o HEFAISTONU ledacos slyšel, ale takhle zčista jasna to zažít na vlastní kůži - tak to byl nářez. Od té doby se nám nikdy nesešel datum. Vždycky přijedem o týden, nebo dva mimo. Jen na hradě přibude nějaký ten artefakt. Ostatně i město Lipník je od jistého času vyzdobené kovanými sochami. Prostě krása. Vždy když se s potěšením dívám na kterýsi výtvor, napadá mně myšlenka - jak dlouho by něco takového stálo u nás..... kolik z té krásy by bylo do rána pryč, aby za čas skončilo ve sběrně surovin.
Inu, pěkně jsem odbočil, ale kdybych měl doopravdy popsat a zachytit fenomén Lipnick - psal bych ještě týden. Navíc myslím že se to nehodí. Je to přeci jen tak trochu věc soukromá. Protože jsem natěšenej a proto, že jsem rád že do této společnosti smím patřit, neodpustil jsem si pár slov.

Venku je dešťavo ale s psinkou stejně musím. Původně chtěl jsem napsat o tom jak jsme spolu fotili mraky v bažinách za Pivčákem, o houbách, které nerostou a zatím mně myšlenky zabloudily kdoví kam. Taky na KOTA vzpomínám. Tenkrát jsem ještě nefotil a to mně štve. Ano to mne velmi, velmi štve.......................děda

OBRÁZKY K NEDĚLI

NEDĚLE - "když se podaří - co se dařit má ......"......

........tak to bacha - to snad néééé........takovéto asociace bych si vyprosil! Navíc vlastně nikdo neví, zda se zadařilo,čili nic. Dávám zde do placu několik obrázků pořízených v útrobách zámeckých. Docela by mne zajímala role této impozantní budovy v dějinách České Kamenice. Je totiž bezesporu součástí historického jádra města a pokud mne nešálí zrak a zlomky vzdělání, bude stavbou spíše renezančního typu.

      Ojedinělou možnost pohybovat se a fotografovat uvnitř jedné části zámku, dostal jsem čirou náhodou. Kapela, která zde má zkušebnu, nechala si zhotovit nějaké "reklamní" fotografie a mne vzali PROFÍCI s sebou. Zatím co řešili nasvícení a dekorace pro NEVŠEDNÍ snímek, mohl jsem nerušeně bloudit prázdnými chodbami, nahlížet do místností a vstřebávat atmosféru. Mimo špíny, oprýskané barvy a dalších atributů opuštěnosti nebylo zde k vidění zhola nic. Snad jen zkušebna stojí za trochu pozornosti. Také špinavá a zčásti rozbitá okna skýtala tu a tam nějaký ten motiv. Mrtvý hmyz v zaprášených pavučinách a torza nejrůznějšího potrubí. Co s tím  Za okny slunné odpoledne a uvnitř šero. Ve dvorech a uličkách okolní zástavby daly by se fotit celé reportáže a tady......obdélníky světla vypálené do prachu podlahy a průhledy několika místnostmi - dveře, dveře a zase dveře - a také velice složité světlo. Trvalo mi hodinu, než do mne trochu vstoupila místní atmosféra. Mají ta místa svého ducha, náladu....jen mě to tentokrát trvalo dost dlouho.

 Co jsem všechno nafotil vlastně ještě nevím. Čeká mne ještě hromada práce. Roztřídit stovku snímků na ty nadějné a na ty nezdařené a pak také úprava světel a barev tak, aby se daly fotky použít. Aby duch místa stal se na tolik zřetelným a zjevným, že  "promluví".............
    Českokamenický zámek má všechny znaky pevnosti a když jsem okny pozoroval "hemžení" v podhradí, jistě ne bez opodstatnění. V minulosti určitě a v době dnešní.... mně bylo divné, že mnohá z trubek, tu a tam trčící ze zdi, je dodnes osazena šroubením, či ventilem z "drahého kovu". Protože u nás občas zmizí kov stejného druhu i z domů obydlených, musel jsem v duchu pochválit předvídavost dávných stavitelů.

  Juž jsem si chtěl pochvalovat jak mi to pěkně a bez problémů jde a vida....právě mi někam zalezlo pár ilustračních obrázků - "a více nebylo jich"- Proto je třeba držeti se moudrosti předků. NECHVAL DNE PŘED VEČEREM se říká a já chválil...... takže takhle - obrázky do dalšího kola.

děda

SOBOTA - chystání

JE TO NA POVÁŽENOU, ALE OPRAVDU NEMŮŽU NIC PSÁT. 
Ne že bych neměl o čem, naopak honí se mi hlavou spousta námětů, myšlenek a vzpomínek. Jak to tak bývá - čeho je moc, toho je příliš. Z té motanice vyloupnout NĚCO a dát do placu - to je to oč tu běží. Snad se podaří, pokud dneska vyjde fotografování v České Kamenici. Bude od čeho se odpíchnout.
Prozatím, abych případné návštěvníky nezklamal prázdnou stránkou, umístím nějakou tu fotku. Takové to obyčejné koukání se po okolí. 

tak co bude - už půjdem?

voda ,světlo,stín (v parku)

 děda

NO.....taky člověk potká výsledky - "PRACOVNÍHO ÚSILÍ" - snad ani ne lidí. S potěšením jsem na jaře konstatoval vznik té stezky kolem Dymníku a je mi hrozně líto, když vidím jakým způsobem "také občané" vítají tu nádhernou možnost poučení. Líto ?  Ba ne, Jsem vzteky bez sebe a hrozně mě S..E, že město nemá obecní šatlavu a VEŘEJNÝ PRANÝŘ - taková instituce by myslím fungovala mnohem lépe než dosavadní "zákon" a případný "delikvent" (nechci urážet  zdravotně postižené a proto nepoužiji slova jako "imbecilní kreténoidní idiot") by si napříště rozmyslel podobné vandalství........

OBRÁZKY K PŘEDEŠLÉMU TEXTU

 POHLED Z KŘÍŽOVÉHO VRCHU SMĚREM NA VÝCHOD - K JEDLOVÉ.   PŘÍZEMNÍ MLHY SE TVOŘÍ JEN NĚKDY, ZA PŘÍHODNÝCH PODMÍNEK.    JE TO ÚCHVATNÝ ZÁŽITEK.
FOCENO BEZ JAKÝCHKOLI DALŠÍCH POMŮCEK (FILTRY A POD) SONY 380

O PODZIMNÍCH.....pokračování

sluneční kouzlení

  V noci mne únava a hlavně BOUŘKA donutily přerušit povídání a jak to tak bývá - "přetrhly mi nit". Musím někde začít a protože si nejsem tak docela jist kde nit navázat, nechám to být.

   Minulý rok byl rokem převratným co se mého focení týká. Dospěl jsem. Myslím to doslova, mimo to, že jsem dospěl k některým závěrům a metám. V den svých narozenin vypravil jsem se, já blbec, sám na fotovycházku. Vyzbrojen novým stativem, zrcadlovkou Sony a přesvědčením, že dneska to bude "BOMBA", odjel jsem do Krásné Lípy. Mám tam několik míst vhodných k rannímu focení. Dařilo se a mne vůbec nenapadlo myslet na svůj zdravotní stav. Pobíhal jsem kolem tůně a nehorázně riskoval uklouznutí a koupel s celou svojí fotovýbavou.  Jak to tak bývá - měl jsem štěstí. Náměsíčníci také (prý) chodí po hřebenu střechy aniž by došli úhony. A můj stav při fotografování (někdy) připomíná taky takový trans. Stále jsem se vzdaloval městu a když jsem se poněkud vzpamatoval - byl jsem, po pás promočený od rosy, uprostřed bažin. Zpátky se mi jít nechtělo. Připadalo mi to daleko a při tom les na opačné straně byl na dosah. V tu chvíli mi vůbec nedošlo že do Rumburka je to nejkratší cestou čtyři kilometry. Kdepák... už jsem se viděl jak fotím vodu u "SPÍNAČKY". Inu ano - ke spínačce jsem se nakonec doštrachal. Rychlost - kilák za hodinu - dobrý průměr a konec konců dobrý výsledek. Ano - konec dobrý, všechno dobré, ale příště....příště si to rozmyslím.
       Protože mám odjakživa štěstí na kamarády mohu, i když jsem takový chromajzl, občas počítat s tím že se dostanu včas na místo k fotografování vhodné. Bylo tomu tak i loni na podzim. Kamarád Jirka V. se takhle jednou z čista jasna ozval, zda bychom nemohli spolu vyrazit. Prý na Pětikostelní Kámen. Abych se přiznal - měl jsem jenom nejasnou představu o tom, kde to je. Jako dítě, turista, jsem zde možná kdysi byl, ale dávno zapoměl. 
       Zaparkovali jsme auto ve Stožeckém sedle a "vyplahočili" se nahoru. Pětikostelní Kámen je skála na úbočí Pěnkavčího vrchu a je odtud úchvatný rozhled. Hlavně je tu ale bukový les, který na podzim hýří barvami. Navíc se slunce klonilo k západu. Nádhera. Pro mne to byla výzva o to větší, že se zrcadlovkou zas tak neumím. Velice složité světlo mi dávalo zabrat a také výsledky tomu odpovídají. Nevadí...byl to nádherný večer a nebýt Jiřího - seděl bych doma, na zahrádce.

        Jindy zas, to jsme s Jirkou hovořili o "NAŠEM WEBU" - dneska FOTOGALERKA. Bylo mlhavo a nevlídno a najednou kde se vzal, tu se vzal - byl tu nápad jet někam tu mlhu vyfotit.
Bez dlouhého mudrování jsme popadli "vercajk" a už se jelo. Teprve cestou přišla řeč na to kam. Původně jsem chtěl jít fotografovat Křížovou cestu do Jiřetína, ale nakonec zvítězil "Jirkův TOLŠTEJN". Nelituji ani trošku. Podařilo se mi několik opravdu pěkných záběrů i když na hrad, jako takový, jsme vůbec nešplhali. Tam byla mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok. Tak co tam, že. Za to v podhradí - hmmmm.....mlhovky "jedna báseň".
         Někdy - Bohužel ne tak často - podaří se zorganizovat fotovýlet společný. Tím myslím že jedeme všichni, nebo téměř všichni "fotogaleráci". Ale ono i ve třech, nebo v pěti lidech je to paráda.  Na jednu z takových akcí dlouho nezapomenu. Domluvili jsme se na ranní fotografování mlhovin, které jsou krásně fotogenické právě ve chvíli východu slunce. Věděli jsme v kolik hodin, věděli jsme kam pojedeme, ale nevěděli kdy. Mlhoviny se nedělají každý den, ba znám fotografy, kteří strávili dovolenou čekáním - a nic. Bylo to na mně - prý jsem nejstarší a tudíž nejzkušenější pozorovatel počasí u nás. On je tu totiž problém - Křížový Vrch, místo odkud chceme fotit, je dost daleko od Rumburka. Nikomu se nechtělo vstávat brzo ráno a cestovat takovou dálku jen tak, pro nic za nic. Navíc se po mě chtělo, abych poznal kdy to bude - již večer před tím. No zodpovědnost veliká. Jenže já jsem opravdu nejen nejstarší, ale taky trochu "šaman" nebo chcete-li "druid", takže jsem to skutečně (díky svým nemocným kloubům) poznal, oznámil a ráno jsme se vypravili - uviděli - vyfotili - dobrou vůli spolu měli. Tentokrát se opravdu zadařilo všem a množství vynikajících záběrů je toho důkazem. Musím se přiznat k jistému... "dojetí"...... jak během fotografování, tak při následném prohlížení a úpravě fotek. Je to téměř rok nazpátek, ale dojetí, nebo co to je, dostaví se při prohlížení zase. Chvála takovému setkání člověka a přírody. Nikdy nezapomenu poděkovat.

   Protože sám východ slunce s mlhou v údolí je prezentován jinde ( http://picasaweb.google.com/kozisek.ivan ) zařazuji sem obrázky účastníků zájezdu. Nezřetelné sice, ale jsou to zaručeně oni. Podobných akcí se samozřejmě uskutečnilo více, ale tato byla první - si myslím. Třeba ještě někdy zavzpomínám - i když....... čerstvé zážitky jsou lepší.   Tak zase někdy               děda.